Článek
V tom posledním jsem už měla místo na stůl. U okna, vedle topení. Máma by seděla naproti mně a já bych jí nemusela šeptem vysvětlovat, že spolubydlící za stěnou ještě spí.
„A financování už máte vyřešené?“ zeptal se makléř.
Pustila jsem okenní kliku. Byt stál přes osm milionů. Já měla na spořicím účtu třicet šest tisíc, ze kterých jsem ještě potřebovala zaplatit servis auta.
„Zatím to řeším,“ řekla jsem.
Jen se podívat
Začalo to jednou sobotou. Kamarádka zrušila kávu, já nechtěla sedět doma a v telefonu na mě vyskočil hezký byt nedaleko. Napsala jsem, že mám zájem o prohlídku. Byla to pravda. Zájem o koupi už ne.
Ve svých dvaatřiceti jsem bydlela s dvěma dalšími lidmi v pražském třípokojovém bytě. Každý měl svůj pokoj. Kuchyň byla na chodbě, koupelna společná a v lednici jsem měla jednu polici, kterou si někdy vypůjčil otevřený meloun.
Na návštěvách jsem říkala, že mi to vyhovuje. Nechtěla jsem dávat půl výplaty za garsonku a těšilo mě, že ještě můžu někam vyjet. Obojí byla pravda. Jen už jsem nedodávala, že před cestou na záchod v noci poslouchám, jestli někdo není v koupelně.
Na první prohlídce jsem si připadala směšně. Čekala jsem, že mě makléř pozná hned ve dveřích. Že se podívá na boty a zeptá se, jestli jsem si nespletla inzerát s nabídkou podnájmu.
Nic takového neudělal. Ukázal mi sklep. Odpověděl na otázku, kde se dá sušit prádlo. Mluvil se mnou jako s někým, kdo může rozhodnout, zda se mu tenhle byt hodí.
Další měsíc jsem šla znovu.
Naučila jsem se ptát na věci, které zněly rozumně. Zálohy, stoupačky, hluk z ulice. Otevírala jsem skříně a zkoušela, jestli půjde okno zavřít jednou rukou. V hlavě jsem ale řešila úplně jiné otázky. Mohla bych tu nechat rozdělanou snídani? Mohla by máma přespat, aniž bych nejdřív psala do naší společné skupiny?
Jednou jsem si vyfotila prázdnou kuchyň. Chtěla jsem ji poslat sestře. Napsala bych: Tady bych tě konečně mohla pozvat na večeři. Fotografii jsem si nechala v telefonu.
Ten pán už mě znal
Makléře z posledního bytu jsem potkala už podruhé. Před měsícem mi ukazoval menší byt o dvě ulice dál. Poznal mě a zeptal se, co mi na něm nevyhovovalo.
„Ta dispozice,“ odpověděla jsem.
Přikývl. Teď po otázce na financování dodal, že se mě ptá i proto, aby mi příště mohl nabídnout něco v mém rozpočtu.
„Jakou máte horní hranici?“
Měla jsem chuť říct sedm milionů. Číslo, které by mě nechalo ještě chvíli stát v tom pokoji. On by mi ukázal komoru a já bych se mohla zeptat na sousedy.
„Já na koupi nemám,“ řekla jsem místo toho.
Čekal, jestli doplním něco o prodeji jiného bytu nebo pomoci od rodičů. Nedoplnila jsem nic. Jen jsem mu řekla, že jsem se chtěla podívat.
Podíval se na hodinky. Za deset minut měl dalšího zájemce.
„To jste mohla napsat předem.“
Omluvila jsem se. Tentokrát jsem už nezkoušela nic vysvětlovat. Zatímco jsem si tu představovala nedělní oběd s mámou, on kvůli mně jel přes půl Prahy odemknout. Podala jsem mu ruku a odešla.
Doma jsem ve dveřích kuchyně potkala Martina. Krájel ten meloun. Zeptal se, kde jsem byla.
„Na prohlídce bytu.“
„Ty se stěhuješ?“
Většinou bych se zasmála a řekla, že na něco takového nemám. Tentokrát jsem si sundala kabát.
„Chtěla bych.“
Martin přikývl a udělal mi na lince místo na hrnek. Večer jsem otevřela inzeráty znovu. Zaškrtla jsem pronájem a jednu místnost. První byt byl daleko od práce. Druhý měl okno do dvora.
U třetího jsem začala počítat nájem, zálohy a to, co bych musela zaplatit před nastěhováním. Z mých úspor by nezbylo skoro nic. Vrátila jsem se k fotografiím. Kuchyň měla dvě plotýnky a místo trouby mikrovlnku.
Napsala jsem, že bych ráda přišla na prohlídku. Před odesláním jsem zprávu přečetla dvakrát.
