Jsme dopaminová společnost, svoboda je nebezpečná, říká František Tichý

„Dnešní lidé jsou většinou technooptimisté, ale já vidím odvrácenou stranu měsíce,“ říká František Tichý, který si odmítá pořídit chytrý telefon.

Postavám vašeho nového románu je patnáct šestnáct a používají slova jako spídovat, týčr nebo najs. To jste naposlouchal u žáků svého gymnázia?

Kdybych to psal tak, jak dnešní dospívající mluví, tak už tomu střední generace neporozumí, takže jsem musel ubrat. S kolegou angličtinářem jsme to upravili tak, aby si to ještě uchovalo atmosféru jejich komunikace, ale bylo to srozumitelné všem. I když moje maminka tomu už chvílemi úplně nerozuměla.

Příběh se odehrává za dvacet let a informační technologie jsou tam již vyloženě vlezlé, kontrolují lidem náladu i zdravotní stav. Myslíte, že tímto směrem to jde i u nás, nejen v Číně?

Rozvádím představu o tom, co se stane, až bude vliv technologií takový, že s nimi budeme propojení prakticky pořád. Aplikace sjednocené do systému, nebo Systému, budou lidem říkat, co mají dělat, budou je optimalizovat. Systém lidi nenechá jen sedět u počítače, tloustnout a kazit si oči. To by bylo dlouhodobě neúnosné. Budou dostávat pobídky nebo dokonce povely, že musejí jít běhat, že by se měli napít, co by měli jíst, aby byli zdraví. Budou dostávat dobré rady a budou je poslouchat. A zaplatí za to svobodou. Svoboda bohužel není součástí tohoto balíčku.

Většina lidí včetně mě už nyní nedohlédne, co jejich chytrý telefon může, a co ne. Kdo je v této situaci rebel?

V knize je to přezdívka hlavního hrdiny Jonyho, kterou nejdřív vnímá negativně, je to spíš posměšek. Ale pak vystoupí z řady. Rebel je někdo, kdo se nedokáže ubránit nezávislým myšlenkám. Kdo projeví schopnost být sám sebou. O takové lidi ale Systém velmi stojí. Potřebuje člověka, který není konformní, potřebuje mít na své straně osobnosti. Proto se Jonyho snaží získat. A on tu hru s nimi nejdřív hraje.

Tu knihu jste psal během covidových lockdownů?

První díl jsem dopsal o Vánocích roku 2019, tedy pár měsíců před tím, než to vypuklo. Už tehdy jsem ale do příběhu vložil, že se zavřou školy, což jsem ovšem považoval za největší sci-fi, a pak přišel první lockdown. Naše školní parta najednou zažívala zcela nevídanou situaci, nemohli jsme chodit spolu ven, což je jinak v úplném základu naší výuky, bez toho to není Přírodní škola. Viděli jsme se jen přes obrazovky. Všeobjímající úzkost z toho, co bude, jsem vyháněl psaním dalších dílů knihy. Četl jsem k tomu různé futurologické analýzy, jak by mohl svět vypadat, jaká ohrožení mohou nastat, včetně nových nemocí, výkyvů počasí, ale i dalšího vývoje technologií.

Který přinese, že už počítače nebudeme ovládat pomocí myši a klávesnice…

Ano, budou stačit myšlenky. Už jsou na to výzkumy, že stroj dokáže přečíst naši představu nějakého jednoduchého tvaru. To je důležitý motiv v té knize. Systémy budou umět číst naše myšlenky a my se naučíme soustředit tak, aby naše myšlenky uměly dešifrovat. Tady jsme na hranici sci-fi a magie. Ve chvíli, kdy bude možné zařídit nějakou zkázu pomocí myšlenky, kterou na základě našeho pokynu vykoná někde daleko nějaký stroj, je namístě nastolit téma osobní odpovědnosti za něco, co přináší smrt, ale vypadá jen jako neškodná počítačová hra.

Ve veřejné debatě se mluví hlavně o výhodách technologického pokroku, robotika, umělá inteligence, to vše je cool.

Dnešní lidé jsou většinou technooptimisté. Dával jsem rukopis průběžně číst několika svým studentům, těm pak na úvod v knize děkuju. Pamatuju si, že jeden přišel s tím, že přece Musk vyvíjí něco podobného, ve svém Neuralinku, bezkontaktní propojení mezi lidským mozkem a počítači. A že to bude skvělé třeba pro lidi s fyzickým postižením. Takto uvažuje většina. Já vidím odvrácenou stranu měsíce. V naší škole jsem tím pověstný.

Co technologiím konkrétně zazlíváte nejvíc, jako ředitel školy a učitel?

Vytvářejí návyk, návyk na dopamin. Potřeba mít něco příjemného a mít to hned, bez námahy, obrovsky narostla. Dopamin nám navozuje pocit dobrodružství, pocit, že něco zažívám. Když mě nasytí virtuální realita, třeba přes lajky nebo body ve hře, nemám už pak potřebu dělat něco fyzicky. Jít demonstrovat nebo někomu pomáhat. Místo toho dám lajk. Obecně to vede k pasivitě. V zásadě bych byl pro, kdyby se celý ten byznys počítačových stříleček danil jako hazard. Vytváří závislost a profituje z ní.

Tím neříkám, že jsem proti moderní společnosti jako takové. Nevím o ničem lepším, než je západní liberální společnost, demokracie západního typu. Ale má to svoje velké limity. Jeden z nich je, že se vždy najde někdo chytrý, kdo přijde na to, jak působit na mozek jiných lidí, na jejich volby, a zpeněží to. Lidi jsou ovládání skrze svou potřebu radosti a pohodlí, a to za účelem zisku. To má dalekosáhlé důsledky. Nejvíc to dopadá na nedospělé lidi, kterým se věnuji. Jednoznačně vidím, jak jim nadužívání technologií bere drajv, energii.

Myslím, že kdybych v tom vyrůstala, taky do toho spadnu. Už takhle cítím nezdravé nutkání dívat se příliš často do telefonu. Vy ne?

Ona do toho totiž spadla i střední a starší generace, a tím pádem tu není nikdo, kdo by ukazoval jiný vzor. Nikdo se s tím neumí vyrovnat, nebo jen velmi úzká skupina lidí. A všude dostáváte signály, že vaše „technologizace“ je žádoucí a pro vás výhodná. Já jsem si z principu chytrý telefon nepořídil. Nedávno jsem si kupoval novou Nokii a nový model má v sobě už daleko méně funkcí než ten před deseti lety. Ani tam nejsou stopky. A když jsem si šel do banky zřídit účet a viděli, že nemám chytrý telefon, tak mě hned upozorňovali: „Ale tohle pak nemůžete, a tady to taky ne…“. Mně to je jedno, ke svému životu to nepotřebuju, ale spousta lidí se přesvědčit dá, vybavuje se novými a novými aplikacemi a nechává se pohltit virtuálním světem, nad kterým nemá kontrolu. Je třeba se opravdu vážně bavit o tom, jaké mají informační technologie vliv na psychiku. To pod jejich vlivem vše chceme hned a emočně nás rozkolísávají. Jsou studie, které prokázaly vyšší výskyt depresivních stavů u dětí, které jsou víc na mobilu, větší nespokojenost s vlastním životem, víc pokusů o sebevraždu. Někteří neurofyziologové jsou tak přísní, že říkají, že mobil připravuje lidi o humanitu.

Minulý rok se upravilo kurikulum a navýšil se počet hodin věnovaných informatice. Šlo o nesystémový zásah v rámci takzvané malé revize, ale ve vzdělávací komunitě to bylo přijato spíš pozitivně, nesouhlasné hlasy byly slabé. Kurikulum ale není nafukovací a bude se někde ubírat, například z výchov a z přírodovědných předmětů. Není to kdovíjaký počet hodin, ale trend se zdá jasný. Jak se k tomu stavíte?

Jsem z toho nešťastný. Děti se teď potřebují hlavně hýbat. Jsou na tom pohybově – a psychicky – opravdu špatně. A stejně důležité jsou hudební, výtvarná výchova. Mluvíme o wellbeingu dětí, o potřebě harmonického rozvoje, což je rozvoj všestranný, a my jim přidáme počítače. Navíc, i přes velké plány, co vše to zlepší, nevíme, jaký bude výsledek, netřeba si dělat iluze, jak to pak v praxi bude vypadat v mnoha českých školách. Děti budou víc sedět u počítače a dělat kdo ví co a škola si odškrtne „splněno“. Vnímám jako velké pochybení ministerstva, že tohle prošlo. Mimochodem, jsou i takové studie, které přesvědčivě ukazují, že se u dětí používáním technologií snižuje kreativita, a to výrazně. Nemají originální nápady, recyklují, co někde viděly.

A proti tomu jdou jiné studie, které zase dokazují, že děti, které nebudou zběhlé v IT, budou mít pak v životě hendikep, zůstanou oproti ostatním pozadu. Nedávno se o jedné takové psalo. Toho se rodiče logicky děsí.

Nepíše se ale o tom, že budou sice držet krok s ostatními, ale bude to draze vykoupené. Jasně, vědecké závěry jsou v tomto ohledu nejednoznačné, někdy si protiřečí, každá studie se zaměřuje na něco jiného, nejsou srovnatelné. Máme o tom debaty i s kolegy v našem učitelském sboru. Mnoho z nich má k technologiím smířlivější postoj, zvlášť ti mladší. Poukazují na to, v čem je ten či onen průzkum napadnutelný, takto se dá přít donekonečna. Ale když se člověk dívá kolem sebe, vidí, co to s dětmi dělá. Když jedeme se školou na výlet, v autobuse by vytáhly telefony a už by se od obrazovky neodtrhly. Musím jim to přímo zakázat. Pak během chvíle začne dobrá zábava, posledně vymysleli skvělou hru, ale nikdy by k tomu nedošlo, kdybych telefony toleroval. Koukají třeba jen na zprávy, zkoušejí si v nějaké hře vlajky států, nic samo o sobě špatného, ale úplně je to pohltí a vezme jim to sílu dělat něco jiného. Na každého si to něco najde, na chytrého i hloupého.

Moderní výchova i pedagogika věří na svobodnou volbu a sebeřízení. Vy se s tím neztotožňujete?

Ale ano, ve škole máme silnou žákovskou samosprávu. Bohužel se ale tyhle hezké vize realizují v kontextu, kdy se všichni neustále potřebují něčím odměňovat, je to dopaminová společnost. Ať už to je tím, že si něco koupím, že se pochválím, že získám nějaké uznání od okolí. Tam je pak sebeřízení těžké. Dnešní děti mají jednoznačně slabší vůli než předchozí generace v jejich věku a daleko hůř snášejí kritiku. Když přijde problém, hroutí se. Vůle ostatně chybí celé společnosti. Covid to ukázal: pohodlnost establishmentu se potkala s pohodlností veřejnosti a nechali jsme děti hnít doma daleko víc, než bylo nutné. A teď vyčíslujeme škody na vzdělání a psychickém zdraví.

Proti dlouhému uzavření škol a hlavně zákazu volnočasových aktivit, včetně těch venkovních, jste vy a žáci vašeho gymnázia protestovali…

Jsem vzděláním biolog a načetl jsem si dost seriózních studií o tom, že venku je nákaza covidem málo pravděpodobná, navíc jsem to viděl i empiricky u nás ve škole: dokud jsme se učili venku, ve Stromovce, nikdo neonemocněl, což bylo celé září 2020 i 2021. Jakmile jsme zalezli do školy, covid okamžitě nastoupil. Žádné rozhodnutí není bezrizikové, vždy jde o to podstoupit určitou míru rizika, ostatně držet děti doma mělo velká rizika a přineslo velké škody. Je potřeba zvažovat pro a proti a přijímat dospělá rozhodnutí, to není nikdy jednoduché. Český establishment je na to ale příliš pohodlný nebo málo odvážný, nebo obojí. Nikdo z decision makerů a jejich poradců neměl odvahu vzít na sebe odpovědnost náročných rozhodnutí. Ve spoustě zemí v zahraničí byly školy zavřené daleko kratší dobu.

Jste věřící člověk, katolík. Dodává vám sílu k nekonformním postojům víra? I když u nás si asi náboženství a pobožnost většina lidí spíš spojuje s nesamostatností a konformismem.

Češi nejsou nábožní ani nábožensky organizovaní, to je pravda. Ale v něco vyššího věří, každý to hledá nějak po svém a více méně diskrétně. V těžkých chvílích, jako byla listopadová revoluce nebo povodně, se tahle neorganizovaná a nezformulovaná spiritualita projevuje jako pospolitost a vzájemná pomoc. Pak se zase lidé rychle rozhádají, ale to už je jiná věc.

Poslední dobou hodně čtu a poslouchám Dalajlámu. Mezi křesťanstvím a buddhismem je totiž spousta styčných bodů, které nejsou lidem na první pohled zřejmé, proto někdy musím být v kruhu svých křesťanských přátel opatrný (směje se). Buddhismus se někdy na Západě prezentuje jako filozofie pasivity a lhostejnosti, přitom má klíčový koncept soucitu, empatie, solidarity.

A Dalajláma zdůrazňuje, že člověk se cítí dobře, když něco dělá pro druhé. Vyjít za hranice svého ega, to je zdroj spokojenosti a štěstí. A také říká, že tohle by se mělo učit ve školách. To je přesně ono.

Ale konzumní společnost ukazuje opačným směrem: řeš sám sebe, hlavně si užij! Možnosti spotřeby jsou nekonečné.

Co místo požitků můžete nabídnout vy? Sebeobětování?

V červnu jsem byl v Senátu na konferenci o dobrodružné výchově a tam profesor Michal Hrdlička výstižně řekl, že jsme nastaveni tak, že když chceme štěstí, uniká nám. Štěstí přichází jako vedlejší produkt, když děláme něco, co má smysl. Našim žákům říkám: „Neptej se, co očekáváš od života, hledej, co život očekává od tebe. Spokojený budeš, až najdeš svoje místo.“

Programově se snažíme vést děti k dobrovolnictví, dlouhodobě jezdíme do jednoho dětského domova, někteří doučují slabší žáky z jiných škol. Od jara děláme programy pro ukrajinské děti. Samozřejmě, že se děcka musejí překonat, pohodlnější by bylo jít domů a dělat si svoje. Naštěstí mají většinou rodiny, které je vedou k podobným hodnotám, a díky tomu ten dobrý pocit nakonec zažijí. Ale musí se na tom pracovat.

Co když někdo na pomoc druhým nemá sílu? Sebestřednost je něco jako nemoc.

Přemítání o sobě je toxické, vyjít ze sebe ke druhému je naopak zdravé. Lidství se buduje ve vztazích a v solidaritě. Naše základní evoluční výhoda je, že jsme si pomáhali. V rámci svých komunit lidé spolupracovali, a tím se emočně sytili. Komunismus bohužel solidaritu a komunitu zprofanoval, zažili jsme tupý kolektivismus, nikoli spolupráci individualit.

Gymnázium Přírodní škola vzniklo před třiceti lety. Na jakých principech jste školu budovali, těsně po pádu komunistů?

Nejvíc bych asi zdůraznil sebeorganizaci, protože to je dnes ještě aktuálnější než tehdy. Sám si věci naplánovat, zorganizovat to, spolupracovat a jít společně za nějakým cílem.

Lidé byli tehdy cílevědomější a dobří plánovači? Vždyť sotva vylezli z totality. Já jsem třeba vůbec nic neplánovala, na žádné cíle jsem nebyla zvyklá.

Školu jsme stavěli na principech práce tehdy existujících volnočasových oddílů, po vzoru skauta. Ducha skautského oddílu se snažím ve škole pořád udržet. A když naši absolventi jdou na vysokou školu, všímají si, že ostatní studenti z jiných škol nejsou na spolupráci zvyklí tak jako oni. Vlastně to zmiňují jako největší přínos naší školy. Tuhle rostoucí atomizaci společnosti popisuji i v nové knize.

V určité fázi příběhu se ale hrdina ocitne v samosprávné komunitě žijící v horách. Od reaktivního života dopovaného systémem se dostane někam, kde lidé neztratili vnitřní sílu potřebnou k těžkým rozhodnutím. To v něm posílí potřebu být sám sebou, objeví v sobě určitý duchovní přesah.

Schopnost být sám sebou je podle vás duchovní kvalita?

Řekl bych, že ano. Představa, co to je být sám sebou, je samozřejmě jiná, když je mi deset, dvacet nebo čtyřicet. Ale jdu za něčím a krok za krokem mě to tam vede. Míček je nakonec vždy na naší straně, ale není to bez práce. Záleží na tom, zda jsem ochotný na sobě pracovat. To a jen to mi dává vnitřní svobodu. Pokud tohle děti nenaučíme, sami to nezvládnou. Pojedou dál na dopaminové vlně.

Jaká je vaše prognóza?

Jsem nakonec spíš optimista. Věřím, že uvnitř máme něco, co se nedá oklamat sebelepší technologií nebo propagandou a díky tomu to nakonec dobře dopadne. Školy ale musí aktivně usilovat o to, aby si žáci vypěstovali vnitřní integritu, která jim pomůže dělat nezávislá rozhodnutí.

František Tichý (1969) od svých 16 let pracuje s dětmi a mládeží. Je zakladatelem Gymnázia Přírodní škola, které také už třicet let vede. Kromě toho se věnuje literární tvorbě. Jeho biografická kniha o Petru Ginzovi „Princ se žlutou hvězdou“ získala v roce 2015 cenu Zlatá stuha. Za svou románovou prvotinu „Transport za věčnost“ obdržel autor v roce 2018 cenu Magnesia litera. Tichého druhý román „Labyrint nedokončených setkání“ byl v roce 2021 zařazen do prestižního mezinárodního katalogu „White ravens“ mezi 200 nejlepších knih pro děti a mládež na světě.

Text také vyšel na webu www.eduin.cz

Autor/ka: Jitka Polanská