Článek
Nakupování v pátek odpoledne je disciplína, kterou by měli zařadit na olympiádu. Zvlášť v tom obřím hypermarketu na kraji Brna, kam se stahuje polovina města. Lidi se tam plouží jako po lobotomii, zastavují se zásadně uprostřed nejužší uličky a vozíky staví napříč. Já tyhle situace beru sportovně. Beru to jako slalom, kde jsou ostatní nakupující jen překážky na trati k mým oblíbeným sýrům.
Proplétala jsem se oddělením zeleniny a sázela do košíku avokáda. Pečlivě jsem je mačkala, abych nekoupila ty betonové koule, co tam obvykle mají. Najednou slyším jekot. Asi tříletý kluk v zimní bundě tam řval na celé kolo, protože mu z kočárku vypadl plyšový pes a jeho matka, zaujatá studiem etiket na bio mrkvi, si toho vůbec nevšimla.
Byla to přesně ta obří matrona s dvojkočárkem, co spolehlivě zablokuje přístup k celému chlaďáku. Kluk natahoval ruce k zemi a vřeštěl. Sehnula jsem se, sebrala toho oslintaného psa ze země a s úsměvem mu ho strčila do ruky. Matka konečně vzhlédla, překvapeně zamrkala a vděčně hlesla něco o hodných lidech.
Ihned jsem využila toho, že na mě kouká, a poprosila ji, ať s tou svou pojízdnou garáží trochu uhne. Udělala to s radostí. Já se díky tomu dostala k poslednímu balení mého oblíbeného prosciutta, hodila ho do vozíku a aniž bych se na ni znovu podívala, vyrazila jsem dál. Cíl byl splněn, italská šunka byla moje.
Pravidla džungle s nákupním vozíkem
Když jsem měla vozík naložený po okraj – víkendy si prostě žádají zásoby, obzvlášť když má přijet návštěva – zamířila jsem k pokladnám. To je vždycky ta nejvíc stresující část. Musíte zhodnotit délku fronty, objem nákupů lidí před vámi a rychlost pokladní. Zkoumavým pohledem jsem přejela otevřené kasy.
Vtom se rozsvítilo zelené světlo u pokladny číslo sedm. Z reproduktoru se ozvalo to známé cinknutí a otrávený ženský hlas oznámil, že pokladna je otevřena. Byla jsem od ní asi dvacet metrů. Z druhé strany uličky, zhruba ve stejné vzdálenosti, se k ní začala sunout starší paní.
Byla to ta klasická představitelka ranních slevových nájezdů, i když bylo zrovna pět odpoledne. Měla na sobě fialový prošívaný kabát, na hlavě čepici, co vypadala jako spíchnutá ze starého koberce, a za sebou táhla kostkovanou tašku na kolečkách. Taška vydávala příšerný vrzavý zvuk. Naše pohledy se na zlomek vteřiny střetly.
Viděla jsem, jak zrychlila krok. To byla výzva. Opřela jsem se do madla svého plně naloženého vozíku a přidala do kroku taky. Moje kolečka byla naštěstí čerstvě promazaná z výroby. Najela jsem do úzkého koridoru k pokladnímu pásu přesně tři vteřiny před ní. Její vrzající taška musela prudce zabrzdit, až se stará paní málem přerazila o vlastní nohy.
S naprostým klidem jsem začala vykládat zboží na pás. Nejdřív těžké věci. Mléka, minerálky, prací prášek. Brala jsem to po jednom a pečlivě to rovnala, aby se to nepomačkalo. Za zády jsem slyšela těžké oddechování. Pak přišlo to klasické, pasivně agresivní odkašlání. Ignorovala jsem ho a soustředila se na jogurty.
„Ehm, slečno?“ ozvalo se za mnou. Znělo to, jako když se tře smirkový papír o plech.
Otočila jsem se s neutrálním výrazem. Paní se na mě dívala přes silná skla brýlí a tvářila se jako ten největší mučedník. V třesoucí se ruce držela tři osamocené věci – bochník chleba, zlevněné máslo a konzervu pro kočky.
„Pustila byste mě před sebe?“ zeptala se tónem, který zněl víc jako povel než jako prosba. „Já mám jenom tohle a strašně mě bolí nohy.“
Podívala jsem se na její tři položky. Pak jsem se podívala na svůj vozík, ve kterém byla ještě dobrá polovina nákupu na velkou grilovačku. Pak znovu na ni.
„Nepustím,“ řekla jsem jasně a srozumitelně. Otočila jsem se zpátky a položila na pás plato vajec.
Cizí čas mě nezajímá
Zezadu se ozvalo hlasité nasátí vzduchu. Takhle upřímné odmítnutí zjevně nečekala. Většina lidí se začne omlouvat, vymlouvat se na to, že sami spěchají, nebo prostě sklopí uši a pustí ji. Já k tomu neviděla jediný důvod. Stála jsem tam první.
„Ta dnešní mládež,“ začala okamžitě lamentovat do prostoru, aby to slyšeli všichni v okruhu padesáti metrů. „Žádná úcta ke stáří. Já sotva stojím, mám toho za sebou víc než vy všichni dohromady a vy mě tu necháte čekat s jedním chlebem.“
Dál jsem skládala na pás sýry a dělala, že jsem ohluchla. Jenže do hry se rozhodl vložit chlápek, co stál úplně první u vedlejší pokladny. Typický strejda v rozepnuté fleecové bundě, v ruce svíral karton piva a tvářil se jako spasitel.
„Slečno, to by vás vážně neubylo, kdybyste paní pustila,“ houkl na mě napříč přes uličku. „Nevidíte, že je stará a nemocná?“
Zastavila jsem se s balením cherry rajčat v ruce. Otočila jsem se přímo k němu a věnovala mu ten nejsladší úsměv, jaký jsem uměla vykouzlit.
„Když jste takový lidumil, pane, tak si ji vezměte před sebe vy,“ navrhla jsem mu naprosto klidně. „Mně se čekat nechce.“
Chlápek zkoprněl. Rázem si uvědomil, že pustit ji před sebe by znamenalo, že bude muset sám čekat, než paní zaplatí ty své tři věci a pracně je naskládá do té své vrzající tašky. Oči mu těkaly od mého vozíku k bábě. Zachránce se z něj najednou vypařil. Jen si něco zamumlal pod fousy o arogantních kravách a raději sklopil zrak ke svému pivu.
Důchodkyni to ale nezastavilo. Naopak ji to vyprovokovalo k fyzické akci. Popadla tu svou děsnou tašku na kolečkách a prudce s ní cukla dopředu. Tvrdý plastový rám mě ostře praštil přímo do pravého kotníku. Nebyla to náhoda, udělala to naprosto cíleně.
„Au!“ vyhrkla jsem a ohlédla se. „Dávejte pozor s tím krámem, paní.“
„Kdybyste nebyla tak sobecká, už jsem mohla být dávno venku,“ prskala na mě, tváře červené vztekem. „Já už mám na úctu věk! Já už mám to nejlepší za sebou a každej den mě něco bolí!“
Zhluboka jsem se nadechla. Rozhodla se jít do konfrontace, tak ji měla mít. Narovnala jsem se, opřela se oběma rukama o držadlo svého vozíku a pohlédla jí přímo do očí. Pokladní, která zrovna markovala můj první jogurt, na chvíli zastavila ruku s pípající čtečkou.
„Víte, paní,“ řekla jsem nahlas a zřetelně, aby to slyšel úplně každý ve frontě. „To, že máte blíž do hrobu, neznamená, že máte blíž i k pokladně. Prostě si počkejte, až na vás přijde řada.“
Ve frontě to najednou ztichlo. Chlápek s pivem zatajil dech. Pokladní vykulila oči a ruka s jogurtem jí zůstala viset ve vzduchu. Stará paní otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale nevyšla z ní ani hláska. Její ruka s plechovkou kočičího žrádla se třásla o poznání víc než předtím.
Otočila jsem se zpět k pokladní.
„Můžete pokračovat, prosím?“ řekla jsem obyčejným, lehce netrpělivým tónem. „Docela spěchám.“
Pokladní s aknetickou pletí a dlouhými gelovými nehty okamžitě ožila. Začala moje věci markovat rychlostí blesku, jako by se mě bála. Pípnutí střídalo pípnutí. Přesunula jsem se na konec pásu a začala si věci balit. Nechtěla jsem nic uspěchat. Do jedné látkové tašky jsem pečlivě narovnala chlazené věci. Do druhé šly těžké věci na dno a křehké pečivo nahoru.
Dala jsem si záležet na tom, abych vajíčka uložila naprosto vodorovně a bezpečně. Trvalo mi to dobré tři minuty. Celou tu dobu za mnou stará paní stála v naprostém mlčení a zírala na moje záda. Cítila jsem ten pohled.
Když bylo všechno sbalené, přiložila jsem k terminálu telefon. Ozvalo se potvrzovací pípnutí. Platba okamžitě a bez jakýchkoli dalších zdržujících dotazů bezpečně prošla, načež z tiskárny pomalu vyjel onen očekávaný dlouhý doklad o zaplacení.
Vzala jsem si účtenku, a ještě než jsem udělala krok pryč, podrobně jsem si ji přímo na místě prostudovala. Zkontrolovala jsem cenu prosciutta a přepočítala slevu na avokáda. Až když jsem si byla naprosto jistá, že mě obchod na ničem neokradl, hodila jsem lístek do tašky.
Popadla jsem madlo vozíku a vyrazila směrem k východu. Ani jednou jsem se neohlédla, přestože jsem slyšela to známé zaskřípání, když paní konečně postoupila k volnému pásu.
Na parkovišti jsem v klidu přendala všechny nákupní tašky do kufru auta, zavřela víko a sedla si za volant. Otevřela jsem si krabičku s drahými pralinkami, jednu si strčila do pusy a vychutnala si, jak mi ten sladký nugát pomalu taje na jazyku.
