Třicet stejných sněhuláků?

Příští rok uplyne 250 let od vzniku Všeobecného školního řádu, a tak se začátkem letošního října v prostorách pražské Galerie Atrium Žižkov otevřela výstava Ruce za zády a ticho, která se snaží reflektovat vývoj a podoby českého školství. Návštěvníkům klade lehce provokativní otázku, zda lze vůbec mluvit o školních reformách, když stále využíváme prostory a metody vzniklé před více než sto lety. Jejím kurátorem je Ondřej Horák (Fuczik), výtvarník, autor řady výstavních projektů a galerijní pedagog.

Pro prostory Galerie Atrium na Žižkově jste připravil výstavu o škole a školství, která nese název Ruce za zády a ticho. Považujete současné školy za místa, kde převládá důraz na disciplínu a poslušnost?

Název výstavy je provokativní, ale odkazuje ke zkušenosti mojí generace, kdy takto začínala a probíhala vyučovací hodina. Když člověk nepsal do sešitu, měl dát automaticky ruce za židli, aby s nimi nedělal nic, co by neměl. A samozřejmě mělo být ticho. To bylo naprosto paralyzující. Vyrůstal jsem v době, kdy školství bylo po všech stránkách organizované. Na všechno existovaly jasné předpisy, včetně způsobů výuky. To bylo ale v 80. letech, tedy za komunismu a samozřejmě se to změnilo. Moje děti dnes chodí na základní školu v centru Prahy a tyto pojmy se jich vůbec netýkají. Na druhou stranu mám díky našim projektům zkušenost se školami v jiných oblastech a tam je situace často jiná.

Myslím, že mluvit v České republice o školách v množném čísle v současné době vlastně nelze. To, jak škola vypadá, čím dál víc souvisí s tím, kdo ji vede. A jednotlivé předměty jsou zase čím dál víc v rukou jednotlivých pedagogů. Ve třídě mých dětí si rodiče mohli odhlasovat, jakým písmem budou děti psát, jestli chtějí být hodnoceny slovně apod. Takže o tom rozhodovaly také samy děti. Je to mnohem více individualizované a otevřené, ale nelze takto mluvit o celkové situaci ve školství, ta se různí region od regionu. Velká města nabízejí širší nabídku ve způsobu vzdělávání oproti menším městům nebo místům vzdálenějším od center.

Domnívám se, že by těm alternativním nebo jiným způsobům výuky měl být přizpůsobený celý systém. To se ale děje velmi pozvolna a debata napříč společností se vlastně neotevírá. Na to jsme chtěli upozornit. Některé věci zmizely, ale spousta jich zůstává.

Záměrem výstavy je tedy otevřít debatu?

Paradoxně největší vliv na to, jak dnes školy vypadají, nemají učitelé, a dokonce někdy ani vedení školy, ale rodiče. A rodiče jsou často hodně konzervativní. Těm starším je asi jako mně a vyrůstali stejně jako já ještě v tom starém režimu. Kladou tedy často důraz na způsoby výuky, které sami zažili, protože třeba ani jiné neznají. Určitě ne všichni, ale setkávám se s tím.

Učitelé vám často řeknou něco jako: my jsme se snažili, ale ten tlak rodičů byl velký. Není to tak patrné ve velkých městech, v Praze, v Brně, ale mám živou zkušenost z menších měst, vzdálených od větších center. Když se zeptáte, kdy byly děti naposledy v galerii, zjistíte, že žádné dítě ze třídy sedmáků v galerii nikdy nebylo. Pro školu ani pro rodiče to prostě není důležité. Komplikuje to náročná dostupnost, všechny by to stálo čas navíc. Je tu celá řada platforem, která se to snaží změnit a upozornit na to, že společnost by měla pracovat s kreativním potenciálem dětí. Na můj vkus se ale situace mění velmi pozvolna.

Co diváci na výstavě uvidí?

Oslovil jsem umělce a umělkyně z několika generací. Nejstaršímu vystavujícímu je 70 let a chodil do školy na přelomu padesátých a šedesátých let. Nejmladší autorce je něco málo přes dvacet. Záběr je tedy vícegenerační, ale nejvíce se tam projevují asi 80. a 90. léta. Výběr umělců byl spíše intuitivní. Věděl jsem, že tam chci mít například objekt, který jsem pracovně nazval Výbuch třídy. Znal jsem práci Jana Zdvořáka, tak jsem ho oslovil s tím, že mu dám k dispozici potřebný materiál.

Oslovil jsem také ženy bez domova v rámci Kolektivu Prádelna s prosbou, aby zavzpomínaly na dobu na základní škole. Vůbec mi nedošlo, že často nenavštěvovaly běžné základní školy. Některé byly v diagnosťácích, jiné ve zvláštních školách a podobně. Ve svém díle akcentují velmi vtipnou formou rasové a sociální problémy, se kterými se naše společnost potýká dodnes.

Výstava samozřejmě nemá za cíl všechny tyhle problémy řešit, ale chceme na ně, možná trochu provokativně, upozornit. Ve školách vidíte stále podobné školní sešity, žákovské knížky nebo učebnice, běžná tabule se změnila v interaktivní, ale pořád je ve třídě umístěná na stejném místě a před ní stojí pedagog, který frontálně učí děti sedící na židličkách v lavicích. Okolo jsou nástěnky s kresbami, bohužel ještě příliš často ve stylu třicet stejných sněhuláků. I když moje děti navštěvují školy, se kterými jsem v zásadě spokojený, cítím, že tam některé základní věci přetrvávají. Nemůže za to ta jednotlivá škola, ale spíš to, jak je celý systém nastavený. Ředitelé škol musí často pro nejrůznější projekty hledat mezery v systému, aby mohli dětem nabídnout víc. Skoro jako by to dělali „navzdory“. A to je špatně.

Je něco, co ty umělce z různých generací spojuje?

Když se otevře téma školy, všichni začnou vyprávět spoustu vtipných historek o tom, jak museli dojídat ve školní jídelně, o družině, o pronuděném čase během hodin. Zaskočilo mě, že podobné historky, které znám ze svého dětství, vypráví i někdo, kdo se narodil třeba v roce 1996. Když se podíváme na data, zjistíme, že přes polovinu pedagogů na našich školách je starších 50 let. Jsou to učitelé, kteří sami vyrůstali ve školním prostředí, ve kterém jsem vyrůstal i já. Je na každém z nich, zda má schopnost sebereflexe a ochotu posouvat se dál. V zahraničí mají učitelé jednak mnohem lepší ohodnocení, ale třeba i po nějaké době možnost ročního studijního volna, aby si ujasnili, co a jak chtějí dělat, jak učit, nebo zda pokračovat. Myslím, že to je z hlediska kvality hodně důležité.

Nechtěl bych, aby byly objekty na výstavě vnímány jako útok na učitele, protože si práce většiny z nich vážím a chápu, v jakých podmínkách vzniká. Na druhou stranu prostředí školy by mělo být dynamické a měnit se podle toho, jak se mění jednotlivé generace a jejich požadavky. Neměli bychom se snažit nacpat všechny do toho akvária, které vzniklo před více než sty lety a snažit se je v něm udržet. Měli bychom to akvárium, když u toho příměru zůstanu, přizpůsobovat dynamice té konkrétní generace. Těžko se nám to ale může dařit v budovách z roku 1890, ve třídách, které jsou dimenzované na určitý počet žáků, a celkově v systému, který se v základech vrací ke Komenskému, ale v podstatě je velmi sešněrovaný a příliš nepodporuje nové způsoby výuky.

To neříkám z pozice kurátora, který udělal výstavu o škole, ale spoluorganizátora platformy Máš umělecké střevo? nebo projektu Umělci po škole, díky kterým jsme v častém kontaktu se základními a středními školami po celé republice a už víc než patnáct let se snažíme nabízet jim nové způsoby kreativního vyučování.

Říkáte, že výstava nemá primárně kritizovat nebo útočit, ale ten osten tam je. Nemáte obavu, že vzbudí odmítavé reakce, zvlášť mezi učiteli, pro které je určen i doprovodný program se školními kolektivy?

Pracoval jsem v různých galeriích jako lektor a častokrát se mi stalo, že učitel přímo před studenty dehonestoval práce současných autorů a tím jim vlastně říkal, jak se na něj mají dívat. Pro mě jako lektora pak bylo velmi těžké je přesvědčit, že to dílo má nějakou hodnotu. Tam někde vznikla myšlenka, že u toho musíme být trochu dřív. Nemůžeme chtít přesvědčit sedmnáctiletého studenta o tom, že kubistická díla nejsou namalována proto, aby se někdo obohatil, nebo že neuměl malovat, což je nejběžnější výklad. Ale že to je zajímavý způsob nahlížení na svět nebo na společnost.

Můžeme říct, že ta výstava je jako osten, ale s ostnem žádné změny nedosáhneme. Musíme se pokusit o dialog. Snažíme se učitelům prezentovat současné umění, které je komplikované, a ukazujeme jim, jak se na současnou výtvarnou tvorbu dá nahlížet. Dnešní děti pracují s mobily, natáčí videa, umějí stříhat, dělají montáže nebo animace. Chceme, aby učitelé i o těchto způsobech tvorby uvažovali a dětem je umožnili. Narážíme samozřejmě i na takové, kteří nám řeknou: „Můj učitel výtvarné výchovy mě učil grafiku, suchou jehlu, a to považuji za základ.“ V tu chvíli je dialog hrozně těžký, protože nám vytyčí mantinely, kam je on sám ochotný zajít. Když mu ukážete performance současné umělkyně nebo videa, která někdo natočil, tak to neumí přijmout nebo tím rovnou opovrhuje.

Nesouvisí taková reakce u pedagoga s tím, že jemu samotnému nikdo nezprostředkoval to, jak rozumět dílům současného umění?

Souvisí, ale to se znovu vracíme k tomu, jaká generace učitelů ve školách působí. Na druhou stranu třeba výtvarnou výchovu začíná učit čím dál víc mladých lidí, kteří mají za sebou uměleckou školu. S nimi je spolupráce většinou skvělá. Té starší generaci to ale nechci vyčítat, sám jsem v tom vyrostl. Nikdy jsme se ve škole o tvorbě přímo nebavili, dělali jsme sněhuláky, aurory, podzimy a jara a nikdo nad tím moc nepřemýšlel. Nepracujeme proto ani tak s dětmi, jako s pedagogy. Už na začátku jsme pochopili, že děti zvládneme, ale v rohu stojí pedagog, který zuří. Rozbili jsme jeho způsob výuky a děti teď po něm budou chtít něco, co on sám neumí.

Co školám v rámci platformy Máš umělecké střevo? konkrétně nabízíte?

Začínali jsme jako skupina lektorů v galeriích, ale brzy jsme zjistili, že 60 minut nestačí na to, aby člověk získal pozornost dětí. Většinou je moc nezajímá, že s nimi zrovna teď chcete mluvit o obrazech. Respektive ono to jde, měli jsme různé způsoby, jak je zaujmout, ale věděli jsme, že to neřeší ten hlavní problém. Něco zažijí, ale pak to zmizí. Proto vznikla platforma s tím, že jsme se rozhodli působit přímo ve školách. Snažíme se propojovat galerijní a vzdělávací instituce, organizujeme výtvarné dílny pro děti, nebo jsme vydali publikaci Proč umění?, kterou lze využít jako netradiční „učebnici“ výtvarné výchovy.

Dobře to funguje na středních školách, kde už studenti vědí, co chtějí. A před pěti lety jsme začali působit i na základních školách. Začali nás dokonce oslovovat i samotní zřizovatelé, kteří cítili, že jsou tyto předměty nedostatečně opečovávané. Dnes působíme nejen v Praze, ale i v řadě měst po celé republice, třeba v severních Čechách nebo na Moravě.

V Praze je vše hodně snadné, proto není možné vytvářet ty modely plošně. Musíte znát souvislosti konkrétního místa. Nerad uvažuju o věcech z perspektivy té bubliny, ve které sám žiju. Je to náročné, někdy i bolestné z těch bublin vystupovat, ale bez toho to nejde. My potřebujeme vědět, jak to chodí nejen v Praze, ale třeba i v Chodově, Ústí nad Labem. V Praze můžu s dětmi navštěvovat spoustu galerií, ale v Karlovarském kraji to mohou mít děti do nejbližší galerie i 40 minut a do Národní galerie jedou dvě a půl hodiny. Kdyby to chtěl řešit přímo kraj, tak řešení najde, ale pro ně to obvykle není priorita. Jestli je ale něco bezbariérového, něco, co vám může změnit život, tak je to svět umění, nekonečný kreativní svět, ve kterém můžete všechno.

V doprovodném programu k výstavě Ruce za zády a ticho chcete děti motivovat k tomu, aby si představily, jak by vypadala škola, do které by opravdu rády chodily. Kdybyste měl popsat rysy takové školy vy sám, jak by vypadala?

Pro mě je největší změnou od listopadové revoluce to, že si můžeme vybrat. Každému dítěti totiž sedí něco jiného. Jedno moje dítě má rádo známkování a druhé ne. Jedno se raději učí v lese, druhé je raději v sevřeném kolektivu. Někomu vyhovuje škola Montessori, jinému ne, nemusí to být pro každého. Podle mě mají mít možnost si vybrat a tahle diverzita má být dostupná v rámci státního systému.

Taky by se mi líbilo, kdybychom se jako společnost vrátili k úplnému začátku a znovu si řekli, co vlastně ta škola je a k čemu má přesně sloužit. Proč mají být školy strukturované s chodbami, třídami, jídelnami a tělocvičnami? Mě by třeba zajímala škola, která by mohla vypadat jako nějaký hangár s obrovským bezestěnným prostorem, ve kterém se musíte domlouvat na tom, jak udělat jednotlivé aktivity tak, abyste se vzájemně nerušili a byl to různorodý prostor nabízející rozmanité aktivity. To mě osobně přijde životu mnohem podobnější, než když jste uzavření v jednotlivých třídách mezi čtyřmi stěnami. Ale někdo to určitě vidí jinak. A my tou výstavou chceme zkusit otevřít diskuzi o tom, jak.

Informace o výstavě:

Ruce za zády a ticho, Atrium Žižkov

6. 10. 2023 – 10. 3. 2024

14:00–19:00, středa–neděle

Vystavující: Kolektiv Prádelna, Jiří Kovanda, Hynek Alt, Jaro Varga, Jan Zdvořák

Kurátor: Fuczik

Ondřej Horák je lektor, kurátor a autor vzdělávacích projektů. Působil jako lektor a autor doprovodných programů v Národní galerii v Praze (2005–09) a jako vedoucí Lektorského centra GASK (2009–11). Byl realizátorem doprovodného programu Ceny Jindřicha Chalupeckého (2011–15), Galerie Rudolfinum (2016–17) a iniciátorem projektu Artpark (2016). Je zakladatel platformy Máš umělecké střevo? (od 2009). V roce 2014 obdržel cenu Magnesia Litera za publikaci Proč obrazy nepotřebují názvy. V současné době pracuje pro Kreativní Prahu z. ú. a absolvuje doktorské studium Teorie výtvarné a galerijní pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Text byl publikován na webu www.eduin.cz a ve zkrácené podobě vyšel v příloze Akademie Lidových novin.

Autorka: Kateřina Lánská