Článek
Klára si na tohle výročí potrpěla. Tři roky od svatby, to prý vyžaduje pořádnou oslavu, takže rezervovala stůl v jedné z těch lepších italských restaurací přímo v centru. Mně to bylo celkem fuk, hlavně když tam budou mít pořádný kus masa. Pracuju jako cesťák s autodíly, celý dny trávím za volantem a jím bagety na benzínkách.
Když mi konečně skončila šichta, hodil jsem na sebe čistou košili a vyrazili jsme. Klára měla nové šaty, pečlivě vyčesané vlasy a neustále štěbetala o tom, jak si ten večer užijeme. Usadili nás do klidného rohu s výhledem na prosklenou vinotéku. Otevřel jsem lístek a rovnou hledal stránku se steaky.
„Máte už vybráno, nebo vám mohu něco doporučit?“ ozvalo se od stolu. Hlas, který bych poznal i po letech.
Zvedl jsem oči od lístku a podíval se na servírku. Byla to Sabina. Moje ex, se kterou jsem zhruba před pěti lety chvíli bydlel v pronajatém 2+kk na okraji města. Náš rozchod nebyl zrovna ukázkový. Sbalil jsem si věci do krabic, když byla na víkendu s matkou, a klíče nechal ve schránce.
Napsal jsem jí tehdy jen esemesku, že už to nemá cenu. To, že jsem si s sebou vzal naši společnou televizi a nezaplatil svůj podíl na posledních třech nájmech, jsem bral jako daň za to, že jsem s ní musel ty dva roky vydržet. Od té doby jsme se neviděli.
Nečekané setkání u předkrmu
Sabina na mě civěla s pootevřenou pusou. Z ruky jí vyklouzl malý černý notes a spadl přímo na zem. Rychle se pro něj sehnula, ale já byl rychlejší. Zvedl jsem ho z podlahy a podal jí ho.
Na vteřinu jsem si všiml, že má ruce zarudlé a vrásčité od neustálého umývání sklenic, a pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy. Hlavou mi blesklo, že se asi nemá zrovna nejlíp a že ta servírkovská dřina jí dává zabrat. Cuklo ve mně něco jako lítost. Hned vzápětí jsem ale sjel pohledem do jejího výstřihu, zjistil, že v té naškrobené zástěře nemá vůbec žádnou postavu, a lítost byla pryč.
„Dobrý večer,“ usmál jsem se na ni, jako bychom se viděli poprvé v životě. „Dali bychom si zatím perlivou vodu a tady paní manželka si vybere víno.“
Slovo manželka zapůsobilo okamžitě. Sabina zrudla, až jí naskočily fleky na krku. Oči jí těkaly mezi mnou a Klárou.
„Ty si ze mě děláš prdel, Tomáši?“ vyhrkla natvrdo. „Ty sem přijdeš na večeři a tváříš se, že se neznáme?“
Klára zamrkala svýma dlouhýma řasama a překvapeně položila lístek na stůl. Nechápavě se na mě podívala.
„Znáte se, zlato?“ zeptala se mě.
Povzdechl jsem si, opřel se do pohodlné židle a nasadil výraz unaveného dospělého člověka. „Lásko, pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o té holce, se kterou jsem šel na dvě rande a ona si pak vymyslela, že spolu žijeme? Jak mi pak ještě půl roku v noci vyvolávala?“
Sabina zalapala po dechu. Notes v ruce zmáčkla tak silně, až jí zbělely klouby.
„Dvě rande?!“ zařvala na celou restauraci. Lidé u vedlejších stolů se po nás začali otáčet. „Byli jsme spolu dva roky! Ukradl jsi mi chytrou televizi a dlužíš mi třicet tisíc za nájem, ty ubohej zmetku!“
Labilní ex jako štít
Klára se narovnala jako pravítko. Okamžitě se v ní probudila touha mě bránit. Přece nenechá nějakou umaštěnou servírku, aby před ní urážela jejího muže.
„Slečno, laskavě se uklidněte,“ pronesla Klára ledovým tónem. „Takhle se chováte k hostům? Okamžitě se omluvte, nebo chci mluvit s vaším nadřízeným.“
„Vy jste úplně blbá, jestli s ním jste!“ křičela Sabina a ukázala na mě prstem. Ruka se jí klepala vztekem. „Nechal mě s dluhama na krku a vypařil se jak smrad. Zeptejte se ho na ten byt v Hloubětíně!“
Natáhl jsem ruku přes stůl a jemně pohladil Kláru po dlani. Hlas jsem ztišil do uklidňující, téměř omluvné tóniny.
„Kláro, nezlob se na ni. Říkal jsem ti, že měla nějaké psychické problémy. Přestala tenkrát brát prášky, proto jsem s ní rovnou přerušil kontakt. Nečekal jsem, že ta fixace jí vydrží tak dlouho.“
To zabralo přesně, jak jsem potřeboval. Klára na mě vrhla soucitný pohled a pak se s opovržením otočila zpět k Sabině. Ta stála u našeho stolu, dýchala zhluboka a vypadala, že po mně skočí.
„Zavolám manažera,“ prohlásila Klára nekompromisně. Zvedla ruku na číšníka, který stál u baru a nervózně celou scénu pozoroval.
Sabina se nahnula přes stůl přímo ke mně. Vypadala, že mě na místě zabije, a popadla do ruky těžkou sklenici s vodou.
„Vyleju ti to na tu tvou nažehlenou palici, ty svině lhářská,“ zasyčela skrz zuby.
Díval jsem se přímo na ni. Nehnul jsem ani brvou. Usmál jsem se tím nejmenším, nejnenápadnějším úsměvem, který viděla jen ona.
„Jestli na mě cákne jen kapka, udělám tu takovou scénu, že tě ten váš manažer nejen vyhodí, ale ještě na tebe zavolá policii,“ pošeptal jsem jí klidně. „A já ty prachy na právníky na rozdíl od tebe mám.“
Účet na podnik
Zastavila se v polovině pohybu. Věděla, že neblafuju. Ruka se sklenicí jí pomalu klesla zpátky na stůl. V tu chvíli k nám přiběhl chlápek v obleku. Manažer podniku. Vypadal, jako by ho právě píchla vosa.
„Děje se tu něco, vážení hosté?“ zeptal se s naučeným úsměvem, který mu křečovitě držel na tváři.
Klára se ujala slova. „Vaše zaměstnankyně nás tu nevyprovokovaně napadla. Začala na mého manžela křičet nějaké bludy a urážet ho. Máme tu oslavu výročí a tohle je naprosto nepřijatelné.“
Manažer zbledl. Podíval se na Sabinu, která jen stála se svěšenými rameny. Chtěla něco říct, otevřela pusu, ale ze zadní části restaurace už na ni koukal zbytek personálu. Neřekla nic. Jen se otočila na podpatku a zmizela směrem ke kuchyni.
„Strašně moc se omlouvám,“ začal se manažer okamžitě klanět. „Tohle se nesmí stávat. Slečna tu pracuje teprve měsíc a… omlouvám se. Hned k vám pošlu našeho nejlepšího číšníka. Jako omluvu přijměte prosím láhev našeho nejlepšího Primitiva na účet podniku.“
Klára milostivě přikývla. Manažer se odklidil a za minutu už u nás stál mladý kluk s lahví červeného, který se nám omlouval snad i za to, že dýchá stejný vzduch. Nalil nám, vzal si objednávku a potichu odcouval.
Klára se napila vína a položila svou ruku na moji. Oči měla plné empatie.
„Je mi to tak líto, miláčku,“ řekla tiše. „To muselo být hrozné, když tě tenkrát takhle naháněla. Ještě že ses jí tak rychle zbavil.“
„To víš, lidi jsou různí,“ pokrčil jsem rameny a upil vína. Bylo vážně skvělé. „Ale nenecháme si tím zkazit večer, ne?“
Večeře byla perfektní. Můj steak udělali přesně medium rare, přesně tak, jak to mám rád. Klára si dala krémové rizoto a celou dobu mě držela za ruku přes stůl. Sabinu už jsme do konce večera neviděli. Asi ji manažer rovnou poslal domů, nebo ji strčil někam dozadu k myčce, kam koneckonců se svým přístupem patřila.
Když přinesli účet, za víno nám vážně neúčtovali ani korunu. Nechal jsem na stole pětistovku jako dýško pro toho vystresovaného kluka. Zvedli jsme se a vyšli ven do teplého večera. Klára se do mě zavěsila a opřela si hlavu o moje rameno. Já jsem vytáhl z kapsy klíčky od auta, odemkl na dálku a přemýšlel, jestli si zítra přece jen nekoupím k obědu tu velkou pizzu, co dělají kousek od skladu.
