Emigrace na onen svět. Čekal Egypťany po smrti soud?

Pyramidy, mumie a posmrtný soud. To jsou již od pozdního starověku hlavní ikony evropského pohledu na staroegyptské náboženství. První dvě se do Evropy dostaly pouze jako vyprázdněné obrazy něčeho tajemného a exotického, ta třetí však naše kulturně-náboženského prostředí ovlivnila poměrně silně. Některé židovské a raně křesťanské apokalyptické spisy ukazují, že jejich autoři pro popis svých teologických představ využili jazykových obratů a myšlenkových obrazů převzatých přímo z egyptské Knihy mrtvých nebo z jejích ilustrací. Dost možná se s nimi sami seznámili při návštěvě alexandrijských katakomb. Ikonografické zachycení egyptského posmrtného soudu, jak je známe z 1. tisíciletí př. Kr. a prvních století po změně letopočtu, se v některých případech nejspíš stalo obrazovou předlohou, do jejíž formy židovští, křesťanští a později také islámští teologové vkládali svůj vlastní obsah. Egyptský vládce zesnulých Usir se tak stával Abrahamem nebo Kristem a bůh moudrosti Thovt se měnil v některého z archandělů. Jak ale posmrtný soud vlastně chápali sami staří Egypťané?

Podle textových dokladů se zdá, že Egypťané pevně věřili tomu, že spravedlnost a možnost jejího vymáhání nekončí smrtí oběti či pachatele. Již v textech z hrobek 3. tisíciletí př. Kr. se setkáváme s výzvami či výhružkami narušitelům věčného klidu jejich majitelů, které nepřátele varují, že by všechny jejich prohřešky proti mrtvému a jeho „domu věčnosti“ budou posuzovány u soudního tribunálu na onom světě. Podobně hovoří i tzv. dopisy mrtvým z 2. tisíciletí př. Kr., jimiž se jejich pisatelé obrací na zemřelé. Často je prosí o pomoc, ale někdy jim také vyhrožují, že za jakoukoli nekalou činnost po smrti (sesílání nemocí, strašení ve snech atd.) mohou být souzeni před vládcem zemřelých. To ale ještě není ten „pravý“ posmrtný soud, o kterém se ve spojitosti s Egyptem často mluví, tedy přelíčení, které po smrti čeká každého člověka (dobrého i špatného), aby oddělilo spravedlivé od hříšníků. Prvním je určeno nebe, tedy západní říše blažených zesnulých, těm druhým pak druhá smrt a věčné zatracení. S takovým posmrtným soudem se v náznacích setkáváme již v textech z počátku 2. tisíciletí př. Kr., ale plně se (v textu a obraze) objevuje až v rámci Knihy mrtvých doby v polovině 2. tisíciletí, a to v kapitolách 30B a 125. Podle těchto představ musel člověk během svého putování podsvětím mezi úmrtím a pohřbem, podstoupit řadu zkoušek a překonat množství nástrah, které měly přezkoumat, zda je zesnulý hoden vstoupit na onen svět.

Nejdůležitější zkouškou byl právě tzv. posmrtný soud, tedy jakési božské přelíčení se zesnulým, které se odehrávalo v Síni dvou pravd. Tam člověk předstoupil, resp. byl přiveden před tribunál, jemuž předsedal vládce zesnulých, bůh Usir. Božský tribunál sestával ze 42 bohů a bohyní. Za každý egyptský kraj tam byl jeden nebo jedna. Zemřelý se tak zpovídal a zodpovídal před celým Egyptem. První část této zkoušky spočívala ve vážení srdce zesnulého na vahách spravedlnosti. Na jedné jejich misce spočíval řád světa, na druhou bylo položeno srdce člověka jako sídlo jeho myšlení, emocí a svědomí. Obě misky měly být v rovnováze. Oproti tomu, co se v egyptologii i jiných vědách běžně tvrdí, nemělo být srdce člověka „lehké jako pírko“. Právě naopak! Egypťané doufali, že jejich srdce bude u soudu „plné“, tedy dostatečně těžké a naplněné ctnostmi, moudrostí, zbožností a loajalitou. K tomuto stavu vedl život v souladu se světovým, náboženským a společenským řádem zvaným maat, někteří se však dobrého výsledku vážení snažili dosáhnout i s pomocí rituálu. Tomu měla napomoci právě kapitola 30B Knihy mrtvých, v níž zesnulý žádá své srdce, aby proti němu nesvědčilo během vážení, nebo kamenný amulet ve tvaru srdce (tzv. srdeční skarab), který mohl sloužit jako dodatečné závaží.

Kapitola 125 Knihy mrtvých popisuje druhou důležitou část posmrtného soudu, a to tzv. negativní zpověď. Jednalo se dlouhé prohlášení, v němž se zesnulý obracel individuálně ke všem osobám božského tribunálu, aby je ujistit o své nevině, spravedlnosti a čistotě. Každého z bohů a bohyní tam musel oslovit zvláštním jménem a ujistit jej (nebo ji) o tom, že se neprovinil proti konkrétnímu prohřešku, nad kterým mělo příslušné božstvo dohled. „Ó, Ty, který kráčíš zeširoka, jenž přicházíš z Héliopole, nedopustil jsem se zla! Ó, Ty, který objímáš plamen, jenž přicházíš z Cherahy, nekradl jsem! Ó, Ty, který máš mocný zobák, jenž přicházíš z Hermopole, nebyl jsem chamtivý!“ Toto jsou pouze první tři prohlášení z celkových 42, jimiž zesnulý ujišťuje bohy o tom, že je bez hříchu a je hoden toho vstoupit mezi blažené. V 36 prohlášeních se zemřelý obrací i přímo k hlavě božského tribunálu, tedy k bohu Usirovi.

A právě forma negativní zpovědi i konečný cíl, jehož doufali lidé po „posmrtném soudu“ dosáhnout, nám odhaluje pravou podstatu tohoto přelíčení, jemuž se každý musel v podsvětí podrobit. Nešlo totiž o soud v pravém slova či soudní přelíčení, ale spíše o jakýsi přijímací pohovor, nebo ještě přesněji šlo o imigrační pohovor. Zesnulý člověk se v okamžiku smrti vydal na cestu z tohoto světa na onen svět a během svého putování podsvětím musel prokázat, že je schopen dosáhnout vysněného cíle a že je hoden vstoupit mezi blažené zesnulé. A právě poslední a nejdůležitější instancí v takovém rozhodování byl božský tribunál, jemuž se člověk představoval a zpovídal. Bylo to tedy jakési imigrační oddělení před bránou nebes. Bohové totiž nesměli (a ani nechtěli) mezi sebe a mezi blažené pustit někoho, kdo by si to nezasloužil. Není tedy náhoda, že staroegyptská negativní zpověď ze 125. kapitoly Knihy mrtvých má velmi podobnou strukturu jako některé novodobé „imigrační“ formuláře. I v nich člověk odpovídá téměř výhradně negativně, že „není trestně stíhán“, „neplánuje teroristický útok“, „nedopustil se daňového úniku“ atd. Dobře víme, že staří Egypťané dali světu především byrokracii a propracovanou administrativu, ale ještě dnes nás mnohdy zarazí, když zjistíme, jak moc se byrokratické myšlení odráželo i v jejich náboženství.

Mnozí myslitelé i laici pozdějších náboženských směrů, židovství a křesťanství, se se staroegyptskými představami, texty a zobrazeními setkávali, a to zvláště v multikulturní Alexandrii od 3. století př. Kr. do 3. století nové éry. Někteří z nich se egyptskou obrazností nechali ovlivnit, a tak ve svých apokalyptických vizích a popisek posmrtného (či posledního) soudu využívají motivů prokazatelně egyptských. Starou formu však naplnili novým obsahem. To zvlášť platí pro křesťanské pojetí „soudu“, při němž by člověk neměl pouze negativně prokazovat, co špatného neudělal, ale naopak pozitivně doložit, co dobrého (pro druhé) vykonal. Tato poměrně revoluční myšlenka nové křesťanské etiky nejspíš zpětně ovlivnila i doznívající staroegyptskou tradici. Některé pozdní egyptské texty a zobrazení datované do 1. a 2. století po Kr. totiž ukazují změnu v pojetí „posmrtného soudu“ před bohem Usirem. Na vahách spravedlnosti již není váženo srdce člověka proti světovému řádu, nýbrž jsou tam vzájemně vyvažovány dobré a špatné skutky konkrétního člověka, přičemž těch dobrých musím být samozřejmě víc než těch špatných, aby měl zesnulý nárok na vstup mezi blažené.

Těžko říct, podle čeho a jak budeme nakonec posuzováni. Představa administrativně propracovaného a silně byrokratického imigračního pohovoru na cestě do zásvětí je však dnešním lidem, paradoxně, možná zase o něco bližší.

Jiří Janák. Autor je badatelem Českého egyptologického ústavu FF UK, který se specializuje na staroegyptské náboženství, mytologii, magii, kulturu a královskou ideologii.