Článek
Jakub Chmiel je učitel matematiky a také mistr latinsko-amerických tanců. Ty dvě věci spolu tak trochu souvisejí: do školy nastoupil jako začínající učitel během covidu, kdy jako tanečník přišel o práci.
„Vždy jsem cítil, že mám pro učení dispozice. Dávám do něj nadšení a umím s dětmi navázat vztah přes emoce, které nakonec patří i k tanci,“ říká mladý učitel. Žáci podle něj nemusí vše pochopit, ale jde mu o to, aby si uvědomili, že díky matematice máme spoustu skvělých věcí a bez ní by naše civilizace nemohla fungovat.
Chtěl jste být učitelem, nebo to tak prostě vyšlo?
K učitelství mě to táhlo i dřív, ale zároveň mi bylo jasné, že bych byl učitelem jiného stylu a chtěl dělat jinou školu, než jakou jsem sám zažil, méně upjatou a přísnou a víc přátelskou.
A co je ten klíč?
Myslím, že se mi celkem daří být dětem nablízku emočně, možná i proto, že jsem zároveň tanečník latinsko-amerických tanců a tam se s emocemi pracuje. Donedávna jsem v této disciplíně soutěžil, a to za Českou republiku – má partnerka byla Češka. V současné době jsem se rozhodl s vrcholovým sportem přestat a tanec už pouze učím.
Co tedy přivedlo vrcholového sportovce do školy?
Když během covidu zmizely pro tanečníky možnosti výdělku, musel jsem si hledat jinou cestu. Učitelů je nedostatek a já jsem vystudoval finanční matematiku. A tak jsem se stal učitelem matematiky.
Musel jste si dodělat pedagogické vzdělání?
Ano, jakmile začnete učit a nejste vystudovaný učitel, musíte nastoupit do kurzu. Jsou různě dlouhé, mně to trvalo asi tři semestry. Hodně mi v počátcích pomohli i kolegové ve škole. Pamatuju si, že jsem měl celkem brzy pocit, že mi všechno jde jak po másle a trochu jsem zpychl. Pak jsem ale v pár zapeklitých situacích narazil a bez kolegů bych je neuměl uspokojivě vyřešit. Naštěstí to v naší škole funguje skvěle, paní ředitelka nikoho nenechá bez podpory.
Jak přesně ten vzdělávací kurz vypadal? Musel jste plnit nějaké zadání, nebo to byla spíše teorie? A přineslo vám to něco?
Myslím si, že to byl dobrý kurz. Získal jsem základní teoretickou i praktickou výbavu pro práci s mladými lidmi. Ten kurz absolvují i adepti na učitelství, kteří ještě učit nezačali, a pro ně obsahuje povinnou praxi. Já jsme tedy učil už při tom. Rozhodně to ale nebyl promarněný čas. Bylo to konkrétnější a užitečnější než mnoho předmětů, které jsem se učil na výšce. To vidím jako velký problém i na základní škole. Z nějakého důvodu se neučí věci, které jsou opravdu potřebné a užitečné, a nějakou setrvačností se učí naopak věci, které považuji za nepotřebný balast. Ale tak to je například i v autoškole. Některé věci jsme se museli drtit do nesmyslných detailů, ale vyměnit kolo nás nikdo nenaučil. Musím se přiznat, že pro mě byla autoškola opravdu oříšek (směje se).
Jaké je tedy vaše krédo učitele?
Chci, aby se žáci nebáli mě ani matematiky. A myslím, že se mi to daří.
Učíte na druhém stupni, žáky v tom věku je těžké k učení motivovat, vám se to nestává?
Celkově se všem snažím ten předmět podat spíš prakticky, k čemuž mi pomáhá i vystudovaný obor – finanční matematika. Ukazuji žákům, jak je matematika užitečná pro život. Aby si člověk mohl spočítat půjčku nebo se nenechal někým napálit, musí umět počítat.
Nicméně, ne každý má vášeň pro matematiku a já to respektuji. Může být dobrý v něčem jiném. Máme tu i žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, se kterými nám pomáhá školní psycholog.
„Nemusí to vše pochopit, ale jde mi o to, aby si význam této disciplíny uvědomili. Díky matematice máme spoustu skvělých věcí – to je základní message.“
Jaké jsou ty praktické úlohy, které s nimi řešíte? V matematice je ale i dost abstraktní látky, tu taky musíte probrat, nebo ne?
Samozřejmě, že na to není prostor v každé hodině, ale hledám co nejvíc příležitostí pro to udělat hodinu jinak, netradičně, ne takovou klasiku, jakou známe ze svého dětství. Hlavním cílem je ukázat jim, že to, co se učíme, knowledge, se může opravdu hodit. Jednu hodinu jsem třeba věnoval tomu, jak spolu souvisí matematika a informační technologie. Jak matematika vstupuje do programování, na jednodušších příkladech jsem jim ukazoval kódování, a hlavně jsem na ně chtěl přenést to vědomí, že naše civilizace do velké míry stojí na znalosti matematiky a nemohla by bez ní fungovat.
Nemusí to vše pochopit, ale jde mi o to, aby si význam této disciplíny uvědomili. Díky matematice máme spoustu skvělých věcí – to je základní message. Často s nimi probírám otázku pravděpodobnosti. Bavíme se třeba o sázení, o loterii, lidé investují strašně moc peněz, aniž by měli tušení, jestli je vůbec nějaká šance na zisk. Vymýšlíme situace, kdy je zisk pravděpodobný, a kdy ne, například. Snažím se je nakazit myšlenkou, že matematika může zlepšit jejich život a jejich rozhodování.
Na konci osmého ročníku v Polsku všichni žáci skládají z matematiky jednotnou zkoušku. Cíleně se na tyto testy s žáky připravujete?
U nás se přímo počítá s tím, že v osmém ročníku se hlavně opakuje. Učím ve škole děti od čtvrté do osmé třídy, což mi umožňuje pracovat s nimi soustavně, sledovat jejich pokrok a látku si rozvrhnout. Takže ano, v osmičce se hodně učíme na testy. Kromě toho dětem nabízím jednou týdně i odpolední doučování, a to ve svém volném čase a zdarma. Výsledky testů totiž rozhodují, jestli se dítě dostane na školu, po které touží, nebo ne.
A daří se to, nebo je hodně dětí zklamaných? Snažím se zjistit, jak velkou výzvou tyto zkoušky jsou.
Co si tak pamatuji, žáci z mých tříd se prakticky vždy dostali tam, kam chtěli. Naše škola je dobrá. S těmi testy ale moc nesouhlasím, více se mi líbí vaše přijímací zkoušky, které přece jen berou větší ohled na to, kam se člověk hlásí, skládají se v již v dané škole. Tady je test stejný pro všechny, a tím pádem nebere ohledy na individualitu jednotlivých dětí, jejich studijní preference.
Přijímací zkoušky u nás jsou tvořené centrálními testy a pak i částí, kterou připravuje škola, pokud chce. Většina škol ale používá jen testy, takže je to nakonec podobné jako u vás. Rozdíl je v tom, že zkoušku neskládají dětí, které jdou na nematuritní obory. U nás si ale učitelé často stěžují, že kvůli zkoušce musí „ohýbat“ výuku, že se musí soustředit hlavně na příklady, které budou v testu a že bez ní by využili třeba čas lépe. Jak to vidíte vy?
Tady v Polsku máme povinnou maturitu z matematiky a dobrý výsledek je důležitý pro přijetí na vysokou školu a často i na humanitní směr. Což samozřejmě dělá z matematiky klíčový předmět už na základní škole a zkoušky z matematiky se berou velmi vážně. Což znamená, že se klade velký důraz i na přípravu.
Typologicky jsou ty testy v osmé třídě těm maturitním podobné, i když jsou samozřejmě jednodušší, adekvátně k věku a rozsahu vzdělání.
Já osobně mám k matematice silný vztah a z mého pohledu je tedy maturita z matematiky důležitá. Ale zároveň si myslím, že tak to nemá každý. Kdyby maturita z matematiky nebyla povinná pro všechny, uvolnil by se tlak na ty, kteří k tomuto předmětu vztah nemají, a třeba by k němu získali i lepší vztah, méně by se ho báli.
Jak jste spokojený se svým platem? Slyšela jsem, že ohodnocení učitelů v Polsku je dost nízké.
To máte správnou informaci. Beru v přepočtu na české koruny dvacet tisíc čistého a maximum, kam se mohu dostat, po mnoha letech praxe, je tak třicet tisíc. To je velmi demotivující, myslím, že je to i jeden z důvodů, proč ve školství pracuje tak málo mužů.
Mluvíte dobře česky. Neuvažoval jste třeba o tom, že půjdete pracovat za hranice, do polské školy v České republice? Tam byste mě peněz víc.
Napadlo mě to. Mám různé plány a nápady, jeden z nich je odjet na nějaký čas do Spojených států. Ale nebude to hned. Jsem třídní šesťáků, a to bych jim neudělal, dokud jsou ve škole. Dovedu je hezky na konec a pak se uvidí.
Vaše paní ředitelka mi řekla, že jste byl vybrán na stáž v komunitě Superbelfrzy. O co přesně jde?
Je to projekt v rámci Erasmus+, který umožňuje aktivním učitelům spojovat se a učit se od sebe navzájem. Superbelfrzy znamená ve slangu něco jako superkantoři. Projekt je celonárodní, ale má krajská kola. Vyvrcholením příprav a setkání byly konference, na kterých stážisté vystoupili s nějakým příspěvkem na vybrané téma. Následovaly debaty, kde jsme své postoje a názory konfrontovali s ostatními. Všichni jsme ale byli propojení myšlenkou, že chceme změnu a že se chceme učit od sebe navzájem.
Jaké bylo téma vašeho příspěvku?
Já jsem mluvil o učitelství jako o vášni, passion. O lásce k tomu, co dělám, která je pro žáky nakažlivá. Díky lásce ke své profesi buduji s žáky dobré vztahy a vytvářím podmínky pro jejich učení. Zajímavé na té konferenci bylo mimo jiné to, že se jí účastnili i žáci a taky si připravovali příspěvky – a my jsme jim byli přiděleni jako mentoři.
Máte spoustu soukromých fotek na Instagramu. Když nějakou fotku zveřejňujete, přemýšlíte o tom, jak to zapůsobí na děti, nebo se nenecháváte omezovat?
Od nás učitelů se někdy očekává až sterilní chování, abychom nešli špatným příkladem, ale my jsme také lidi z masa a kostí, kteří se chtějí bavit. Myslím, že děti tohle chápou. Tím, že používám sociální sítě, jsem jim blízký a mohu jim taky třeba poradit, na co si dávat pozor.
Jakub Chmiel vystudoval finanční matematiku na vysoké škole Politechnika Śląska v Gliwicích. Od roku 2020 učí na základní škole v obci Hażlach.
Text byl publikován na www.eduin.cz.
Autorka: Jitka Polanská
