Článek
Teta v domově brečela, že tam nechce být. Přinesla jsem jí větrník a vzala si její chatu Fňukání staré tety ignoruju. Chtěla volat o pomoc, tak jsem jí ukázala, kdo tu vládne
Vůně domovů důchodců je všude stejná. Je to takový ten hutný mix dezinfekce, rozvařeného hovězího vývaru a staré kůže. Běžně tam páchnu tak jednou za měsíc, abych splnila rodinnou povinnost, ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát jsem měla v kabelce složenou generální plnou moc k nakládání s tetinou chatou v Posázaví. Teta Věra tam žila celé roky, než před pár měsíci upadla, zlomila si krček a musela se přesunout do ústavu.
Zaparkovala jsem svou starou fabii na parkovišti pro návštěvy a z místní cukrárny vzala krabičku se dvěma větrníky. Teta na sladké vždycky trpěla. Kráčela jsem po tom dlouhém, vyleštěném linoleu, až jsem došla k pokoji číslo 214. Dveře byly pootevřené. Nakoukla jsem dovnitř a viděla ji tam sedět v křesle u okna.
Koukala ven na parkoviště, v ruce žmoulala papírový kapesník a ramena se jí třásla. Zase brečela. Poslední dobou nedělala nic jiného. Vešla jsem dovnitř a položila krabičku se zákusky na noční stolek hned vedle umělých zubů ve skleničce.
„Ahoj teto, tak jsem tady,“ ohlásila jsem vesele a sundala si kabát. „Přinesla jsem ti větrníky od Hájka, ty tvoje oblíbené.“
Teta Věra ke mně pomalu otočila hlavu. Oči měla zarudlé a tváře vlhké od slz. Vypadala o deset let starší než na Vánoce. Na zlomek vteřiny, když jsem se podívala na její vrásčité ruce, mi hlavou bleskla vzpomínka. Vzpomněla jsem si, jak mě těmahle rukama kdysi učila péct linecké a smála se, když jsem měla mouku až za ušima. Cuklo ve mně něco divného, jako by mě někdo píchl špendlíkem do hrudníku. Hned jsem to ale setřásla. Moje kuchyň nutně potřebuje rekonstrukci a ta chata má hodnotu minimálně dva miliony. Kdo dřív přijde, ten dřív bere.
Smlouva je smlouva, city jsou city
„Kamilko, mně je tu tak strašně smutno,“ zafňukala teta a natáhla ke mně ruku. „Sestřičky na mě nemají čas. Já chci domů na chatu. Tam mi bylo nejlíp.“
„To víš, že jo. Všude je něco,“ odbyla jsem ji a posadila se na pelest její postele. Rozbalila jsem krabičku a podala jí na ubrousku jeden větrník. „Vezmi si, ať ti neklesne cukr. Já si s tebou potřebuju něco vyřídit, než pojedu nakupovat.“
Z kabelky jsem vytáhla modré desky a položila je na stůl. Teta si ukousla kousek zákusku, ale hned přestala žvýkat. Podívala se na desky a pak na mě. Její uslzené oči najednou zpozorněly a bystře zaostřily. Zjevně moc dobře tušila, co se děje.
„Co to máš, Kamilo?“ zeptala se podezřívavě a odložila větrník zpátky na ubrousek.
„Ale, to jsou jen ty papíry ohledně chaty. Musíš to podepsat, abych mohla začít řešit ty opravy střechy, jak jsme se bavily,“ lhala jsem naprosto plynule. Rozložila jsem před ni tu generální plnou moc a hned vedle položila propisku. „Tady dole, kde je ten křížek.“
Teta Věra ale nebyla úplně senilní. Nasadila si brýle, které jí visely na šňůrce na krku, a naklonila se nad papír. Četla pomalu, prstem přejížděla po řádcích a já jen sledovala vteřinovou ručičku na hodinkách. Trvalo jí to celé dvě minuty. Pak prudce zvedla hlavu.
„Vždyť to je generální plná moc k nakládání s majetkem!“ vyjekla a hlas se jí zlomil. „Ty na sebe chceš potají přepsat mou chatu! Já přece myslela, že mi neseš jen obyčejnou plnou moc pro řemeslníky!“
„Je to jednodušší, když to bude napsané na mě,“ pokrčila jsem rameny a posunula propisku o kousek blíž k její ruce. „Ty už se tam stejně nikdy nevrátíš, teto. Tak k čemu ti to bude? Já se o to postarám.“
Obrana, co neměla šanci
Teta se narovnala v křesle. Slzy byly najednou pryč, nahradil je čistý, upřímný vztek. Popadla tu plnou moc oběma rukama, jako by ji chtěla roztrhat.
„Tohle ti nepodepíšu! Jsi úplně stejná jako tvoje matka, jde ti jen o peníze!“ křičela na mě, až se jí klepala brada. „Tu chatu jsem slíbila Pavlovi! On mi slíbil, že se o ni bude starat, a já ji odkážu jemu.“
Zasmála jsem se nahlas. Skutečně mě to pobavilo.
„Pavlovi? Tvému synáčkovi, co žije v Anglii a byl za tebou naposledy před třemi lety?“ opřela jsem se o stůl a podívala se jí přímo do očí. „Pavel na tebe zvysoka kašle, Věro. Kdo ti sem vozí čistý prádlo? Já. Kdo ti platí tyhle lepší obědy? Já. Takže chata je moje.“
Teta zčervenala. Natáhla se po svém mobilním telefonu, který ležel na nočním stolku hned vedle umělých zubů.
„Hned mu zavolám! Zavolám mu a řeknu mu, co tu zkoušíš, ty mrcho!“ prskala a třesoucími se prsty se snažila odemknout obrazovku.
Naprosto klidně jsem vstala, natáhla ruku a telefon jí z ruky prostě vzala. Strčila jsem si ho rovnou do své prostorné kabelky.
„Volej mu, až budeš mít podepsáno,“ usmála jsem se. „V Londýně je beztak o hodinu míň a on určitě vyspává po nějaké párty. Nebudeme ho rušit.“
Věra ztuhla. Její poslední zbraň selhala. Zděšeně se rozhlédla po pokoji a pak udělala něco, co jsem vůbec nečekala. Zhluboka se nadechla a začala ze všech sil křičet.
„Sestřičko! Sestro! Pomoc! Ona mě tu okrádá!“
Její hlas se nesl chodbou. Vůbec jsem nezpanikařila. Udělala jsem dva kroky ke dveřím a přivřela je, aby to nebylo tak nahlas. Za pár vteřin se dveře rozrazily a dovnitř vpadla mladá zdravotní sestra v modré uniformě. Vypadala vyděšeně.
„Co se děje? Paní Nováková, je vám špatně?“ vyhrkla sestra a běžela k tetě.
Postavila jsem se mezi ně. Nasadila jsem ten nejstarostlivější, nejsmutnější výraz, jaký jsem dokázala najít.
„Omlouvám se, slečno,“ řekla jsem tiše a povzdechla si. „Tetička je dneska zase trochu zmatená. Začala mluvit o svém synovi a najednou dostala záchvat paniky. Přinesla jsem jí větrník, aby se uklidnila, ale má zase ty svoje stavy. Znáte to.“
Sestra se zastavila. Podívala se na mě s hlubokým pochopením, pak na plačící tetu Věru. V domovech pro seniory je zmatenost denní chléb.
„To je mi líto,“ zašeptala sestra soucitně. „Mám jí přinést něco na uklidnění?“
„Ne, to bude dobré, já to zvládnu. Jen potřebujeme chvilku klidu,“ usmála jsem se na ni vděčně.
Sestra přikývla, pohladila tetu po rameni a potichu odešla z pokoje. Dveře za sebou pečlivě zavřela. V pokoji najednou bylo naprosté, odevzdané ticho.
Teta Věra seděla v křesle, ruce složené v klíně. Došlo jí to. Došlo jí, že jí nikdo neuvěří. Byla jen stará, zmatená paní v ústavu. Já byla ta hodná, starostlivá neteř, co vozí zákusky. Z očí jí znovu začaly téct slzy, ale tentokrát už bez jakéhokoliv vzdoru. Byla to čistá rezignace.
Vzala jsem propisku a znovu ji položila před ni.
„Podepiš to, Věro,“ řekla jsem obyčejným, lehce znuděným tónem. „Nebo se seberu, odejdu a čistý kalhotky ti může posílat tvůj Pavel poštou z Londýna. Nechám tu jen instrukce, že už za tebe nebudu nic platit.“
Teta popotáhla. Třesoucí se rukou vzala propisku. Ani se nepodívala na to, kam píše. Na určené místo vyškrábala svůj klikatý, roztřesený podpis. Hned jak to udělala, pustila propisku, odvrátila tvář k oknu a zavřela oči.
Vzala jsem tu podepsanou plnou moc ze stolu. Pečlivě jsem zkontrolovala, jestli je podpis čitelný a jestli nechybí na žádné straně. Všechno bylo v naprostém pořádku. Složila jsem papíry zpátky do modrých desek a ty jsem uklidila do kabelky.
„Vidíš, že to nebolelo,“ zkonstatovala jsem. Z kabelky jsem znovu vytáhla její mobil a položila ho zpátky na noční stolek vedle napůl snědeného větrníku. „Příští týden ti zase přivezu čisté prádlo. Měj se tu hezky.“
Otočila jsem se a vyšla na chodbu. Z pokoje se už neozvalo vůbec nic. Venku před budovou nádherně svítilo slunce. Sedla jsem si do auta a nastartovala. Z krabičky na sedadle spolujezdce jsem si vzala ten druhý, nedotčený větrník a s chutí do něj kousla. Karamelová poleva byla naprosto dokonalá. Cestou domů se musím stavit v tom velkém koupelnovém studiu na kraji města, mají tam zrovna slevy na italskou dlažbu.
