Článek
Ráno začalo naprosto klasicky u stánku s kávou před stanicí metra. Měla jsem pět minut zpoždění a fronta k okénku se táhla až ven na studený chodník. Bez mrknutí oka jsem předběhla dva zmatené turisty, kteří zírali do mapy v telefonu, a rovnou si poručila velké flat white.
Barista se na mě sice netvářil úplně nadšeně, ale moji dvoustovku si vzal hned a bez řečí. Foukala ledová březnová vichřice, takže jsem si límec svého nového vlněného kabátu vytáhla až k bradě. Usrkávala jsem horkou kávu a pomalu zamířila k podchodu.
Na eskalátoru se lidi tradičně mačkali jako stádo unavených ovcí na porážku. Všimla jsem si těhotné ženské, která tam těžce oddychovala s obří taškou přes rameno a marně hledala rovnováhu. Pustila jsem ji před sebe a podržela jí ten její nákup, ať nespadne dolů.
Udělala jsem to sice hlavně proto, abych se mohla v klidu opřít o madlo a sjet si Instagram, ale ona mi i tak hrozně vděčně děkovala. Hned po pár vteřinách mě to její funění ale přestalo bavit, tak jsem si nasadila sluchátka s potlačením hluku. Dole v hale jsem ji rychle předběhla a zmizela v davu.
Nástupiště na lince C směr Háje bylo narvané úplně k prasknutí. Smrdělo to tam levnými parfémy, mokrými bundami a tou specifickou zatuchlinou pražského podzemí. Mám svůj léty prověřený systém na to, jak v téhle džungli vždycky ulovit místo.
Stoupnu si přesně k rýze v dlažbě, kde zastavují dveře druhého vagonu, a nikoho nenechám projít. Souprava s pískotem zabrzdila a prosklené dveře se s trhnutím otevřely dokořán. Narvala jsem se dovnitř jako tank ještě předtím, než stihli všichni lidé vůbec vystoupit.
Loktem jsem odstrčila nějakého školáka s obřím batohem a zamířila k volné dvojsedačce u okna. Jenže z druhé strany k ní už mířil i takový ten typický korporátní snaživec v dokonale vyžehleném béžovém trenčkotu. Měl na očích moderní kulaté brýle a v ruce křečovitě držel koženou brašnu na notebook.
Už se chystal dosednout, když jsem přes celou uličku mrštila svou těžkou kabelku od Michaela Korse. Dopadla s hlasitým plácnutím přímo na to prázdné sedadlo přesně v momentě, kdy on už krčil kolena. Musel se dost komicky zarazit ve vzduchu a máchnout rukama, aby si nesedl na moje klíče a parfém.
„Pardon, tady sedím já,“ řekla jsem úplně klidně a došla ke své tašce. Chlapík se narovnal, upravil si brýle a nevěřícně na mě zíral s pootevřenou pusou.
„To jako vážně? Vy si rezervujete místo v metru kabelkou, jako by to bylo lehátko v Chorvatsku?“ Vůbec jsem se nenamáhala mu nějak odpovídat.
Zvedla jsem tašku, posadila se na to ukořistěné místo, přehodila nohu přes nohu a kabelku si posadila na klín. Trenčkot dýchal docela zhluboka a bylo jasně vidět, jak mu nabíhá žíla na čele. Nahnul se nade mě a ostentativně ukázal prstem na nálepku vyhrazenou pro invalidy na okně.
„Tohle nejsou vaše soukromé aerolinky, slečno. Stojí tu starší lidi a vy se tu roztahujete jako nějaká královna.“ Usmála jsem se na něj přes okraj svého papírového kelímku s kávou a pomalu polkla.
„Když jsou starý, ať jezdí taxíkem. Já jedu do práce a chci si sednout.“ Rozhlédl se po přeplněném voze a zkusil najít nějaké spojence pro svou morální křížovou výpravu.
Oslovil starší paní s nákupní taškou na kolečkách, jestli si to nechá líbit a proč nic neřekne. Ta jen uhnula pohledem a radši dělala, že bedlivě studuje plánek stanic nalepený na stropě. Nikdo se do toho nechtěl míchat, každý dál tupě zíral do svého mobilu nebo z okna do tmy.
Evidentně máte malej mozek
Chlap to ale evidentně nechtěl jen tak vzdát a cítil potřebu mě vychovávat. Stoupl si přímo přede mě, chytil se pevně horního madla a schválně mi stínil světlo. „Evidentně máte malej mozek, když si myslíte, že se takhle můžete chovat k ostatním lidem,“ pronesl docela nahlas, aby to všichni slyšeli.
Tohle mě upřímně rozesmálo, až jsem málem vyprskla kávu na zem. Nezačala jsem na něj křičet, ani jsem se s ním nechtěla hádat o nějaké logice nebo etiketě. Vytáhla jsem z kapsy kabátu svůj telefon a začala s nezájmem pomalu odemykat obrazovku.
On tam pořád stál, funěl mi přímo na ofinu a tvářil se jako mistr světa v dobrém chování. Dívala jsem se na displej a všimla si, že on taky drží v levé ruce svůj mobilní telefon. Měl ho volně svěšený podél těla, zhruba v úrovni mých kolen, protože se druhou rukou držel nahoře.
Vlak zrovna s hlasitým rachotem vjížděl do stanice I. P. Pavlova a brzdil. V tu chvíli jsem se prudce narovnala v zádech, vykulila oči a udělala naprosto zděšený výraz. „Prosím vás! Můžete si mě přestat fotit?!“ zařvala jsem na celý vagon, co mi plíce stačily.
Můj hlas přeřízl ten běžný hluk metra naprosto spolehlivě jako motorová pila. Chlap v trenčkotu okamžitě ztuhnul, jako by do něj někdo pustil dvacet voltů. Pustil se madla a ty jeho kulaté brýle mu rázem sjely až na špičku nosu.
Lidi kolem nás okamžitě zvedli hlavy od svých displejů a všechny pohledy se zapíchly přímo do něj. „Já… cože? Já nic nefotím! Co to plácáte za nesmysly?“ vykoktal ze sebe a obličej mu začal hořet temnou červenou barvou.
Začal zmateně máchat rukama i s tím svým mobilem ve vzduchu, jako by se bránil roji vos. „Viděla jsem to jasně! Strkáte mi ten telefon přímo až k obličeji celou cestu z Muzea!“ křičela jsem dál a teatrálně si stáhla sukni oběma rukama víc ke kolenům.
Nějaký svalnatý kluk v ušpiněných montérkách, co stál opodál u dveří, hned udělal ostrý krok k němu. „Máš nějakej problém, úchyle?“ zeptal se ho ten dělník hodně hlubokým a výhružným hlasem.
Útěk z bojiště
Trenčkot začal okamžitě couvat ke dveřím, které se právě s typickým zvukem otevíraly na perón. Zkusil směrem k lidem ještě něco zoufale pípnout o tom, že jsem úplný blázen a že to bylo kvůli sedačce. Nikdo ho už ale neposlouchal a nějaká paní si dokonce s odporem přitáhla své dítě blíž k sobě.
Jakmile se z reproduktorů ozvalo hlášení o ukončení výstupu a nástupu, chlap už na nic nečekal. Vystřelil z vagonu ven na nástupiště tak rychle, že mu málem spadla ta jeho drahá brašna z ramene na dlažbu. Dveře se s bouchnutím zavřely těsně za jeho patami a vlak se pomalu rozjel do tunelu.
Dělník v montérkách se na mě povzbudivě usmál a polohlasem se zeptal, jestli jsem v pořádku. Jen jsem s tichým, roztřeseným povzdechem přikývla a poděkovala mu za gentlemanské zastání. Pak jsem si konečně pohodlně natáhla nohy podél té prázdné sedačky naproti mně.
Až na Budějovickou jsem měla kolem sebe naprosto luxusní dvoumetrový prostor, kam si nikdo netroufl stoupnout. Nikdo si ke mně nechtěl sednout, všichni mi dávali uctivý odstup jako traumatizované oběti sexuálního obtěžování. Mně tenhle klid na poslech nového podcastu náramně vyhovoval.
Vystoupila jsem do ranního chladu a prošla turnikety ven z metra do prosklené budovy. Zastavila jsem se v moderním pekařství hned u východu a chvíli si prohlížela plnou vitrínu s pečivem. Nakonec jsem ukázala prstem na ten úplně největší mandlový croissant plněný vanilkovým krémem.
Zaplatila jsem bezkontaktně kartou a cestou k proskleným kancelářím se s úsměvem zakousla do křupavého těsta.
