Mění se jen ty školy, které chtějí, ostatní klidně zůstanou v minulém století, říká Hana Vellánová

A na otázku, na které straně stojí v současné debatě o tom, zda učitel má mít svobodu volit si své metody výuky, odpovídá: „Je to zapeklitá věc, ale za školu a její vývoj má odpovědnost ředitel, a z toho je třeba vycházet.“

Když jsem se kolegy Hřebeckého ptala, proč vás EDUin loni uvedl do své Auly slávy, kterou vyhlašuje v rámci ceny EDUína, jako příklad vaší mimořádné celoživotní činorodosti zmínil, že jste na své škole už kdysi dávno zorganizovala výstavu učebnic. To mě zaujalo, můžete mi o tom něco říct?

To je opravdu dávná historie. Po revoluci jsem se stala zástupkyní ředitele v Sezimově Ústí. Tehdy, zkraje devadesátých let, se vedení škol volilo! Sbor si vybral dva lidi, kolegu jako ředitele a mě, abych mu dělala zástupkyni. Školu jsme převzali na jaře 1990. Učitelé byli nejdřív strašně rádi, že máme svobodu, věci se rychle rozvolňovaly, ale pak začala mimo jiné přicházet hromada nabídek na různé učebnice a oni z toho byli najednou nešťastní. Nedalo se v tom vyznat. A mě tehdy napadlo, že bychom si na škole mohli zřídit vzorkovnu učebnic, to by nám umožnilo si je prohlédnout, porovnat je. Obvolala jsem všechna nakladatelství, zorganizovala dvoudenní výstavu a dohodla se s vystavovateli, že nám vzorky potom nechají. Výhodné to bylo pro obě strany.

Když mluvíme o učebnicích, tak se zeptám: jsou podle vás důležité? Jak se to prezentuje u nás, tak to skoro vypadá, že správný učitel učebnici nepoužívá. V dobrých vzdělávacích systémech mají učitelé ale k dispozici výborné učebnice, které jim zásadně pomáhají držet se cílů vzdělávání.

Učebnice je pomůcka, ale není to dogma. Já jsem učila přírodopis a v kabinetě jsme měli různé druhy učebnic, vybírala jsem si z nich, co se mi líbilo. I děti měly na výběr, z jaké učebnice se chtějí dané téma naučit. V řadě škol ale učebnice a pracovní sešit funguje bohužel tak, že když je vše dobře vyplněno, znamená to, že je dobře naučeno. To je ovšem omyl. Když si učitel plánuje, co bude učit, neměl by jít po kapitolách učebnice, měl by si říct, co děti mají umět, a pak si k tomu hledat vhodnou učebnici. Nebo jich může mít i víc. Pokud se někdo učebnicím vyhýbá, protože má jasnou představu, co a jak chce učit, a umí si pro to najít další pomůcky, rozumím tomu a respektuji to. Někdy mám ale pocit, že naše školství jde ode zdi ke zdi. Místo toho, abychom našli zlatou střední cestu.

Hodně se teď diskutovalo o tom, zda by učitel měl mít svobodu volit si své metody výuky. Nový návrh zákona posiluje pravomoci ředitelů na úkor těch učitelských. Jak se k tomu jako bývalá ředitelka stavíte?

Je to dvousečná zbraň. O co jde: do školského zákona se před pár lety dostala věta, která říká že „pedagogičtí pracovníci mají při výkonu své pedagogické činnosti právo na využívání metod, forem a prostředků dle vlastního uvážení v souladu se zásadami a cíli vzdělávání“. Ta věta měla zaručovat učiteli, který učí v „rákoskové“ škole, kde ředitel brání změnám a vývoji, určitou svobodu. Na druhou stranu, když měl ředitel snahu vést svůj sbor, aby používal moderní postupy ve výuce, a učitel ho nechce následovat, může ukázat prstem na tuto větu, která stvrzuje jeho právo učit tak, jak chce on, ne jak chce ředitel. Teď z iniciativy jednoho poslance tato věta vypadla, a i se všemi riziky, které to s sebou nese, si myslím, že je lepší, když tam není. Zodpovědnost za školu a její vývoj má ředitel, z toho je třeba vycházet.

Nedávno jsem dělala rozhovor s jednou italskou učitelkou a od ní jsem se dozvěděla, že italský stát to, zda učitelé přijali moderní výukové metody, prověřuje poměrně nekompromisně, a to už na vstupu. V Itálii mají celostátní učitelské konkurzy a příprava na ně již zahrnuje povinnost znát a aplikovat inkluzivní přístup, diverzifikaci učebních obsahů, dokonce státní komisi musíte předvést ukázkovou hodinu vedenou přesně podle pravidel kompetenčního vzdělávání. Učitel, který toto nedělá, místo nezíská. Myslím, že Italové by se velmi divili, kam u nás sahá autonomie škol, ale i jednotlivých učitelů…

V realitě ale pak s tím učitelem v hodině nikdo není, jen žáci. I velmi osvícený stát těžko dosáhne až do vyučovací hodiny. Jedna věc je něco proklamovat před komisí, jiná věc je to žít. Jako ředitelka jsem zažila, že jsme se na něčem shodli s učiteli, oni se na tom i podíleli, vše jsme si odsouhlasili, a skutečná práce v hodině byla pak úplně jiná. Takže moc nedůvěřuju tomu, že se dobrá práce s dětmi dá nařídit. Je to o tom, jaké vnitřní postoje a přesvědčení má učitel, jak on přemýšlí, podle toho se pak chová.

Nechci se vyjádřit nějak nehezky, ale nesmrdí ryba od hlavy, tedy škola od ředitele? Když učitelé mají před sebou vzor, může je to vytáhnout dost nahoru, i v tom, jak přemýšlejí.

To se klidně tak vyjádřete, to je prostě pravda. Nechci, aby to vyznělo nabubřele, od bývalé ředitelky, ale osobně jsem přesvědčená o tom, že osobnost ředitele má na učitele, jejich přemýšlení a chování obrovský vliv. Sám při práci s nimi ukazuje, jak oni by měli pracovat s dětmi. Jsou samozřejmě i takoví osvícení učitelé, kteří učí pod řediteli, se kterými si nerozumí, ale je to pro ně těžké a obvykle to dlouho nevydrží. Jsou to takoví nechránění solitéři, kterým můžou házet klacky pod nohy i rodiče. Bílá vrána – to známe, to se trestá.

Co si budeme povídat, mnoho ředitelů není dobrým příkladem. Dnes ráno tu za mnou byla neteř, která má děti ve škole, kde v šesté třídě dělají rozdílové zkoušky, podle kterých je pak dělí do paralelních tříd: „A“ je výběrová a tak dále. To se opravdu děje v České republice, která přijala za své inkluzivní vzdělávání, v současné době! Neteř mi citovala paní učitelku mladší dcery, která rodičům na rodičovských schůzkách klidně řekne, že pokud děti ty rozdílovky neudělají dobře, budou ztracené. Zřejmě se takto snaží rodiče mobilizovat, aby nepodcenili přípravu, ale dává tak jim, a hlavně dětem zprávu, že když se nedostanou do výběrové třídy, jsou odepsaní.

Největším nedostatkem našeho školství je právě tohle: to, že děti nepokrytě nebo i jen vnitřně třídíme na ty perspektivní a na ty beznadějné. A dětem se to velmi často předestírá, přímo nebo nepřímo. Zatímco všechny úspěšné školské systémy charakterizuje naopak víra v to, že základní vzdělání obsahuje to, co se opravdu mohou a mají naučit všichni. Splnění tohoto úkolu se ředitelé a učitelé věnují, aniž by ho zpochybňovali, a je na tom společenská shoda.

Už pět let jste v důchodu, ale na vašem pracovním vytížení to není moc vidět. Mimo jiné působíte v Eduzměně, což je ambiciózní iniciativa, která si dala za úkol proměnit kutnohorskou vzdělávací soustavu, a udělat z ní modelovou oblast. Co tam přesně děláte?

Když Eduzměna před pěti lety začínala, v přípravné fázi zřídila odbornou radu, kam mě přizval lídr projektu Zdeněk Slejška. Následně jsem dostala na starosti podporu průvodců, stala jsem se takovým průvodcem průvodců, funguju jako odborný konzultant v terénu se zkušeností s řízením školy. V Eduzměně je řada schopných lidí, ale potřebují taky živého ředitele a jeho praktický pohled. Navíc mám zkušenosti nejen z ředitelské práce, ale i ze vzdělávání ředitelů a z komunity kolem Trvalé obnovy školy. Takže na začátku byla setkání v odborné radě třikrát za rok, ale postupně to dost narostlo. Zítra například jedu na dvoudenní setkání Eduzměny.

Jsou průvodci Eduzměny něco jako mentoři?

Rolí průvodců je provázet školy v regionu, podporovat ji ve všech změnách, které by měly vést k tomu, aby se naplňovala vize Eduzměny. Kromě toho ale mají za úkol propojovat školy mezi sebou a s jinými aktéry ve vzdělávání. A pracují i se školami, kde je nevítají s otevřenou náručí, jejichž důvěru si musejí získat. To není úplně jednoduchá práce, ale myslím, že minulý rok byl v tomto ohledu zlomový. Podařilo se nám dostat do všech škol a ve většině připravit s vedením nebo i širším pedagogickým týmem alespoň základní představu rozvoje školy na další rok, nastínit nějaké plánování, co by se škola měla příští rok naučit, jak se přiblížit k modelu učící se organizace, která nakonec bude na svém rozvoji pracovat již samostatně a průvodce bude potřebovat jen ve specifických, složitějších případech.

Naplňuje Eduzměna vaše očekávání? Podaří se podle vás dotáhnout, o co usiluje?

Projekt napíná mou zvědavost. Věřím, že tohle je cesta, která může proměnit české školství tak, aby každé dítě mělo dobrou školu blízko. Moje celoživotní zkušenost je ale taková, že se dobře pracuje se školami, které se posunovat chtějí, ale strašně obtížně s těmi, kde vedení nechce, učitelé nechtějí a třeba ani starosta jakožto zřizovatel nechce. Taková škola si zůstane v minulém tisíciletí a nikdo s nimi nehne. Eduzměna je nicméně výjimečná v tom, že se týká celého regionu a že se nezabývá jen školou, ale všemi aktéry, kteří mají co do činění se vzděláváním, takže i zřizovateli a jinými než školními organizátory vzdělávání, stejně jako rodiči. To dává naději.

Zmínila jste, že škola má fungovat jako učící se organizace. V poslední době v souvislosti s revizí Rámcových vzdělávacích programů se také mluví o učících se komunitách učitelů. Na jaře tu byla konference Kurikulum, kde zahraniční řečníci často zmiňovali, že taková reforma se může podařit jen tehdy, pokud do ní budou zapojené spolupracující týmy učitelů v regionech. Sledujete dění kolem revize českého kurikula a jaké šance na úspěch jí dáváte?

Nesleduji to moc podrobně. Ono se to často vyvíjí tak, že se něco začne, pak se to zastaví a začne se jinak, a zdá se, že to je i tento případ… Když se zavádělo první RVP, spousta ředitelů se na to dívala stylem „však oni to zase zruší“. Jakmile reformy přicházejí shora a nejsou dobře komunikované a není tam to přijetí terénem, tak to nemůže dopadnout dobře. To je moje letitá zkušenost.

Takže i v tomto případě jsem trochu skeptická. Jak jsem říkala, změny se mohou uchytit jen ve školách, které jsou na ně připravené.

Říkáte, každé dítě má právo na dobrou školu blízko svého bydliště. Řekla bych, že se věci vyvíjí jiným směrem, že spádová škola je čím dál víc rodiči (hlavně střední třídou) vnímaná jako poslední štace, jako škola, kam jít, když se nepodaří nic jiného. Nejsme ve Finsku…

Jsou místa, kde si rodiče mohou vybírat, mají možnost vozit dítě každý den dvacet kilometrů do školy, ale většina dětí musí chodit do spádové školy, z ekonomických a jiných důvodů. Proto by měla být nějaká garance kvality té nejbližší školy. Abych věděla, že když tam dám svoje dítě, dostane dobré vzdělání v bezpečném a přívětivém prostředí. To by stát měl daňovým poplatníkům garantovat.

Není spravedlivé, aby šanci na dobré vzdělání dostal jen někdo. Neříkám, že všechny spádové školy musí být špičkové, to je asi nerealistické, ale garance minimální kvality by měla být. Garance, která říká „ano, v této škole, kterou máte půl kilometru od domu, dítě dostane znalosti a získá potřebné kompetence a bude tam ve vstřícném a rozvíjejícím prostředí, kam se nebude bát chodit“. To by měly splňovat všechny školy.

Jste lektorkou programu Lídr školy, což je kurz pro ředitele, který vyvinul NPI ve spolupráci s Učitelem naživo. Teď jím prochází první vlna ředitelů. Je to něco, co může školám zásadně pomoci?

Ten program je dvouletý a máme za sebou rok. Zkušenost je zatím velmi dobrá. V kurzu, který je víc než dvakrát tak dlouhý, než je požadované minimální studium, kterým musí projít každý ředitel, je sedmdesát účastníků, zájemců byl dvojnásobek. Dozví se tam nezbytné minimum právních a ekonomických záležitostí, které musí ředitel znát, aby se nedostal do průšvihu. Ale větší část je věnovaná tomu, jak vést a rozvíjet školu, jak pracovat s lidmi, jak si kolem sebe ve škole postavit otevřenou lídrovskou skupinu, hodně se věnujeme kultuře školy. Ředitel musí rozumět procesu učení, tomu, co se děje ve třídě, tomu to školení také dává prostor.

Já jsem vystudovala školský management, ale ty pedagogické věci jsem se pak musela naučit v dalších stovkách, tisících hodin vzdělávání. Tenhle program na ně klade důraz a to je dobře. Tady účastníci dostanou inspirativní základ. A jeden z cílů je, aby pochopili, že se pak budou učit už pořád. Na kurz nejdu jen proto, abych získal papír, a tím mám hotovo. Tihle účastníci se budou vzdělávat dál.

Jiná je i forma výuky. V klasickém kurzu někdo přijde, něco odpřednáší a odejde. My těch sedmdesát ředitelů a jejich zástupců provázíme celé dva roky studia, pracují od začátku na svém portfoliu, mají úkoly. My něco vyzkoušíme s nimi, ale oni to pak musí vyzkoušet ve své škole, a pak to společně reflektujeme.

A udrží se tento projekt? Slyšela jsem, že to není jisté.

Lídr školy má svou kvalitu a spoustu dobrých zpětných vazeb. Jestli se udrží, to je otázka. Zažila jsem spoustu různých, dobře vymyšlených projektů, které úspěšně proběhly, byly vyhodnoceny jako dobré, poté skončily v šuplíku a šel se vymýšlet další projekt. Místo toho, aby se rozvíjelo to, co se osvědčilo. Třeba si pamatuju, že moje čtyři kolegyně byly ve výcviku pro uvádějící učitele, kterého se účastnilo pouze dvanáct škol z republiky, byl to mezinárodní projekt a velmi dobrý a úspěšný. Všichni byli nadšení, ale když to skončilo, tak na to už nikdo nenavázal, nikdo to nereplikoval. Je to o tom, že na tvorbu projektu se dají získat evropské peníze, tak je získáme a utratíme, a tím to hasne.

Jste jednou ze zakladatelů Trvalé obnovy školy, což je učící se komunita ředitelů a jejich zástupců, která tu je už přes dvacet let. Je TOŠ pořád při síle, nebo už za zenitem?

Naším tříletým výcvikem pro ředitele, který takovým předobrazem Ředitele naživo, prošly stovky lidí a mnozí se pak chtěli dále potkávat, komunikovat, pomáhat si. Takže s mnohými jsme pořád v kontaktu. Je hrozně příjemné být napojený na lidi, na které se můžete spolehnout a kteří vám mohou poradit. Jakmile někdo e-mailem vyšle dotaz, má do několika hodin i desítky odpovědí.

Ředitel jinak bývá docela osamocenou osobou, spoustu věcí nemá s kým probrat. Učitelé o nich ani nemají ponětí a on je tím ani nechce zatěžovat.

Řada těch ředitelů TOŠ už je v důchodu. Já jsem absolventem ročníku 2001. My důchodci jsme si vyrobili takovou průkazku „mimoni“, ale mimo komunitu vlastně nejsme, snažíme se dále pomáhat. A přicházejí tam i lidé, kteří náš program neabsolvovali, ale zajímá je naše práce.

A kromě toho působíte v organizaci s poněkud tajemnou zkratkou v názvu –⁠ ZVaS.

Zařízení pro vzdělávání a služby Jihočeského kraje. Tam jsem v červnu skončila jako zaměstnanec, ale mají mě předplacenou (směje se). To je zajímavá historie. Tu organizaci jsem spoluvytvářela. Před rokem osmdesát devět a pár let po něm existovala takzvaná střediska služeb školám zřizovaná školskými úřady. Byla to podpůrná zařízení, která poskytovala školám servis a vzdělávání. Školy tehdy neměly právní subjektivitu.

Po revoluci v Táboře se rozpustily všechny metodické kabinety, veškeré vzdělávání zaniklo a nebylo nic. Někde se podařilo udržet kontinuitu, měla jsem kamarády v Moravskoslezském kraji, vzdělávání učitelů pokračovalo a bylo to hrozně znát, tamní učitelé byli zvyklí na sobě pracovat. Kdežto jinde vše zrušili, protože vše, co bylo, bylo špatně, ale místo toho se nic nového nevybudovalo.

Mně se zdálo, že by se to nemělo nechat jen tak. V Táboře jsem to skomírající středisko služeb převzala jako poslední pokus záchrany. Ředitel školského odboru mě tehdy vyzval, jestli bych to nezkusila.

Vzala jsem to na tři roky, protože pak jsem chtěla jít do školy, ale nakonec jsem tam byla let pět. Ale podařilo se mi vybudovat organizaci, která kromě služeb nabízela znovu i vzdělávání. Když školské úřady zanikly, v roce 2000, tak se přetransformovala a přešla pod kraj. To jsem ještě jako ředitelka stihla zařídit, a pár měsíců jsem tam ještě přesluhovala, abych to dotáhla do konce a hezky opečovala, i když jsem už byla přijatá na místo ředitelky školy.

Současná organizace, ZVaS, je následovnicí té původní, která měla několik poboček, a sídlo se přesunulo z Tábora do Budějovic jakožto krajského města. ZVaS funguje velmi dobře, je to něco jako ten střední článek, který teď ministerstvo pracně buduje.

A ví to ministerstvo, že tady existuje organizace, která by se dala replikovat?

Ale to víte, že ví, takových organizací je víc. Ale my tady v Česku rádi znovu a znovu vynalézáme kolo.

Hana Vellánová vystudovala školský management a učitelství, obor přírodopis a základy zemědělské výroby. Osmnáct let působila jako ředitelka Základní školy v Plané nad Lužnicí. Nyní se věnuje vzdělávání pedagogů. Aktivně se podílí na činnosti Trvalé obnovy školy, kterou spoluzaložila. V roce 2022 byla uvedena do Auly slávy ceny EDUína za celoživotní přínos v oblasti vzdělávání. Je matkou syna a dcery a nyní se těší na čtvrté vnouče.

Rozhovor je součástí aktuálního vydání newsletteru bEDUin.

Autorka: Jitka Polanská