Článek
V pátek večer má Kaufland na Vypichu naprosto specifickou atmosféru. Je to neředěný mix uřvaných dětí, otrávených matek a důchodců, kteří mají pocit, že pokud nenakoupí zlevněné máslo zrovna teď, zítra skončí svět. Opírala jsem se o madlo nákupního vozíku, přesouvala váhu z jedné nohy na druhou a modlila se, ať už jsem doma.
Celý den jsem v butiku na Příkopech poslouchala stížnosti paniček na to, že jim nesedí džíny, a moje nohy v elegantních botách už toho měly dost. V košíku jsem měla jen lahev vychlazeného prosecca, vaničku sushi a dvoje sýrové krekry. Chtěla jsem prostě jen zaplatit, naložit se do vany a zapnout si Netflix.
Jenže přede mnou stál u pokladny číslo čtyři děda v béžové šusťákovce.
Na pás vyskládal horu konzerv s kočičím žrádlem, pět rohlíků v igeliťáku, nějaký ten tavený sýr a pak jednu krásnou, drahou bonboniéru. Pokladní Marcela, soudě podle jmenovky nakřivo připíchnuté na fleecové vestě, markovala položky rychlostí umírajícího lenochoda. Její dlouhé akrylové nehty klapaly o displej pokladny.
„Bude to čtyři sta osmdesát pět korun,“ zahučela Marcela znuděně a praskla bublinu ze žvýkačky.
Děda si povzdechl a začal štrachat v hlubokých kapsách bundy. Vytáhl obrovskou, ošoupanou koženou peněženku, která pamatovala ještě revoluci. Začal se v ní hrabat roztřesenými prsty. Znala jsem tenhle typ zdržování. Bude hledat přesně ty pětikoruny, aby nemusel rozměňovat papírové. Fronta za mnou nespokojeně zahučela. Někdo vzadu ostentativně zakašlal.
A pak se to stalo. Dědovi vyklouzla peněženka z ruky a plácla sebou o špinavou podlahu.
Ozval se zvuk sypoucího se kovu. Desítky mincí se rozkutálely na všechny strany. Zalezly pod pás, pod můj vozík, pod nohy pokladní. Starý pán potichu zaklel a začal se namáhavě ohýbat pro ty nejbližší. Měl úplně stejné stařecké skvrny na hřbetech rukou jako můj děda. V hrudi mi na vteřinu zatrnulo vzpomínkou na mého dědu, když jsem si vzpomněla, jak jsme spolu třídili rybářské háčky a jak se mu u toho třásly prsty.
Dřepla jsem si k němu a začala ty zatracené mince rychle hrabat na jednu hromádku.
„To je dobrý, já vám pomůžu, ať to tu nezdržujeme,“ řekla jsem s nečekaně upřímným úsměvem a sebrala dvě padesátikoruny, které se zakutálely až k mým botám.
Děda ale místo vděku zrudnul.
„Dejte ty pazoury pryč!“ vyštěkl na mě tak nahlas, že se paní za mnou lekla a couvla. Surově mi vytrhl mince z ruky, až mě škrábl nehtem. „Jsem snad nesvéprávnej? Akorát to pletete, slečinko! Nemáte na co sahat, zdržujete mě!“
Slušnost fakt není pro každýho
Zůstala jsem dřepět. Moje ochota pomoct zmizela v tu ránu. Zírala jsem na jeho naštvaný obličej, na ty zažloutlé zuby, které na mě cenil. Já se tu snažím být za samaritánku, ničím si manikúru o špinavou dlažbu, a on po mně vyjede jako po zlodějce.
„Jak myslíte,“ pronesla jsem ledově.
Při zvedání jsem si všimla, že těsně u hrany mé levé boty leží úhledně přeložená dvoustovka. Musela mu vypadnout z přihrádky na bankovky, když peněženka letěla k zemi. Děda byl zrovna otočený zády, funěl a sbíral koruny pod pásem. Věděla jsem, že úhel kamery nad pokladnou míří spíš na pás a Marcela má oči přilepené k monitoru.
Zlehka jsem posunula kozačku a na dvoustovku prostě šlápla.
Děda se vyškrábal na nohy. Klouby mu praskaly, obličej měl od námahy rudý. Hrst drobných vysypal na pultík vedle kasy a začal je třesoucíma se rukama přepočítávat. Marcela si povzdechla a opřela si bradu o dlaň.
Trvalo to asi tři minuty čistého pekla, než ty drobné srovnal. Pak sáhl do peněženky pro bankovky. Vytáhl usmolenou stovku a padesátikorunu. Začal listovat prázdnými přihrádkami. Prsty mu kmitaly rychleji a rychleji. Znovu se podíval na pult, pak na zem.
„Chybí mi dvoustovka,“ zachrčel. „Měl jsem ji tady. Úplně přesně vím, že jsem ji měl!“
Marcela protočila panenky. „Pane, to mě nezajímá. Máte tam teprve dvě stě osmdesát. Potřebuju ještě dvě stovky. Jinak z toho nákupu musíte něco vrátit.“
Děda se v panice otočil na mě. Oči se mu zúžily do dvou podezřívavých štěrbin. „Vy!“ ukázal na mě křivým prstem. „Ta fuchtle mi ji ukradla! Když se tam ochomejtala na zemi, tak mi ji sebrala!“
Fronta za mnou okamžitě ožila. Lidi milujou drama, když se jich netýká.
Nasála jsem vzduch a nasadila výraz naprostého šoku a ublížení. Tohle umím dokonale. Rozšířila jsem oči, přitiskla si ruku na hrudník a udělala krok dozadu.
„Prosím? Já jsem se vám snažila pomoct posbírar peníze ze země, a vy jste na mě začal sprostě řvát!“ Řekla jsem to dostatečně nahlas, aby to slyšeli i lidi u vedlejší pokladny. „To myslíte vážně, že mě tu teď budete obviňovat z krádeže nějakých drobných? Já si ten váš nákup můžu koupit desetkrát.“
„Zavolejte policii!“ hulákal děda na celou prodejnu. Stoupl si přímo před čtečku čárových kódů a chytil se kraje pokladního boxu. „Zavolejte vedoucího! Ať ji prohledají! Z týhle kasy se nehnu, dokud mi tu dvoustovku nevrátí!“
Vysoká cena za špatnou náladu
Marcela otráveně zmáčkla červené tlačítko nad pokladnou. Rozsvítil se majáček. „Pane, uklidněte se, nebo zavolám ochranku rovnou. Nemůžete tady blokovat lidi.“
„Zablokuju to tu celý!“ prskal. Opravdu stál pevně a odmítal uhnout. Jeden pán za mnou už začal nadávat, že mu ujede autobus. Paní s kočárkem si nahlas stěžovala na dnešní agresivní důchodce. Zafungovalo to fantasticky. Celá fronta se otočila proti němu. Já jsem stála jako naprostý andílek, úhledně upravená, s drahou kabelkou přes rameno, a tvářila se jako oběť jeho stařecké demence.
Za minutu přiběhl chlápek z ochranky v černé polokošili a s vysílačkou u pasu. Měl vyholenou hlavu a vypadal, že by nejradši seděl v kumbále a hrál na mobilu.
„Co se děje?“ zeptal se hrubě.
Děda na něj okamžitě spustil hysterickou tirádu o tom, jak jsem ho okradla. Prskal mu sliny přímo na ruku. Ochrankář si ho změřil pohledem, pak se podíval na mě. Usmála jsem se na něj mírně, s takovým tím povzdechem pochopení.
„Pánovi spadla peněženka, pomáhala jsem mu. Teď si myslí, že jsem mu vzala peníze. Klidně vám ukážu kabelku, mně je to jedno,“ nabídla jsem vstřícně a opravdu jsem rozepnula zip na své Guess tašce.
Věděla jsem, že pod mou botou je ta bankovka naprosto v bezpečí.
„To není potřeba, slečno,“ mávl rukou ochrankář. Chytil starého pána pevně za loket. „Tak poslouchejte, pane. Buď ten nákup zaplatíte, nebo něco vrátíte a půjdete. Nemůžete tu dělat scény a obviňovat zákazníky.“
„Já chci tu dvoustovku!“ křičel dědek, ale ochrankář už ho silou odtahoval od pultu směrem k balícímu pultíku.
Děda se bránil, ale neměl šanci. Marcela s povzdechem vzala tu krásnou, drahou bonboniéru Merci a odblokovala ji z účtenky. Zrušila i dvě konzervy pro kočky.
„Tak, teď vám to vychází,“ řekla suše. Děda tam stál, zíral na ty zbylé věci a ramena se mu úplně propadla.
„Ta bonboniéra… to bylo pro vnučku. Má zítra narozeniny,“ zamumlal do prázdna. Už nekřičel. Zněl jen staře a unaveně. Shrábl zbytek nákupu do plátěné tašky a pomalu, šouravým krokem se vydal k východu. Ochrankář ho celou dobu sledoval pohledem.
Udělala jsem krok vpřed, abych se dostala k pásu. Hladce jsem svezla botu stranou a sehnula se, jako bych si upravovala přezku na kozačce. Rychlým pohybem jsem zmuchlanou dvoustovku schovala do dlaně.
Položila jsem na pás svoje prosecco a sushi. Zaplatila jsem hodinkami a poděkovala Marcele, která už markovala dalšího zákazníka.
Vyšla jsem do sychravého večera. Před hypermarketem svítil stánek s trdelníky. Zrovna tam jeden sundávali z horkého válce, vonělo to skořicí a cukrem na deset metrů. Přistoupila jsem k okénku.
„Jeden ten velký s vanilkovou zmrzlinou,“ usmála jsem se na brigádnici a položila na pult zmuchlanou bankovku. „A drobný si nechte.“
Kousla jsem do horkého, sladkého těsta a s kelímkem v ruce zamířila na parkoviště ke svému autu. Vana a Netflix už čekaly.
