Okouzleni Zlatou bohyní: milostné písně starého Egypta

Často se setkáváme s nesprávnou představou o Egypťanech jako lidech „posedlých smrtí“, za kterou stojí především nerovnoměrné dochování archeologických dokladů. Egypťané žili v nilském údolí, kde většinu stop jejich osídlení a záznamů za každodenního života postupně zničila vlhkost. Své mrtvé ale pohřbívali v poušti, a právě tam jsou ideální podmínky pro dochování reliéfů, papyrů i popsaných ostrak (úlomků vápence či keramiky). Proto většina našich znalostí o starých Egypťanech pochází z pohřebišť.

Již ve starém Egyptě však existovalo několik výjimek, z nichž nejvýraznější byla vesnice stavitelů královských hrobek v Údolí králů poblíž dnešního Luxoru. Tamní obyvatelé žili přímo v pouštní oblasti, uprostřed skalních masivů, aby to měli blíž do práce a zároveň aby bylo možno lépe střežit jak samotnou vesnici, tak tajemství královských hrobek. Dnes již víme, že v tom byli Egypťané, bohužel, neúspěšní a v hrobkách se kradlo ve velkém.

Obyvatelstvo vesnice řemeslníků při Údolí králů bylo z velké části gramotné. Což je zajímavá a velmi důležitá skutečnost. Zatímco se pro Egypt obecně počítá s úrovní gramotnosti kolem 2%, v Dér el-Medíně se pohybovala přinejmenším kolem 20%. Lidé tu tedy psali více a to, co napsali, mělo díky pouštním podmínkám mnohem větší šanci dochovat se do dnešních dnů. Navíc během utváření panovnických hrobek v Údolí králů a působení řemeslníků v Dér el-Medíně, došlo za faraona Achnatona ke kodifikaci „hovorové“ novoegyptštiny, jímž se již dlouho běžně mluvilo, jako psaného jazyka. Tato jazyková reforma umožnila zaznamenávat například i písně, které si lidé obvykle zpívali, bez nutnosti je překládat do archaické formy egyptštiny, jak se to do té doby dělalo. Texty z Dér el-Medíny, například milostná poezie, tak odrážejí skutečný život jejích obyvatel.

Naprostá většina dochovaných milostných písní starých Egypťanů pochází právě z Dér el-Medíny z ramessovské doby (19. a 20. dynastie, asi 1292–1078 př. Kr.). Úplně nejstarší úryvek milostné písně se ale dochoval jako popisek u reliéfu zachycujícího hudebníka v hrobce kněze a soudce Intiho v Abúsíru, kde ji identifikoval Břetislav Vachala. „Miluji (tě), jsa podmaněn tvou krásou,“ zpívá zde vyobrazený harfeník. Víme tedy, že o lásce se v Egyptě zpívalo již ve 3. tisíciletí př. Kr.

O přibližně 1000 let později zaznamenali obyvatelé Dér el-Medíny na papyry a ostraka písně, které se pravděpodobně zpívaly odedávna. Mají totiž mnohé rysy lidových milostných písní, které známe z celého světa. U mnohých z nich na první pohled nepoznáme, že pocházejí místa i času nám tak vzdálených: „Mé srdce jako utržené,/ myšlenka na lásku k tobě ho žene,/ už nevede mne jako jiné,/ navždycky svoje místo mine,“ zpívá zamilovaná dívka ve čtvrté písni cyklu s názvem Písně o velkém potěšení (pChester Beatty I, 1, iv).

Láska vždy kráčí ruku v ruce s erotikou, a tak i dnes egyptským metaforám rozumíme. „Vejdi do domu milované ženy,/ ať je její dvůr naplněný,/ její brána se zachvěje/ a její loubí přeleje./ Pobav ji zpěvem při tanci ladném./ pivem a vínem ve stínu chladném./ Vzbuď její žádost, a než si všimne,/ naplň ji skrytý nocí temnou.“ Potom ti řekně: ‚Obejmi mne!/ Až přijde úsvit, zůstaň se mnou!‘“ Takto radil zkušenější Sobeknacht mladšímu zamilovanému muži v cyklu Sobeknachtových písní (pChester Beatty I, 3, i), který tak trochu připomíná slavná staroegyptská naučení .

Podobně víceznačně a ještě hravěji zpívá ve stejném souboru písní dívka: „Našla jsem milého v proudu,/ nohama rozčeřil vodu./ Na slavnost vybrané pivo sehnal,/ ruměnec do tváří mi vehnal/ jediný pohled na boky./ Je víc dlouhý než široký“ (pChester Beatty I, 3, iv). A ani v milostné touze si dívka s chlapcem nezadá: „Mé srdce se tvé lásky vzdát neumí,/ můj malý pejsku smyslný./ Opilá tvou láskou dál chci pít,/ mohou mě vyhánět, mohou mě bít…“ (pHarris 500, 1, v).

Láska překoná všechna příkoří a dodává zamilovanému odvahu tváří v tvář nebezpečí, jak svědčí následující píseň: „Na druhém břehu je má láska milá,/ řeka mé údy pohltila,/ v době záplavy voda sílí,/ na břehu číhají krokodýli./ Sešel jsem k vodě, proud jsem přebrodil,/ pouhou myší se zdál být krokodýl./ Na břehu v srdci statečném/ se voda proměnila v zem…“ (Káhirská ostraka, 1, iv).

I další motiv egyptských milostných písní je nám dobře znám. Láska sice může dodávat sílu a odvahu, ale, zejména není-li opětována, může se projevovat jako nemoc, na niž nedokáže nalézt lék nikdo kromě milované osoby: „Neviděl jsem milou sedmý den,/ touhou po ní jsem nemocen./ Přetěžké jsou i moje údy,/ sám sebe neznám, nevím kudy./ Marná je nejlepších lékařů snaha,/ lék mému srdci nepomáhá./ Kněží jsou také bez moci,/ nevyznají se v mé nemoci…“ (pChester Beatty I, 1, vii).

Mezi staroegyptskými milostnými písněmi nalezneme i takové, které opěvují krásu milované osoby, nebo stížnosti milence stojícího před zavřenými dveřmi domu své milované. Milenci jsou většinou velmi mladí, jak naznačují časté odkazy na matku a její svolení či rady. Ač zde najdeme i smutné písně zpívající o nenaplněné lásce či zradě, většina staroegyptských milostných písní je smyslná, lehká a veselá. Obecně se zdá, že si Egypťané svůj milostný život nekomplikovali přílišnými tabu a zákazy. Ty byly vlastně jen dva: cizoložství vdané ženy a jakákoli forma nucení k sexuálním praktikám.

Autorka: Renata Landgráfová. Autorka vystudovala egyptologii a lingvistiku a fonetiku na FF UK a specializuje se na překlad a interpretaci náboženských textů ze šachtových hrobek Pozdní doby. V minulosti vydala knihy zabývající se životopisnými nápisy Střední říše a milostnou lyrikou starých Egypťanů. V současné době je ředitelkou Českého egyptologického ústavu FF UK.