Článek
Seděla jsem na betonovém schodku před vchodem do našeho – tedy teď už jen mého – bytového domu a zírala na obrovský, neforemný zelený válec. Vypadal jako mrtvá anakonda, kterou někdo ledabyle svázal stříbrnou lepicí páskou. Byl to Davidův rodinný stan pro šest osob.
Nikdy jsme v něm nespali v šesti. Vlastně jsme v něm spali asi třikrát, a pokaždé do něj zateklo, protože David odmítal číst návody a kolíky zatloukal podle nějaké vlastní, čistě pocitové geometrie.
Bylo za deset minut šest. David mi v pět nula pět napsal zprávu: „Jsem tam za chvilku, buď s tím dole, ať nemusím parkovat.“
Měla jsem v tu chvíli pocit drobného, ubohého zadostiučinění. Trvalo mi měsíc, než jsem se dokopala k tomu, abych ten stan vyprostila z nejspodnější police ve sklepě. Jasně, mohla jsem to udělat dřív.
Mohla jsem mu odepsat na jeho první dvě zprávy a přestat ho ignorovat. Ale trochu jsem si užívala, že na mně aspoň v jedné drobné logistické věci závisí. Zvlášť když mi při odchodu nezapomněl připomenout, že beze mě se mu konečně uvolní ruce k velkým projektům.
V šest patnáct u chodníku zastavila bílá Octavia. David neseděl za volantem. Vystoupil z místa spolujezdce, na sobě měl ten svůj tmavě modrý rolák, o kterém si myslel, že v něm vypadá jako Steve Jobs, a v ruce držel telefon u ucha.
Významně na mě kývl, zvedl ukazováček do vzduchu na znamení „vydrž vteřinu“ a dál do telefonu vysvětloval něco o optimalizaci procesů.
Řidič, nějaký vysoký kluk ve fleecové vestě, vystoupil pomaleji. Obešel auto a zamířil ke mně.
„Vy jste Veronika, že jo?“ usmál se omluvně a ukázal na zelenou anakondu. „Já jsem Martin. Omlouvám se, že jdeme pozdě, na magistrále to stálo a David ještě musel vyřídit ten call s centrálou.“
„To je v pořádku, Martine,“ řekla jsem a zvedla se z promrzlého betonu. Cítila jsem, jak mi zdřevěněl zadek. „Já tu sedím s tímhle zeleným monstrem už přes hodinu. Zkoušeli jsme s ním navázat telepatický kontakt, ale je dost plachý.“
Martin se trochu zmateně zasmál. David mezitím zaklapl telefon, strčil ho do kapsy a přistoupil k nám s výrazem člověka, který právě zachránil středně velkou firmu před krachem.
„Tak sláva,“ vydechl David a podíval se na stan, jako by šlo o mírně zapáchající odpad. „Mám to rovnou hodit do kufru?“
„Byl by to docela logický krok, když už sis pro to přijel,“ odtušila jsem. „Mimochodem, mohl bys mi vrátit ten modrý čip od kočárkárny? Ten stan byl za starými pneumatikami a já si musela půjčit čip od domovníka, abych se tam vůbec dostala.“
David se zamračil. Tenhle výraz jsem znala. Byla to tvář číslo tři: Neobtěžuj mě s přízemními detaily, když řeším velký obraz.
„Čip ti pošlu poštou, nevím, kde ho zrovna mám. Říkal jsem ti už před čtrnácti dny, že ten stan nutně potřebuju.“
„Kdybys ho prostě nechala nahoře u dveří, mohli jsme si tohle celé ušetřit,“ řekl tónem, který naznačoval, že moje neschopnost organizovat prostor je důvodem, proč se hroutí světová ekonomika.
„Ty jsi mi v úterý psal, že ho nutně potřebuješ na víkendový teambuilding v přírodě,“ připomněla jsem mu suše. „A já ti odepsala, že nejsem tvoje asistentka, abych ti ho doručovala kurýrem na novou adresu.“
„To je přesně to, o čem mluvím, Veroniko. Pořád ty tvoje boje o princip,“ povzdechl si David s tou nejlacinější variantou nadřazenosti a sehnul se k těžkému obalu.
Martin, který do té doby potichu stál u otevřeného kufru auta, k němu ochotně přiskočil. Popadl stan za druhou stranu.
„Hele, já jsem hlavně rád, že ho vůbec pustila,“ zahlásil Martin směrem k Davidovi a pak se vesele podíval na mě. „Díky, že jste mu ho nakonec dala. David mi říkal, že mu ten stan držíte jako rukojmí, protože se nechcete smířit s tím, že už nejezdí pod celtu.“
Zarazila jsem se. Podívala jsem se na Davida. Měl ruce zaťaté do zelené látky a najednou úplně ztuhl.
„Davide?“ řekla jsem pomalu. „Ty jsi říkal, že ho držím jako rukojmí?“
Martin, naprosto imunní vůči změně tlaku vzduchu v okruhu tří metrů, pokračoval, zatímco s heknutím narvali stan do kufru.
„No jasně. Já mu říkám, brácho, jestli na to kempování už nemáš nervy a chceš mi ho prodat za ty dva tisíce, tak mi ho prostě přines. A on že prý u něj ex dělá scény a nechce ho vydat.“
„Tak jsem rád, že to nakonec šlo v klidu.“ Martin si oprášil ruce a spokojeně zabouchl dveře kufru. „Za ty dva tácy je to fakt super kup. Pro děcka na zahradu to bude stačit.“
Dívala jsem se na Davida. Teambuilding v přírodě. Nutná potřeba. Velké projekty.
Ve skutečnosti byl jen švorc, potřeboval rychlé dva tisíce od kolegy a nemohl se dokopat k tomu, aby si pro ten zatracený stan dojel, protože neměl ani vlastní auto a musel se nechat vozit. A aby si před kolegou zachoval tvář toho velkého, úspěšného manažera, hodil to na mě. Udělal ze mě zhrzenou hysterku, co sedí na jeho spacácích a pláče.
Čekala jsem, že začnu křičet. Nebo že se aspoň jízlivě rozesměju. Měla jsem to přímo na talíři. Stačilo říct jedinou větu.
Martine, on mi o ten stan napsal reálně před třemi dny a já se s ním tahala ze sklepa sama, protože on mi nevrátil klíče.
Ale když jsem se podívala na Davidův obličej, viděla jsem jenom paniku. Těkal očima mezi mnou a Martinem. Čelisti měl zaťaté, rolák mu najednou připadal moc těsný. Vypadal strašně malej. A trapnej.
Celá ta jeho pracně budovaná fasáda suverénního chlapa, co nepotřebuje návody a zvládá všechno s prstem v nose, se najednou drolila. Věděl to. Čekal na popravu.
„Je trochu zatuchlý,“ řekla jsem do toho ticha.
Martin se na mě překvapeně otočil.
„Ten stan,“ dodala jsem a strčila si ruce do kapes kabátu. „Asi by bylo dobrý ho přes víkend nechat vyvětrat. A chybí tam dva ty dlouhé ocelové kolíky. David s nima při posledním stavění zkoušel prorazit skálu, takže se ohnuly do pravého úhlu.“
David polkl. Neřekl ani slovo.
„Jo, v pohodě, to si dokoupím,“ kývl Martin bezstarostně. „Tak my poletíme, ať nezdržujem.“
„Šťastnou cestu,“ odpověděla jsem.
David stál u dveří spolujezdce. Neotočil se ke mně, nepodíval se mi do očí. Jen rychle zalezl do auta a zabouchl za sebou.
Stála jsem na chodníku a dívala se, jak bílá Octavia odjíždí směrem k hlavní křižovatce. Byla mi zima, zadek jsem měla od betonu úplně zmrzlý a ten čip od kočárkárny už pravděpodobně nikdy neuvidím.
Došla jsem ke dveřím, odemkla si a vlezla do vyhřáté chodby. Žádný pocit vítězství se nedostavil. Jen taková tupá, vlezlá únava a uvědomění, že ten měsíc trucování s neodpovídáním na zprávy byl vlastně úplně zbytečný. Byla to hra, kterou jsme oba hráli jen proto, abychom nemuseli přiznat, že nás na tom druhém už vlastně vůbec nic nezajímá.
