Článek
Hlavně v Praze a středních Čechách, v menší míře i v dalších větších městech a jejich okolí.
Kdo za to může? Samozřejmě a bez výjimky „stát“ – a to jak skutečně stát, tak také nižší územněsprávní celky neboli kraje, které jsou v Česku zřizovateli naprosté většiny středních škol (v tom se liší od základních škol, které zase v naprosté většině zřizují obce). Stát i kraje pouze nečinně přihlíželi demografické vlně. Kdo jde letos k přijímačkám? Jsou to děti, pro které nebyly porodnice, o tři roky později jejich rodiče jen stěží sháněli místa ve školkách, na základních školách ve městech se tísnili v narvaných třídách, a nyní, po patnácti letech, pro ně nejsou místa na školách, kde by chtěli studovat.
Jenže místo toho, aby se stát prostřednictvím krajů na tuto vlnu připravil, neudělal vůbec nic. Naopak, například ve středočeské Příbrami bylo zrušeno jedno ze dvou tamních gymnázií, přitom středním Čechám v posledních dvaceti letech přibylo 350 tisíc obyvatel a každý druhý mladý Středočech se kvůli nedostatku studijních příležitostí ve svém okolí hlásí na školu v Praze. Lokální politici krčí rameny a MŠMT uklidňuje občany, že střední školy a učiliště napříč Českem mohou přijmout ještě asi 200 tisíc studentů. „Problémem jsou nerovnoměrné regionální kapacity a také to, že uchazeči preferují určité obory,“ říká ministerstvo ústy své mluvčí Anety Lednové zde.
A je to tu! Problém není v tom, že stát nedokáže reagovat na to, že se lidé stahují do měst a jejich okolí (tomuto jevu se říká urbanizace a probíhá zhruba už od průmyslové revoluce), ani na proměňující se preference žáků. Problém je v tom, že děcko dejme tomu z Černošic se třemi dvojkami na vysvědčení se tvrdošíjně odmítá jít učit na číšníka nebo řezníka třeba do Jeseníku, ale místo toho – považte! – chce jít na všeobecně vzdělávací obor s maturitou například do Říčan nebo do Prahy.
Uchazeči samozřejmě preferují gymnázia, průmyslovky a obchodní akademie, protože se většinou jedná o solidní školy s aprobovaným učitelským sborem, kde se naučí nějakou matematiku, češtinu, dva cizí jazyky a k tomu ještě něco navíc. Navíc jim taková škola s mnohem větší pravděpodobností umožní jít studovat na vysokou školu a v budoucnu vydělávat víc peněz. Tak to prostě je, to je racionální úvaha. Všechny ty fámy o sociolozích a absolventech filosofických fakult obléhajících úřady práce už byly dávno vyvráceny, o absolventech technických a lékařských oborů se ani není třeba zmiňovat, na ty zaměstnavatelé stojí fronty.
A přesto se v určitých kruzích – hlavně tedy v internetových diskusích – stalo jakousi módou vítat zřejmý nedostatek míst na maturitních oborech s nadšením. Konečně nebude mít maturitu „každej blbec“! Konečně se tedy zaplní ta strádající učiliště, z nichž za tři roky vylezou šikovní, ochotní a usměvaví řemeslníci, kteří si založí malé firmičky a budou obratem svojí kvalitní prací vydělávat násobně víc než nezaměstnatelní povaleči z univerzit a kaváren. V Česku se konečně bude zase „dělat rukama“ a bude nám všem blaze.
Pomiňme robotizaci a další trendy, které proměňují fabriky ze zaprášených dílen v high-tech provozy, kde je spíš potřeba člověk myslící hlavou než „makající rukama“. Podívejme se spíš na úroveň učilišť a toho, jaké kompetence pro život na nich žáci získávají. Podle posledních mezinárodních testů PISA se podíl českých žáků v nejnižší gramotnostní úrovni v testech čtenářské gramotnosti zvýšil na 21 %. Tato pětina žáků představuje skupinu obyvatel, kteří mohou mít problémy s dalším uplatněním ve společnosti. Nejnižších úrovní 1 a 2 dosáhla polovina žáků učilišť – a prakticky žádní studenti středních škol s maturitou. Pokud si má někdo otevřít živnost a vydělávat slušné peníze, musí umět mimo jiné nacenit svoji práci, mít nějaký základní přehled o daních a dalších povinných odvodech, musí si umět práci ošetřit smluvně (a musí ho napadnout, že by nějaké smlouvy o dílo měl mít a zadat jejich vytvoření právníkovi), musí mít nějaké interpersonální dovednosti, aby se uměl se zákazníkem domluvit a dokázal nějak rozumně vyřešit i případnou reklamaci. Získá tyto dovednosti na učilišti? Určitě na některých ano, ale na mnohých zcela určitě ne.
Dalším oblíbeným argumentem internetových debatérů je „vždyť si můžou udělat nástavbu a jít klidně na vysokou pak! Znal jsem jednoho, co to zvládl, tak to zvládne každý.“ Inu, teorie je to hezká, ale statistiky opět vyvrací, že by tato vzdělávací cesta byla nějaká hitparáda. Proč? Protože na učilišti se žáci na dostatečné úrovni nenaučí ani cizí jazyk, ani matematiku tak, aby po dvou letech nástavby dokázali složit státní maturitu. Od zkoušek tady „vyletí“ klidně každý druhý.
Cesta k úspěšným a šťastným řemeslníkům nevede přes vyhazování ztrémovaných deváťáků od přijímaček a jejich přechodu na odborná učiliště. Cesta vede přes reformu učilišť, která by měla nabízet mnohem všeobecnější vzdělání a klást větší důraz na dovednosti, znalosti a kompetence důležité pro úspěšný život ve společnosti, a v té nástavbě naopak ideálně ve spolupráci s firmami z okolí učňům předat odborné finesy řemesel.
Dá se ale něco takového čekat v zemi, kde jsme evidentně v šoku z toho, že mimina narozená před patnácti lety se letos hlásí na střední? Asi nezbyde nic jiného, než si na internetu škodolibě mnout ruce, jak si konečně školy budou moct vybírat, a líným puberťákům nastane vojna. Což se dělá dobře, pokud jde o cizí syny a dcery. Koneckonců na přímou otázku „a vy jste svoje dítě dal na učiliště, když jsou to tak super školy?“ ještě žádný z těch mudrlantů neodpověděl.
Text vyšel na webu www.eduin.cz.
Autor/ka: Lucie Kocurová
