Článek
Čekárna té soukromé zubařské kliniky na Vinohradech vypadala spíš jako lobby pětihvězdičkového hotelu. Všude mramor, kožená křesla a recepční, co vám hned ve dveřích nabídne espresso. Seděla jsem tam, listovala lifestylovým magazínem a těšila se. Můj pravý horní řezák byl od dětství mírně odštípnutý a celkově měly moje zuby k dokonalosti daleko. Pracuju jako asistentka prodeje v luxusním butiku, takže vzhled je u mě na prvním místě.
Když si mě doktor Dvořák zavolal do ordinace, udělal mi rentgeny, vyfotil si mě ze všech úhlů a pak mi na obří obrazovce ukázal vizualizaci. Vypadala jsem na ní jako filmová hvězda. Rovné, sněhově bílé zuby. Přesně to jsem chtěla. Pak ale na stůl položil vytištěný papír s rozpočtem. Podívala jsem se na to číslo dole. Sto osmdesát tisíc korun za osm horních keramických fazet.
Doktor Dvořák se na mě povzbudivě usmál a začal mluvit o možnostech splátek. Já se usmála taky. Věděla jsem naprosto jistě, že splácet nic nebudu. Zvedla jsem se, poděkovala za konzultaci a s papírem v kabelce vyrazila rovnou domů. Tedy, přesněji řečeno, do bytu svého přítele Filipa.
Filip byl devětadvacetiletý programátor. Hodný, spolehlivý, slušně vydělávající a sociálně naprosto tragický. Byli jsme spolu asi čtyři týdny. Byl do mě úplně blázen. Vařil mi, kupoval mi dárky a díval se na mě, jako bych zrovna sestoupila z nebes. Já s ním byla hlavně proto, že měl velký byt na Letné a já zrovna potřebovala ušetřit za nájem.
Kdo nepláče, ten nefasuje
Když jsem odemkla dveře, Filip zrovna seděl u svého počítače se třemi monitory a něco kódoval. Šla jsem rovnou k němu. Sedla jsem si na okraj jeho stolu, skryla obličej do dlaní a začala hystericky vzlykat. Ramena se mi třásla, přesně jak jsem to trénovala ve výtahu. Filip okamžitě shodil sluchátka na stůl. Vystřelil ze židle a objal mě. „Zlato, co se děje? Stalo se něco v práci?“ ptal se vyděšeně a hladil mě po zádech.
„Byla jsem… u zubaře,“ dostala jsem ze sebe mezi falešnými vzlyky. „Je to hrozné. Mám nějakou genetickou vadu skloviny. Ty přední zuby se mi úplně rozpadají zevnitř. Doktor říkal, že do roka o ně můžu přijít.“ Zvedla jsem k němu uplakané oči. Filip vypadal, že každou chvíli omdlí hrůzou. Přitáhl si mě blíž. Voněl čistou aviváží a jeho objetí bylo tak upřímné a pevné, až mě to na vteřinu zarazilo.
Blesklo mi hlavou, že je to vlastně strašně čistý, hodný kluk, který by si zasloužil někoho lepšího, než jsem já. Opravdu ho to trápilo. Rychle jsem si ale jazykem přejela po tom svém křivém řezáku, představila si ten hollywoodský úsměv z vizualizace a veškeré pochybnosti byly pryč. „A nedá se to nějak léčit?“ zeptal se ustaraně. „Dá,“ popotáhla jsem a sáhla do kabelky pro papír od Dvořáka.
„Musí se to okamžitě obrousit a dát na to speciální keramické náhrady. Ale pojišťovna to nehradí, prý je to nadstandard. Stojí to sto osmdesát tisíc. Filipe, já ty peníze nemám. Budu muset jít do banky a vzít si půjčku na pět let. Já budu úplně bezzubá a chudá.“ Znovu jsem zabořila obličej do jeho trička. „Žádnou půjčku si brát nebudeš,“ řekl Filip naprosto rezolutně.
Vzal si ode mě ten papír, podíval se na částku a ani nemrkl. „Zdraví je přednější. Já ti to zaplatím. Mám něco našetřeno na termínovaném účtu.“ Hned druhý den ráno mi peníze přistály na účtu. Okamžitě jsem volala na kliniku a domluvila si první termín na broušení. Všechno šlo přesně podle plánu.
Tchýně vrací úder
Problém nastal o tři týdny později, když už jsem měla na zubech nasazené provizorní pryskyřicové náhrady a čekala, až v laboratoři vypálí ty finální, keramické. Byla neděle a my šli na pravidelný oběd k Filipově matce. Paní Kučerová byla hlavní účetní ve velké firmě. Ostrá, inteligentní ženská, která mě nesnášela od první vteřiny, co jsem překročila práh jejího domu.
Nikdy mi to neřekla do očí, ale ten její pohled mluvil za vše. Zatímco Filip šel do sklepa pro kompot, já zůstala s jeho matkou sama v kuchyni. Opírala jsem se o kuchyňskou linku a sledovala, jak míchá omáčku. Najednou vypla sporák. Utřela si ruce do utěrky a sáhla do kapsy své zástěry. Vytáhla přeložený papír a hodila ho na mramorovou desku přímo přede mě. „Včera nechal Filip u mě na gauči svůj iPad,“ řekla ledovým tónem. „Byl odemčený.
Nechala jsi tam v prohlížeči přihlášený svůj Instagram a vyskočila ti nová zpráva.“ Podívala jsem se na papír. Byl to černobílý tisk mé konverzace s kamarádkou Denisou. Černé na bílém tam stálo: „Ten můj trouba mi právě zatáhl nový fazety za 180 litrů. Nakukala jsem mu, že mi padaj zuby. Až mi to Dvořák nasadí, balím kufry.“ Zvedla jsem pohled. Paní Kučerová se na mě dívala s čistou nenávistí.
„Vím, co jsi zač. Obyčejná zlatokopka,“ zasyčela tiše, aby to nebylo slyšet do chodby. „Žádnou nemoc nemáš. Donutila jsi ho zaplatit ti kosmetický zákrok. Hned teď půjdu do obýváku a ukážu mu to. A ty poletíš z jeho bytu ještě dneska večer.“ Usmála se, naprosto jistá si, že mě dostala. Měla v ruce jasný důkaz. Většina lidí by v tu chvíli začala prosit, omlouvat se nebo by se sbalila a zdrhla. Já ne. Slyšela jsem, jak Filipovy kroky dupou po schodech ze sklepa.
Rychle jsem si oběma rukama rozmazala řasenku pod očima, popadla ten papír z linky a začala se třást. Filip vešel do kuchyně se sklenicí broskví v ruce. „Tak jsem to našel, mami…“ začal, ale hned zmlkl, když mě viděl. „Co se stalo?“ „Filipe,“ vzlykla jsem a ukázala na jeho matku. „Tvoje máma… ona ti prohledala iPad! Četla moje soukromé zprávy s Denisou!“ Filip se zarazil a podíval se na matku. „Mami? Ty ses mi hrabala v tabletu?“ Paní Kučerová zčervenala. „To není podstatné! Podívej se, co tam píše! Píše tam, že si vymyslela tu nemoc, aby z tebe dostala peníze na fazety! Využívá tě!“
Popošla ke mně a snažila se mi ten papír vytrhnout z ruky, aby mu ho ukázala. Já ale papír rychle zmuchlala a hodila ho do koše. „Jak jsi mi to mohla udělat?“ křičela jsem na ni přes slzy. Pak jsem se otočila k Filipovi. „Denisa je psycholožka! Víš, jak se stydím za to, že mi musíš platit léčbu? Víš, jak je to potupné? Psala jsem jí to v nadsázce, dělala jsem si z toho srandu, abych to psychicky zvládla. A tvoje matka to vytrhne z kontextu, protože mě od začátku nenávidí!“
Filip upustil sklenici s kompotem na podlahu. Rozbila se na tisíc kousků a sladká šťáva se rozlila po kachličkách. „Mami, ty jsi četla zprávy, které si píše s psycholožkou?“ zařval Filip tak nahlas, až jsem sebou opravdu trhla. To zabralo okamžitě. Jako ajťák byl Filip na soukromí a kybernetickou bezpečnost absolutně háklivý. To, že mu matka vlezla do zařízení, bylo pro něj tisíckrát horší než obsah nějakého textu. „Filipe, ty to nechápeš, ona tě okrádá!“ bránila se zoufale paní
Kučerová a ukazovala na mě. „Ne. Ty to nechápeš!“ odsekl Filip. Popadl mě za ruku a táhl mě z kuchyně ven. „Jdeme. Tady jsme skončili. Do mého bytu už nesmíš a hesla k účtům si okamžitě měním.“ V předsíni mi Filip pomohl do kabátu. Matka stála ve dveřích kuchyně, zírala na mě a nevěřícně kroutila hlavou. Když se Filip na vteřinu otočil pro klíčky, podívala jsem se na ni, mrkla jsem a lehce jsem se usmála. Její výraz v tu chvíli byl k nezaplacení.
Úsměv, který otvírá dveře
Za další dva týdny bylo hotovo. Seděla jsem v zubařském křesle, doktor Dvořák mi podal zrcátko a já se na sebe podívala. Byla to fantazie. Zářivě bílé, dokonale symetrické zuby. Byla jsem k nepoznání. Zaplatila jsem na recepci a vyšla ven na ulici. Svítilo slunce a já si udělala první selfie s novým úsměvem. Odpoledne jsem přijela do Filipova bytu. On se měl vrátit z práce až za dvě hodiny. Vytáhla jsem ze skříně své dva velké skořepinové kufry a začala do nich skládat své věci.
Šlo to rychle, zas tolik jsem toho u něj neměla. Když jsem dopínala zip u druhého kufru, cvakl v zámku klíč. Filip vešel do ložnice s velkou kyticí růží. Zastavil se ve dveřích a podíval se na kufry. „Co to děláš?“ zeptal se s úsměvem, který mu ale rychle mizel z tváře. „My někam jedeme oslavit ty tvoje nové zuby?“ Postavila jsem se, vzala si kabelku přes rameno a kufry chytila za madla. „Ne, Filipe. Já jedu,“ řekla jsem naprosto klidně. „Byla jsem u tebe ráda, ale po tom incidentu s tvojí matkou… Prostě nemůžu být v rodině, kde se lidé takhle špehují. Nedělá mi to psychicky dobře.“ Ruka s kyticí mu bezvládně klesla k tělu. Začaly se mu lesknout oči.
„Ale… vždyť jsem se jí postavil. Odstřihl jsem ji. Všechno jsem pro tebe udělal,“ vyrazil ze sebe a udělal krok ke mně. „Prosím, neodcházej. Já tě miluju.“ Prošla jsem kolem něj do chodby, on šel zoufale za mnou. U dveří jsem se na něj naposledy otočila. Pousmála jsem se tím svým novým, dokonalým, stoosmdesátitisícovým úsměvem, vzala za kliku a zabouchla za sebou dveře. Na ulici jsem si mávla na taxík, naložila kufry a do navigace zadala adresu toho luxusního wellness hotelu, kam jsem se už dlouho chtěla podívat.
