Článek
Únavu zažil každý. Tu obyčejnou po pracovním dni. Tu velkou po dlouhé túře v náročném terénu. Tu k uzoufání při péči o nemocné batole, kdy se skoro vytratí spánek.
Mají jedno společné. Po zátěži si člověk odpočine, zotaví se a nabere síly do dalšího dne.
U velké části chronických nemocí je to jinak.
Transformace únavy
Mám zkušenost s vážným neurologickým onemocněním, jehož důsledkem je, mimo jiné, únava. Vůbec není stejná jakou si pamatuji z doby, kdy jsem byla zdravá.
Tehdy únava přicházela postupně a šlo v podstatě přesně rozpoznat odkud. Třeba zevnitř hlavy, kdy jsem se v práci přestávala soustředit na rozhovory a začala zívat. Po náročné túře mě zase bolely nohy a když jsem si na chvíli sedla a pak chtěla znovu vstát, zvedla jsem zadek jen s vypětím všech sil.
Úlevou bylo najíst se a dát si čaj. Zapadnout do křesla a zvednout nohy na taburet. Pustit si audioknížku, video nebo film a vypnout hlavu. Vyspat se. A zase bylo všechno v pořádku.
Když jsem onemocněla, únava se proměnila. Zůstalo kus té staré, známé, ale k ní přibyla nová, těžko popsatelná, divná, nejasná, tupá, otravná. Nejde setřást, nejde si od ní úplně odpočinout. Je větší nebo menší, ale nikdy úplně nemizí a je pořád se mnou.
Vybitá baterka
Připadám si podobně jako starý mobil, kterému odchází baterie.
Už nejde dobít do 100%, a pokud ano, sotva se odpojí od zdroje, klesne zase na 80.
Aplikace jsou pomalé a z ničeho nic se vypínají nebo vůbec nejdou otevřít, v reproduktoru praská a kvalita zvuku je nic moc, displej občas „zamrzne“ a telefon se musí restartovat atd.
Zároveň je ukazatel stavu nabití baterie jen orientační, protože pokles neodpovídá náročnosti užívaných aplikací, snižuje se nepředvídatelně, skokově, takže třeba z 50%, z ničeho nic, přímo před očima, spadne na 20 a člověk ví, že pokud hned nenajde napájecí kabel a zásuvku, nebo powerbanku, telefon se prostě vypne.
A kapacita baterky je pořád nižší a nižší a nižší…
Jediným řešením je výměna baterie nebo nový telefon.
Jsem dočista jako ten starý mobil.
Většinou se pořádně nevyspím a pokud ano, během necelé hodiny už je to skoro nastejno.
Když chci něco dělat, něco podniknout, nemůžu si nic závazně plánovat, protože u žádné činnosti nedokážu s jistotou odhadnout, od jakého okamžiku a jak rychle mi budou ubývat síly.
Někdy nějakou aktivitu zvládnu na jeden zátah, jindy se u úplně stejné zaseknu na půl cesty nebo to zabalím hned na začátku.
Jsem zpomalená a občas se mi z ničeho nic udělá slabo a jediné, na co se zmůžu, je lehnout si.
A moje tělo je opotřebovanější a opotřebovanější a opotřebovanější.
Jenže baterku si nevyměním, ani nepřenesu vědomí do nového těla, není to SIMka v mobilu.
Prostě si zvyknout… jen těžko
Někomu to zní, že přeháním. Nedávno jsem si od jistých lidí vyslechla, že se přece všichni musíme neustále něčemu přizpůsobovat, že je to přirozené a že se musím naučit s tím žít. Dobrá rada nad zlato. Ale ať si to zkusí.
Každý den jít spát a nemít představu, jak moc se zítřek bude podobat tomu, co by člověk chtěl. Ráno se vzbudit a zvažovat, jak na tom je, a podle toho upravovat odhad, co a jak by se snad ten den dalo dělat. Že třeba místo standardního nákupu bude muset stačit jen malý v pekařství. Že odpoledne, 20minut před domluvenou schůzkou, bude nutné zrušit setkání s kamarádkou, protože hodina hovoru u kávy se najednou ukáže jako příliš náročná. Že bude potřeba sundat prádlo ze sušáku a poskládat ho, jenže v polovině práce dojdou síly a všechno zůstane roztahané do příštího dne. A nebo možná ještě o den víc. Nebo o dva…
Tuto zkušenost je obtížné sdílet. Obzvlášť s lidmi, kteří jsou přirozeně aktivní, kteří mají obdivuhodnou vůli a kteří když se pro něco rozhodnou, tak si za tím jdou.
Zkušenosti s únavou, která skrytě podráží nohy většině plánů, bohužel opravdu rozumí jen ti, kdo ji sami zažili.
Blízcí v tom jedou se mnou
Související problémy se bohužel netýkají jen mě. Moje únava významně zasahuje do života mých blízkých a známých. I pro ně je to náročné. S nepředvídatelností jde ruku v ruce moje nespolehlivost a oni si nemůžou dovolit počítat se mnou. Nevědí, jestli udělám nebo vyřídím, co slíbím, a jestli to udělám včas; jestli se uvidíme na rodinné oslavě; jestli se zapojím do aktivit spolku, jehož jsem členkou…
Mrzí mě to – to že se na mě nemůžou na sto procent spolehnout.
A mrzí mě, že k nim kvůli tomu na sto procent nepatřím. Protože občas opravdu nedokážu udělat práci, která je potřeba. Někdy se holt nesejdu s příbuznými, které vídám jen na oslavách kulatin nebo pohřbech, případně ze srazu odejdu hned po začátku. Ani se nemůžu vždycky podílet na aktivitách spolku, skrze něž se i při nemoci realizuji, které mi dělají radost a díky nimž využívám alespoň něco málo z toho, co jsem kdysi dělala v práci…
Hele, ber to s nadhledem!
Není to jednoduché. Známí ale radí: „Ber to s nadhledem, neztrácej humor…“ Ono se to ale snáz řekne než udělá. Právě proto, že jsem na to příliš unavená. Z hlavy se mi vytrácejí myšlenky, vyhasíná vůle k čemukoliv, při pohybu mi vzduch klade odpor jako bych se brodila vodou.
Jak získat odstup, nadhled nebo se dokonce zasmát? Kde hledat humor?
Neškodná úchylka co pomáhá
Je to taková malá, osobní věc, mám „cartoon“ fantazii. Úvahy, události a zážitky se mi neustále v hlavě překreslují do animovaných filmů a skečů. Bývají obvykle groteskní a nejspíš se v nich nějaká trocha humoru dá najít.
Děj každého skeče má prostá pravidla – odpovídá na můj pocit neschopnosti, nedostatečnosti, neužitečnosti a frustrace; dějiště se odvozuje od místa, kde se právě nacházím, a, klasicky, obyčejná situace se vstupem hlavní postavy zvrtne a děj vede k bizarnímu konci.
Stane se tak, že hrdina, který byl příliš pomalý při přecházení vozovky, je přejetý na placku parním válcem a slouží srolovaný u dveří jako ochrana proti průvanu, případně jako markýza nebo plachta pro zachycování vzdušné vlhkosti.
Rozplácnutý po pádu, když neobratně zakopl o vlastní nohy a přepadl přes zábradlí před školou, je uchycený do rámu a děti ho pouštějí jako draka.
Když se v chůzi složí k zemi jako dřevěný metr, je uložen do krabice a těší se z toho, že je alespoň něco uklizeno.
Když nemá sílu vstát a sesune se z gauče na zem, kde zůstane ležet, je využit jako „mrtvá váha“ pro závody dobrovolných hasičů.
Když se zesláblý opře o drátěný plot, projde skrz a rozkrájený na nudličky je nabraný na lopatu, hozený na kompost a tam pomáhá žížalám.
Nebo vyschne na troud poté, kdy se nedokáže dostatečně rychle přesunout do stínu, hned pak se rozdrolí skoro na prach, který částečně dopadne na zem a část ho vezme pryč vítr, přičemž uprostřed hromádky ostatků zůstane fitness náramek, na kterém se bleskově zvyšuje počet nachozených kroků.
Když ztratí tolik energie, že se propadne do apatie, získá zaměstnání v úřadě Na lámpárně u okénka pro podávání stížností.
Když se mu zpomalí myšlení na sotva únosnou míru, je zaměstnán jako tester hraček pro batolata…
Kam se postavím, tam se mi v hlavě spustí promítací plátno. A když nejsem unavená nad únosnou mez, dá se tomu v duchu zasmát.
Co s tím, doktore?
Pro lékaře je u lidí jako já přítomnost únavy samozřejmá věc. V medicíně se dokonce používají různé dotazníky, jejichž prostřednictvím se míra únavy měří. Můj neurolog nikdy nezpochybňuje, že jsem unavená a že někdy opravdu, ale opravdu hodně.
Nástrojů, jak únavu mírnit, je bohužel minimum. Důsledná léčba základního onemocnění, pokud to jde, tak kvalitní spánek, zdravá strava, přiměřený pravidelný pohyb. Pilulka, která by mě bryskně postavila na nohy, ale neexistuje…
... No, je mi z toho trochu smutno, potřebovala bych zvednout náladu. Zkusím zavřít oči, třeba mi můj mozek nabídne nějaký nový fantasmagorický film.
