Článek
Dne 28. dubna 1988 letěl Boeing 737 společnosti Aloha Airlines z Hila do Honolulu. Byl to krátký let mezi havajskými ostrovy, jeden z mnoha, které stejné letadlo dělalo pořád dokola. Na palubě bylo 95 lidí, z toho 90 cestujících a 5 členů posádky. Letadlo odstartovalo z Hila ve 13:25. V kokpitu seděl kapitán Robert Schornstheimer a první důstojnice Madeline „Mimi“ Tompkinsová. V kabině pracovaly letušky Clarabelle Lansingová, Jane Sato-Tomitová a Michelle Hondová.
Zhruba dvacet minut po startu stroj vystoupal do výšky 24 000 stop. Tompkinsová právě řídila letadlo. Pak přišla rána. Horní část trupu se otevřela a asi osmnáct stop dlouhý kus střechy a bočních panelů zmizel z letadla. V přední části kabiny najednou nebyl strop. Nad sedadly byla obloha. Z kabiny vyletěla izolace, části obložení a všechno, co nebylo připoutané. Letuška Clarabelle Lansingová stála poblíž páté řady. Tlaková vlna ji vytrhla z letadla. Její tělo se nikdy nenašlo. Letadlo se nerozpadlo. Piloti ho udrželi ve vzduchu a začali klesat na Maui.
Letadlo, které létalo pořád dokola
Boeing 737-297 s registrací N73711 nebyl velký dálkový stroj. Aloha Airlines ho používaly hlavně na krátké lety mezi ostrovy. Ten den už měl za sebou několik zpátečních úseků mezi Honolulu, Hilem, Maui a Kauai. Let 243 měl být další běžný přelet.
Krátké ostrovní linky znamenaly hodně startů a přistání. Letadlo nemělo extrémní počet letových hodin na dálkový provoz, ale mělo obrovské množství cyklů. Každý start, stoupání, přetlakování kabiny, klesání a přistání zatěžuje trup. U Aloha Airlines se to opakovalo několikrát denně.
V době nehody mělo letadlo za sebou 89 680 letových cyklů a 35 496 letových hodin. Bylo mu devatenáct let. Před startem si jedna cestující všimla praskliny v trupu poblíž předních dveří. Neřekla to posádce. Nevěděla, jestli je to vážné, a nechtěla zbytečně dělat problémy.
Let 243 stoupal bez potíží. Po dosažení letové hladiny přišla prudká dekomprese. Část trupu se utrhla vlevo nahoře, od místa těsně za vstupními dveřmi směrem dozadu. Chyběla horní část kabiny nad předními sedadly.
V kokpitu se utrhly dveře. Do prostoru pilotů vlétla izolace a kusy materiálu. Schornstheimer viděl za sebou modré nebe tam, kde měl být strop první třídy. Tompkinsová měla v tu chvíli ruce na řízení. Kapitán převzal řízení a začal nouzové klesání.
Komunikace byla těžká. V kabině byl hluk, vítr, chlad a proud vzduchu. Lidé seděli připoutaní. To jim zachránilo život. Kdyby někdo v přední části kabiny stál, mohl dopadnout stejně jako Lansingová.
Jane Sato-Tomitová a Michelle Hondová přežily, ale musely pracovat v kabině, která neměla strop a byla plná hluku. Cestující měli zranění od prudkého proudu vzduchu, úlomků, chladu a nárazu věcí po kabině. Někteří viděli ven z letadla přímo nad hlavou.
Klesání na Maui
Piloti zamířili na letiště Kahului na Maui. Bylo blíž než Honolulu. Letadlo pořád letělo, ale nikdo v kokpitu nevěděl, kolik konstrukce ještě vydrží. Chyběla velká část horního trupu. Při klesání museli držet rychlost, ovládat poškozený stroj a zároveň řešit nouzové přistání. Levý motor při přiblížení selhal. Posádka si nebyla jistá, jestli je příďový podvozek správně vysunutý. Z kokpitu nebylo dobře vidět a hluk ztěžoval komunikaci.
Letadlo se přesto dostalo na osu dráhy. Schornstheimer a Tompkinsová přistáli na dráze 2 v Kahului. Od utržení trupu do dosednutí uběhlo asi třináct minut. Po zastavení se otevřely nouzové východy a cestující opustili letadlo. Letiště nebylo připravené na takový počet zraněných.
Na Maui byly k dispozici jen dvě sanitky, a tak se zranění vozili do nemocnic i turistickými dodávkami. Z 95 lidí na palubě přežilo 94. Clarabelle Lansingová zemřela. Osm lidí utrpělo vážná zranění. Desítky dalších byly zraněny lehčeji.
Po přistání bylo vidět, jak velká část letadla chybí. Horní část trupu byla pryč od prostoru za vstupními dveřmi až k oblasti před křídlem. Zůstaly sedačky, podlaha, potrhané okraje plechů, kabely, izolace a ohnuté části konstrukce.
Letadlo už nebylo ekonomicky opravitelné. Zůstalo na Maui, bylo odepsáno a rozebráno. Utržený kus trupu se nenašel. Vyšetřovatelé proto pracovali hlavně s tím, co zůstalo na stroji, s údržbovými záznamy, s poškozením dalších letadel Aloha Airlines a s konstrukcí starších Boeingů 737.
Poškození ukázalo na spoj v horní části trupu. U starších Boeingů 737 se v této části používal takzvaný lepený spoj za studena. Lepidlo mělo přenášet zatížení trupu při přetlakování kabiny. Nýty měly plechy držet u sebe. Když se ale lepení časem oddělilo, zatížení se přesunulo jinam. U otvorů pro nýty vznikalo větší napětí.
Havajský provoz byl pro letadlo náročnější než dálkové linky. Krátké lety přidávaly cykly. Ostrovní prostředí přidávalo vlhkost a sůl. Aloha Airlines měla navíc program údržby rozdělený do menších balíků, které se dělaly po nocích. Letadla se ráno vracela do provozu, protože firma je potřebovala na denní ostrovní lety. Vyšetřování ukázalo, že takový způsob údržby nedával dost dobrý obraz o celkovém stavu stroje.
Po nehodě se kontrolovala i další letadla ve flotile. Na mnoha místech byly vidět známky koroze a poškození kolem spojů. Dva další Boeingy 737 Aloha Airlines byly po kontrolách vyřazeny.
Zdroje:
