Hlavní obsah
Věda

Hebrejci v Egyptě

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Autor: Martin Frouz; © Český egyptologický ústav FF UK.

Tvorba cihel ve starém Egyptě

31. 3. 0:00

U příležitosti křesťanských Velikonoc a židovského svátku Pesach se každý rok znovu připomíná biblický příběh o odchodu Židů z Egypta a vrací se tak i otázka po archeologických dokladech této události.

Článek

Nejdříve je nutné čestně přiznat, že pro jednoznačné prokázání historicity exodu Hebrejců z Egypta v takové podobě, v jaké o něm hovoří Tóra a Starý zákon, neexistují v rámci egyptologie žádné přímé důkazy. Při výčtu možných nepřímých důkazů pak musíme začít otázkou, jestli Židé (nebo spíš Hebrejci) v Egyptě vůbec byli, aby z něj pak mohli slavně odejít.

Kočovníci, migranti, gastarbeiteři

Obrazových, textových i hmotných dokladů pro přítomnost Semitů v Egyptě máme relativně hodně již od poloviny 3. tisíciletí př. Kr. Staří Egypťané v této souvislosti většinou hovořili o semitských kočovnících, pastevcích či beduínech, kteří do Egypta přicházeli z oblasti Sinaje a Syropalestiny, ať už za obchodem, obživou a prací, nebo při různých loupeživých výpravách, či dokonce válkách. Během Druhé přechodné doby (cca 1650-1550 př. Kr.) semitští dobyvatelé (tzv. Hyksósové) dokonce ovládli velkou část Delty a vládli tam ze sídelního města Avaris.

V egyptské literatuře a ikonografii tak postupně vykrystalizovaly dva opakující se motivy spojené se semitskými kmeny. Zaprvé to byl „vyhladovělý beduín“, který do Egypta přicházel hledat pomoc a obživu v době strastí, neúrody a hladomoru. Tuto tradici vlastně potvrzují i některé biblické příběhy (Gn 12,10; 42,1-2). Zadruhé to byl „kočovný nájezdník“ přicházející do Egypta z území na severovýchod od Sinaje, aby přepadal obchodní cesty, vesnice a města. Varování před takovými semitskými kočovníky se dostalo i do egyptského písemnictví a nacházíme je nejen v mudrosloví (např. v Naučení pro krále Merikarea), ale také v krásné (ale ideologicky podbarvené) literatuře, např. v Příběhu o Sinuhetovi.

Foto: Reprodukce: N. de Garis Davies (Metropolitam Museum of Art, NYC) © Wikimedia Commons

Semitší kočovníci přicházejí do Egypta za prací (Chnumhotepova hrobka v Beni Hasanu)

Pro semitské kmeny žijící na severovýchod od Sinaje používali Egypťané především tří výrazů. Nejčastěji byli označováni jako Aamu („předovýchodní Asiaté“) nebo Šasu („semitští kočovníci“). Třetím termínem někdy užívaným ve spojení se Semity v Egyptě byl výraz Hapiru (Apiru, Habiru, h-b-r), o kterém někteří badatelé spekulují jako o slově, které stálo za vznikem termínu „Hebrej“ či „hebrejský“. První dva výrazy jsou, bohužel, velmi obecné a nerozlišují mezi různými semitskými kmeny a etniky. Třetí výraz má již na první pohled k Hebrejcům nejblíže, ale i ten původně označoval různé kmeny a etnika působící nejprve na Předním východě a od 15. století př. Kr. také v Egyptě. Protože se nejednalo o název jednoho kmene či homogenního etnika, nabývalo slovo hapiru významu podle činností, kterými se tito lidé v různých oblastech vyznačovali a kterými se zapsali do místní paměti. Většinou označoval „kočovníky“, ale někdy také „migranty“, nebo dokonce „bandity“. V egyptském prostředí, kde tito lidé někdy působili jako námezdní síla z ciziny, pak mohlo nést význam „Gastarbeiter“. Na druhou stranu, je opravdu možné, že z výrazu hapiru slovo „hebrejský“ pochází. Hebrejci totiž možná tento termín přijali, a tím neutralizovali jeho původně spíš pejorativní význam. Nebyl by to jediný případ v dějinách lidstva a náboženství. Vždyť i výraz „křesťan“ byl nejprve patrně používán jako lehce hanlivé označení Ježíšových následovníků („kristovec“ nebo „krisťák“).

Nejzajímavějším spojením doloženým ze starého Egypta, které při hledání hebrejských historických kořenů budí nejvíc nadějí i kontroverzí, je označení Šasu Jahua doložené v rámci kmenů a území podrobených Amenhotepu III. (cca 1390–1353 př. Kr.). V seznamu podrobených krajů se objevuje i „země kočovníků Jahua“. Posledně jmenovaný výraz (v egyptštině zapsaný jako j-h-w-a) odkazoval buď k nějakému místnímu názvu, nebo osobnímu jménu (snad k hlavnímu božstvu kmene). Tento záznam o semitských „kočovnících Jahuových“ představuje zatím asi nejpřesnější možnost, jak v egyptských pramenech mezi různými semitskými národy (Aamu, Šasu) nalézt doklad o hebrejských či židovských kmenech. I tak se zatím jedná o nepřímý a dost diskutovaný doklad. Je ale jasné, že různé semitské národy a kmeny (a snad i kmeny „hebrejských“ praotců) Egypt často navštěvovaly nebo tam dokonce dlouhodobě pobývaly.

Pryč ze země jha a otroctví

Jak se ale máme dívat na biblický obraz Egypta jako „země otroctví“? Semité se do Egypta mohli dostat buď dobrovolně, například při cestě za obživou či obchodem, nebo nedobrovolně jako váleční zajatci nebo poražení kočovní nájezdníci. V druhém případě by se z nich opravdu mohli stát otroci pracující pro stát, ale v prvním případě by v Egyptě spíš hledali specializovanou nebo alespoň nějak placenou námezdní práci. Tak je máme (např. jako Hapiru) doloženy v textech a na vyobrazeních z doby Nové říše. Egyptské prameny navíc potvrzují i to, že semitská námezdní síla se podílela na velkých stavebních projektech panovníků konce Nové říše, např. na stavbě měst a chrámů Ramesse II. v Deltě. Biblické tvrzení, že izraelský lid „musel stavět faraónovi města pro sklady, Pitom a Ramses“ a že mu Egypťané „ztrpčovali tvrdou otročinu při výrobě cihel“ (Ex 1,11-15), má tedy své historické opodstatnění. Jen je třeba dodat, že se nejednalo o otroctví v pravém slova smyslu, ale spíš tvrdou (byť placenou) otročinu, kterou národy zvyklé na svobodné putování a kočovný život musely nutně vnímat jako nesnesitelné otroctví. Z některých dochovaných scén dozorování prací také vyplývá, že se egyptští stavební dohlížitelé a úředníci nejspíš chovali stejně nevybíravě k Egypťanům jako ke všem ostatním dělníkům. To, že obraz Egypta v biblické tradici není veskrze negativní, jak by se na první pohled mohlo zdát, vypovídá stesk Hebrejců putujících po nehostinné poušti. Tehdy si Mojžíšovi stěžují a ptají se ho, proč raději nezůstali a nezemřeli v Egyptě, kde „sedávali nad hrnci masa a jedli chléb do sytosti“ (Ex 16,3).

Foto: Autor: Martin Frouz; © Český egyptologický ústav FF UK.

Egypťaná spolu s přistěhovalci vytvářejí cihly na královských stavbách (Rechmireova hrobka, Západní Théby)

Pro odchod Hebrejců (Izraelitů) z Egypta nemáme v egyptských pramenech žádné doklady, ale i z této absence důkazů můžeme vyvozovat nějaké závěry. Velké jednorázové migrační vlny, ať už se jedná o příchod nebo odchod ze země, vyvolají vždy větší zájem obyvatelstva, vládních autorit a médií. Sami jsme toho byli svědky v posledních letech, především minulém roce. Pozvolné migrace po menších skupinách naopak často zůstávají bez většího povšimnutí. Není důvodu pochybovat o tom, že různé semitské kmeny, mezi nimiž pravděpodobně byli i bibličtí Hebrejci, se v Egyptě na nějaký čas usídlily, aby některé z nich nakonec odešly za kočovným životem nebo obživou v jiných oblastech východního Středomoří. Proto bychom měli předpokládat, že „biblický exodus“ zrcadlil příchod Semitů do Egypta, a tedy že k němu docházelo postupně v mnoha drobných migračních vlnách.

Existenci Hebrejců (vlastně již Izraelitů) mimo vlastní území egyptského státu, ale pořád ve sféře jeho vlivu, potvrzuje jeden klíčový dokument: Merenptahova stéla, někdy přezdívaná „Izraelská stéla“. Jedná se o kamennou stélu, která na své rubové straně obsahuje nápis vytesaný na počest vítězství krále Merenptaha v jeho válečných taženích (cca 1209/1208 př. Kr.). Mezi jeho úspěchy je tam vyjmenováno například poražení Libyjců, mořských národů a dobytí různých území tehdejšího Kanaánu. Vědeckou i laickou slávu této stéle však přinesla jediná zmínka, ve které se panovník chlubí následujícími úspěchy:

„Knížata jsou poražena, prosí o mír. Žádný z podmaněných národů nezvedá hlavu. Libye je poražena, země Chetitů je v už klidu, Kanaán je zbědovaný, Aškelón dobyt, zajat je Gezer a zničen Jenoám. Izrael je pustý a jeho sémě už není. A Syrie se stala vdovou vydanou napospas Egyptu. Všechny země jsou upokojené.“ Jedná se o vůbec nejstarší doklad slova Izrael (v hieroglyfickém přepisu jako ji-si-r-i-a-l). Zajímavé také je, že slovo Jisirial je zakončeno hieroglyfickými znaky pro „lid“, což svědčí o tom, že šlo o označení společenství lidí, nikoli o název místa nebo území.

Foto: Autor: Jiří Janák; © Český egyptologický ústav FF UK.

Merenptahova stéla a slovo „Izrael“ v detailu (Egyptské muzeum v Káhiře)

Z Egypta tedy nemáme mnoho dokladů pro události biblického exodu, a když nějaké nepřímé důkazy existují, nevyznívají pro Hebrejce příliš pozitivně. Musíme si však uvědomit, že všechny tyto velmi cenné zmínky byly psány pod egyptským úhlem pohledu a často s jasným ideologickým zadáním. A navíc, věda vždy posuzuje události týkající se víry a náboženství s nejvyšší obezřetností, což je dobře.

Jiří Janák. Autor je badatelem Českého egyptologického ústavu FF UK, který se specializuje na staroegyptské náboženství, mytologii, magii, kulturu a královskou ideologii.

Reklama

Související témata:
Exodus

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz