Svatý Imhotep a sedm hladových let

Staroegyptské náboženství stálo na myšlence vzájemné prospěšnosti mezi bohy, blaženými zesnulými a lidmi. Výjimečné postavení v tomto systému zastával panovník, který ve svém pozemském úřadu zastupoval bohy na zemi i lidstvo před bohy. Měl především udržovat světový řád maat, soudit lidi, předkládat oběti bohům a zádušní obětiny blaženým zesnulým. Byl tak ideálním prostředníkem mezi světem bohů a světem lidí. Protože ale král zůstával běžným Egypťanům nedostupný (podobně jako bohové v nebesích nebo jejich posvátné sochy v chrámech), upínali lidé často svou zbožnost a prosby o pomoc k jiným nadpřirozeným bytostem. Především to byli mocní a vlivní duchové blažených předků, kteří stále mohli ovlivňovat dění na tomto světě, a pomáhat tak svým potomkům nebo jiným lidem. V pozdějších dobách staroegyptských dějin se setkáváme se zcela zvláštní formou prostřednictví mezi bohy a lidmi, kterou zastupovala posvátná zvířata pokládaná za „žijící obrazy bohů“ a „pozemské manifestace boží moci“. Tato zvířata přechovávaná v chrámech (např. býk Ápis) vydávala svědectví bohů prostřednictvím orákula. Nepočetnou skupinu takových božských přímluvců tvořili zbožštění lidé. Byli to většinou Egypťané nekrálovského původu, kteří se za svého života prokázali něčím výjimečným (zpravidla moudrostí nebo zvláštními schopnostmi), čím si po smrti vysloužili pověst a statut naprosto výjimečných blažených zesnulých. Stali se tedy jakýmisi egyptskými svatými, tedy extrémně účinnými přímluvci a nositeli božské moci. Tito „svatí“ se pak stali nejen objektem kultické úcty, ale také víry v jejich uzdravující moc, sesílání věštebných snů atd. Nejvýznamnějším představitelem této kategorie prostředníků mezi bohy a lidmi byl Imhotep, zbožštěný člověk, legendární mudrc a architekt Džoserovy pyramidy, nejstarší monumentální kamenné stavby na světě.

Ten, který přichází v míru

Mudrc Imhotep, jehož jméno lze přeložit jako Ten, který přichází v míru, se od doby Nové říše v egyptských pramenech objevuje jako legendární, polobožská postava, jejíž kult se později šířil Egyptem především v 1. tisíciletí př. Kr. Podle těchto pramenů měl být jedním z nejschopnějších hodnostářů na dvoře krále Džosera, kde díky svým schopnostem, učenosti a moudrosti zastával mnoho důležitých funkcí. Byl také oslavován jako skvělý písař, mudrc, lékař a architekt Stupňovité pyramidy v Sakkáře. Pro jeho skutečnou existenci v době vlády panovníka Džosera hovoří jen nejasné důkazy, mezi nimiž vyniká neúplný nápis na podstavci pro sochu zmiňující jméno Imhotep a tituly „nositel královské pečeti, představený královských záležitostí, dohlížitel paláce, velmož, velekněz Reův, představený stavebníků, sochařů a kameníků“. Pokud tedy Imhotep opravdu existoval a žil v době, o které píší pozdější legendy, čemuž mnozí moderní badatelé věří, pak musel jako úředník, kněz a architekt působit v tehdejším sídelním městě Menneferu (řec. Memfis) i na jeho nekropolích v Sakkáře a Abúsíru. A právě s těmito lokalitami se pojí jak dlouhá tradice Imhotepova kultu, tak snaha egyptologů všech generací objevit Imhotepovu hrobku. Největší vliv Imhotepův kult získal v Pozdní a především v Řecko-římské době. Tehdy byly sochy tohoto mudrce a léčitele umisťovány do chrámů boha Ptaha, aby se tam Imhotep podílel na obětinách svého božského otce. Kromě toho však Imhotep získával také samostatné svatyně, v nichž byl uctíván jako jediný objekt oficiálního i lidového kultu. Imhotepovy kultické sochy nebo sošky měly podobu písaře sedícího na židli s rozvinutým papyrovým svitkem na kolenou, pohledem upřeným vpřed a přiléhavou čapkou na vyholené hlavě. Na svitku mohly být někdy zobrazeny hieroglyfické znaky nebo nápis: Imhotep. Kvůli sepjetí s učeností a moudrostí byl Imhotep spojován s písemnictvím, léčením, ochranou žen a dětí před a při porodu, tajnými znalostmi, věštěním, věštebnými sny a inkubačním spánkem. Díky této pomoci, kterou Imhotep jako objekt lidové zbožnosti či světec poskytoval lidem různých sociálních vrstev, získal titul Dárce života. Jako patron učenců byl v rámci kultu i ústní tradici spojován také s bohem moudrosti Thovtem, kterému řekové v Egyptě říkali Hermés. Samotného Imhotepa Řekové někdy identifikovali s Asklépiem. V jeden pozdní egyptský magický text ze 2. stol. po Kr. vzývá „našeho Pána Herma a Asklépia, což je Imúthés, syn Héfaistův“. Je zřejmé, že se zde mluví o Thovtovi (Hermés), Imhotepovi (Asklépios, Imúthés) a Ptahovi (Héfaistos).

Josef egyptský

Další osobností s podobným příběhem, postavením na egyptském královském dvoře i pozdější rolí v náboženství a lidové zbožnosti je biblický Josef, s jehož příběhem se setkáváme především ve starozákonní knize Genesis (Gn 37-50). Postavu Josefa zde však nebudeme analyzovat v souvislosti s pobytem Hebrejců v Egyptě (k tomuto tématu blíže zde), ale podíváme se na ni jako na literární postavu zachycující různé tradice související s ideálem mudrce, učence a schopného úředníka. Biblický příběh o Josefovi obsahuje, pro někoho možná překvapivě, relativně hodně informací o staroegyptské kultuře, které máme doloženy i z Egypta samého. Dozvídáme se v něm o správě egyptského státu prostřednictvím „faraona“ (tento hebrejský výraz je odvozen z egyptského per aa, „palác“), o roli ministrů, rádců a vezíra, ale také o egyptské oblibě věštění skrze interpretaci snů. Také hebrejské přepisy některých egyptských jmen v Josefově příběhu odpovídají pravděpodobným originálům. Např. jména Potífar (Gn 39,1) nebo Potífera (Gn 41,45) zněla nejspíš Padipare, tedy Darovaný Reem. I samotný konec Josefova životního příběhu odkazuje na egyptské pojetí ideálního života a smrti, neboť zmiňuje jak čtyřicetidenní dobu balzamování těla, tak dosažení ideálního věku 110-ti let a sedmdesátidenní období mezi smrtí a pohřbem. Tyto informace ale vypovídají spíše o znalosti egyptských reálií u židovských učenců, kteří sestavovali psanou podobu biblického příběhu, než o historicitě Josefa a jeho příběhu. Jak Imhotep, tak Josef měli zastávat vysoké funkce v egyptské státní správě a měli mít zkušenost s intepretací věštných snů. Tato podobnost ještě zesílí po přečtení jednoho z egyptských textů Řecko-římské doby. Jde o skalní nápis na nilském ostrově Sáhel v blízkosti dnešního Asuánu. Přestože tento text, někdy označovaný jako Stéla o hladu, pochází až z Řecko-římské doby, pravděpodobně z doby vlády Ptolemaia V., je antedatován do počátku Staré říše, a to do období vlády výše zmíněného krále krále Džosera. Text Stély o hladu hovoří o tom, že za dnů tohoto panovníka, kvůli nedostatečné nilské záplavě, postihl Egypt hladomor trvající celých sedm let. To vedlo panovníka ke konzultaci s moudrým knězem Imhotepem, který studiem posvátných knih zjistil, že nilské záplavy ovládá bůh Chnum, strážce prvního nilského kataraktu kolem nilského ostrova Elefantína. Následně se bůh Chnum zjevil králi ve snu a přislíbil mu propustit blahodárnou nilskou záplavu, za což král Džoser nařídil obnovit chrám boha Chnuma na ostrově Elefantína a následně vyhlásil, že tento chrám bude mít podíl na výnosu všech surovin této oblasti a také podíl na dani ze zboží dováženého z Núbie. I ze stručného přiblížení příběhu ze Stély o hladu je zřejmé, že obsahuje motivy, které jsou obvykle spojovány s postavou biblického Josefa, tedy sedmiletý hladomor, věštbu prostřednictvím snu a její přivolání či vyložení dvorním mudrcem.

Čarodějův učeň

Propojování egyptského Imhotepa s biblickým Josefem můžeme lépe pochopit, pokud se podíváme na význam Imhotepa v pozdní antice. V tehdejších gnostických spisech se Imhotep (pod jmény Imúthés nebo Asklépios) objevuje v roli žáka Herma Trismegista, ale také sám jako patron spásného poznání, léčení, magie a tajných učení. Imúthés byl i tehdy popisován jako učenec s rozvinutým svitkem nebo otevřenou knihou na klíně a zvláštní pokrývkou na hlavě. S počátkem křesťanství se tradiční představy o Imhotepovi začaly štěpit do dvou větví. Jednak se z něj již definitivně stával se žák Herma Trismegista a patron hermetických učenců, jednak byl ve světle židovsko-křesťanských tradic víc a víc spojován s biblickým Josefem. Obě tyto tradice, o kterých máme zprávy od církevních otců od 2. do 5. století, ale stále měly své centrum v oblasti kolem prastarého města Menneferu, kterému Řekové říkali Memfis. Přežívání věštebného kultu Imhotepa-Asklépia-Josefa a lidové úcty k němu mělo v oblasti kolem Memfidy, Sakkáry a Abúsíru dlouhou tradici. O tom svědčí i doklady z mnohem pozdějších dob.

Josef a Júsuf

Ve středověkém Egyptě, který byl většinově muslimský, ale v různých obdobích se v něm dařilo také židovským a křesťanským komunitám, se již nesetkáváme s Imhotepem, nýbrž s jeho biblickým či koranickým alter egem, Josefem. Arabské cestopisy a pojednání o dějinách a reáliích Egypta jej zmiňují především ve spojitosti se svatyní v memfidské oblasti, která byla významným poutním místem. Šlo o tzv. Josefovo vězení (sign Júsuf), místo, kde podle místních legend stálo vězení, kam byl Josef (arab. Júsuf) uvržen a kde vyložil sny svým spoluvězňům (Genesis 40; Korán 12:35-42). Tato svatyně se měla nacházet severně od Memfidy a jižně od Gízy. Některé zdroje kladou její polohu přímo do Sakkáry, jiné do Abúsíru. Podle středověkých spisů mělo v této svatyni docházet k zázračným uzdravením, léčbě neplodnosti a věštění skrze výklad inkubačních snů, což plně odpovídá staroegyptské a helénistické tradici Imhotepova kultu. Poutě na toto posvátné místo prý provázelo bujaré veselí a konali je jak muslimové, tak křesťané a pravděpodobně i Židé, a to jak muži, tak ženy. I dnešní obyvatelé vesnic Sakkára a Abúsír si dodnes povídají o tom, že kousek od rozhraní pouště a úrodné země je místo, které jejich předkové označovali jako Josefovo vězení (sign Júsuf) nebo hovorově Josefova basa (kalabúš Júsuf). A někteří z nich tam ještě někdy chodí vzdát chválu Bohu a poprosit o zdraví pro svou rodinu.

Jiří Janák. Autor je badatelem Českého egyptologického ústavu FF UK, který se specializuje na staroegyptské náboženství, mytologii, magii, kulturu a královskou ideologii.