Článek
Na většině našich společných fotografií drží můj manžel něco, co bych nejradši vystřihla. Igelitku, párek, cizího psa. Jednou všechny tři věci současně.
Ke třicátému výročí svatby jsem proto objednala opravdový portrét. Žádné focení mobilem před restaurací, zatímco nám za hlavou někdo couvá s dodávkou.
„Budeme mít pěknou památku,“ oznámila jsem Petrovi. – „Vždyť máme děti.“ – „Tak ještě jednu. Tišší.“
Fotografka nám napsala, ať vezmeme jednoduché oblečení ve světlých neutrálních barvách. Petrovi jsem z toho při snídani předala, že košile má být jednobarevná.
Do tašky jsem si připravila tři slavnostní halenky. Na cestu jsem oblékla obyčejnou smetanovou, abych si ty dobré nepomačkala.
Kde mám zbytek manžela?
Petr přijel do ateliéru rovnou z práce. Kabát si sundal před roztaženým olivovým pozadím. Měl zelenou košili. Skoro přesně olivovou.
Fotografka Klára se podívala na něj, potom na látku za ním.
„Začneme zkouškou světla.“
Na displeji jsem byla krásně vidět já. Petrova ramena se naopak skoro ztrácela v pozadí. Košili od něj odlišovaly hlavně knoflíky.
„Já jsem spokojený,“ řekl. „Takhle štíhlý jsem nebyl od vojny.“
„Nemáš jinou košili?“ – „Mám. Doma. Tam jsem si vybíral, kterou si vezmu.“
Klára navrhla světlé pozadí. Jenže zelené se mi na jejích stránkách líbilo nejvíc. Poprosila jsem, jestli bychom před ním nemohli zkusit pár snímků vsedě. Souhlasila, že nejprve najdeme pohodlnou polohu a potom se rozhodneme.
Ruce dělají potíže
Posadila mě na stoličku a Petra postavila za mě.
„Položte manželce ruku na rameno.“
Položil mi ji tam tak opatrně, jako by na halence právě zasychala barva. Druhou nechal viset podél těla. Klára mu doporučila kapsu.
„Teď vypadáš, že mě přišel zkontrolovat vedoucí,“ řekla jsem.
Ruku vytáhl. – „Tak kam s ní?“ – „Nějak přirozeně.“ – „Lído, před chvílí jsem přirozeně stál a poslaly jste mi ji do kapsy.“
Klára sklonila hlavu k fotoaparátu. Podezírala jsem ji, že schovává úsměv.
Úsměv číslo tři
Přišla řada na obličeje. Můj úsměv prý byl trochu napjatý. Petr se tvářil, jako když mu zubař řekne, že to bude jen maličko studit.
„Zkuste se podívat na sebe,“ pobídla nás Klára.
Petr ke mně otočil hlavu. – „Dobrý den.“ – „Prosím tě, nedělej to horší.“ – „Já nevím, co mám říkat. Doma se na sebe díváme u lednice.“
Přestala jsem se usmívat úplně. Hodina běžela, halenky ležely v tašce a já měla pocit, že jsme ještě ani nezačali.
„Já jsem to doma trénoval,“ řekl najednou Petr.
Opravdu si prý ráno před zrcadlem zkoušel úsměv se zuby i bez nich. Chtěl, aby se mi fotografie líbila. Trochu jsem se zastyděla. Já mu zatím jen přesouvala ruce a zakazovala mluvit.
Proč jsem tolik chtěla pěkný snímek
Klára mi nabídla pohodlnější židli. Zatímco ji přisunovala, Petr se zeptal, jestli mi vadí on, nebo ta košile.
„Ani jedno. Jen jsem chtěla, abychom jednou vypadali hezky oba.“
Na svatební fotografii se skoro nepoznávám. Na dalších slavnostních snímcích vždycky někomu něco podávám nebo kontroluju děti. Těšila jsem se, že tentokrát si fotografii vyberu ráda hned, bez hledání, kde mám nejmíň zavřené oči.
Petr mě pohladil po rameni. Tentokrát bez pokynu.
„Mně se líbíš i teď.“ – „V téhle halence chodím do lékárny.“ – „Tak vidíš. A ještě tě tam neodmítli obsloužit.“
Židle měla vlastní plán
„Zkusíme tu židli a pak už vyměníme pozadí,“ řekla Klára a ustoupila s fotoaparátem.
Na sedadle ležel hladký saténový polštář. Sedla jsem si na kraj a chtěla se posunout dozadu. Polštář ovšem vyrazil opačným směrem.
Petr mě zachytil za loket. Nohy jsem zapřela o zem a zůstala napůl sedět, napůl viset v jeho ruce. Polštář přistál u Klářiných bot.
„Tak,“ vydechla jsem. „Teď už mi můžeš dát tu ruku, kam chceš.“
Petr se rozesmál tak nakažlivě, že jsem začala taky. Držela jsem se ho za předloktí a nemohla se pořádně nadechnout. Slyšela jsem cvaknutí, pak ještě jedno.
Klára nám otočila displej. Petrova košile pořád splývala se zeleným pozadím, ale ruce měl kolem mě a oba jsme se smáli.
Poprvé jsem se nedívala na halenku.
Jednu takhle, prosím
Nakonec jsme se před světlým pozadím vyfotili ještě několikrát. Petr už věděl, kam dát ruce, a já si ani nevzpomněla na převlékání.
Při výběru jsme se ale oba vraceli ke snímku s polštářem. Objednali jsme si ho domů ve větším formátu. Tři slavnostní halenky jsem zase odnesla v tašce.
Cestou k autu mě Petr vzal kolem ramen.
„Příště bychom se mohli nechat vyfotit venku,“ navrhl. – „Můžeme. Ale v téhle košili nechoď před túje.“
Zastavil se. „A co si smím vzít do ruky?“
Podala jsem mu tašku s halenkami. „Zatím jenom tohle.“
