Mocné ženy ve starém Egyptě

Nicméně bližší pohled nám nabízí mocné královny a královny-matky, božské uctívačky Amonovy, jež se v určitém období egyptských dějin svým vlivem vyrovnaly králům, princezny, díky nimž se nejvyšší úředníci stávali členy královské rodiny, či dokonce písařky nebo vědmy. Jaké tedy bylo postavení ženy ve starověkém Egyptě? Předně je nutné poznamenat, že naše informace o nich jsou rozesety po třech tisíciletích egyptských dějin a ucelený obraz z nich vytvoříme jen stěží. Většina dokladů o životě žen mimo nejvyšší kruhy egyptské společnosti navíc pochází z jediného místa a krátkého časového úseku, z ramessovské Dér el-Medíny (více o ní v glose o milostných písních).

S jistotou víme, že po celou dobu egyptských dějin se zvláštní vážnosti těšily královny-matky, které dokonce v dobách, kdy jejich syn na trůn usedl v dětském věku, mohly vládnout jako regentky. Ostatně takto se k moci dostala i slavná královna Hatšepsut, matka Thutmose III. Na rozdíl od svých předchůdkyň pak ale u moci zůstala i poté, co mladý princ dosáhl dospělosti. Nicméně představa vládnoucí královny Egypťanům zjevně nebyla vlastní, ženy se k vládnutí dostávaly většinou ve značně nejistých dobách a sama Hatšepsut bývá vyobrazována jako mužský král, nikoli vládnoucí žena – královna. A navíc se její nástupce snažil vymazat vzpomínku na ni, a proto nechal ničit a odtesávat její obrazy a jména z chrámů, soch a seznamů.

Ve všech dobách ženy sloužily v chrámech jako kněžky. Jejich role většinou spočívala v tančení a zpívání pro bohy a bohyně, podílely se ale i na dalších činnostech v rámci každodenního kultu i ve sváteční dny. Obzvláště vysoké postavení měly tzv. božské manželky a uctívačky Amonovy. Titul Amonovy božské manželky se poprvé objevuje v době Střední říše, nicméně nejvyššího postavení dosahovaly jeho nositelky až v době 25. a 26. dynastie, kdy se jednalo o neprovdané a bezdětné královské dcery, které své následnice v úřadu adoptovaly. Tyto ženy byly zástupkyněmi královské moci v jižní části Egypta a patřily k nejmocnějším osobnostem své doby. I samotnému božskému panteonu často dominovaly ženy. Sachmet, Tefnut, Hathor. To jsou jména mocných bohyní, které sice vystupovaly v roli dcery Stvořilte (Oka Reova), ale svou mocí a vlivem ho v některých místech a dobách ho v rámci kultu významně přesahovaly. Nejvýznačnějšího postavení v rámci egyptského náboženství zastávala Eset, božská matka, oddaná manželka a prohnaná kouzelnice, která podle jednoho mytologického textu dokázala přelstít Stvořitele a získat jeho moc. Tak se stala nejmocnější bytostí světa a ochranitelkou všech, kdo k ní s prosbou volali. Jako Ísis Regina coeli (Eset, královna nebes) se pak objevuje i v Římě a různých oblastech Římské říše, dokonce i v Británii.

Mimo tyto ženy z nejvyšších vrstev panteonu i lidského společenství byl typickým titulem egyptských žen výraz nebet per (paní domu). Tento titul však neoznačoval „ženu v domácnosti“, jak by se nám možná mohlo zdát, ale jakousi „statkářku“, paní zodpovědnou za chod rozsáhlé ekonomické jednotky zahrnující různé dílny (např. tkalcovské). Žena v této funkci požívala značné samostatnosti a volnosti. Dokumenty jako např. závěť paní Naunachte dokazují, že ženy (přinejmenším vdovy) disponovaly vlastním majetkem a mohly samy určovat, kdo tento majetek zdědí. V tomto dokumentu například stará paní Naunachte vyjímá z práva dědit několik svých dětí, které o ni nejevily zájem. Paní domu podobného ražení bezesporu ovládaly přinejmenším základy psaného projevu, což někteří muži nesli dost nelibě: dochovaly se urážky typu „píšeš jako nějaká ženská“. Stále častěji se však ukazuje, že ženy dokázaly nejen číst a psát (nejjasnějším důkazem jsou profesionální písařky), ale také dosáhnout značného úspěchu ve svém povolání. V tomto kontextu je nesmírně zajímavý nedávný objev egyptských egyptologů na vzestupné cestě Sahureovy pyramidy v Abúsíru, kde se dochovala scéna zobrazující krále odměňujícího velitelku tkalcovských dílen. Ze staroegyptských vesnic známe také kouzelnice či vědmy, k nimž se lidé (ženy i muži) utíkali s prosbou o radu a pomoc, když se zdálo, že běžné síly na lidské problémy nestačí. Je tedy patrné, že i ve starém Egyptě platilo to, co někdy slýcháme v Egyptě dodnes: „Muž je sice hlavou rodiny, ale žena je krkem, který tou hlavou hýbe.“

Autorka: Renata Landgráfová. Autorka vystudovala egyptologii a lingvistiku a fonetiku na FF UK a specializuje se na překlad a interpretaci náboženských textů ze šachtových hrobek Pozdní doby. V minulosti vydala knihy zabývající se životopisnými nápisy Střední říše a milostnou lyrikou starých Egypťanů. V současné době je ředitelkou Českého egyptologického ústavu FF UK.