Článek
Kafe v naší firemní kuchyňce chutná jako převařená hlína. Opírala jsem se o linku, ťukala gelovými nehty do hrnku a sledovala, jak venku lilo tak, že stěrače aut na magistrále nestíhaly. Byla středa odpoledne. Za hodinu jsem měla sedět v křesle u svýho kadeřníka na Vinohradech. V tomhle lijáku nemělo smysl jít pěšky na metro, zničila bych si nové semišové kozačky.
Tomáš z IT oddělení stál u mikrovlnky. Ohříval si nějakou pochybnou sekanou z krabičky a pořád po mně pokukoval. Všimla jsem si toho už před měsícem. Pokaždé, když jsem na recepci měla problém s tiskárnou, přiběhl do tří vteřin. Klasický případ kluka, co si myslí, že když mi vymění toner, půjdu s ním na drink.
„Teda, venku se žení čerti,“ prohodil a snažil se znít nenuceně.
Vzdychla jsem. Hrála jsem tu hru ráda. „Ani mi nemluv. Potřebuju se dostat na Vinohrady a fakt nevím jak. Taxíky mají šílený přirážky kvůli počasí a MHD v tomhle? To abych si vzala pláštěnku.“
Sklaplo to přesně podle plánu. Tomáš se narovnal, trochu zastrčil břicho a nasadil výraz záchranáře.
„Já tě hodím. Končím za deset minut. Mám auto hned za budovou.“
Přejela jsem ho pohledem. Zmačkaná košile, brýle s tlustou obroučkou, ale voněl čistě. Proč ne. Ušetřím pětistovku za Uber a on bude mít pocit, že je hrdina dne. Usmála jsem se na něj tím svým nejlepším, lehce slibným úsměvem.
„To bys byl zlatíčko. Zachráníš mi život.“
Zčervenal až na krku. Zapípal mu oběd v mikrovlnce, ale on ho tam nechal ležet. Letěl si balit věci do batohu. Ušklíbla jsem se a vylila tu hnusnou kávu do dřezu. Odvoz zajištěn. Všechno šlo naprosto hladce.
O čtvrt hodiny později jsme stáli před prosklenými dveřmi budovy. Venku lilo tak, že nebylo vidět na druhou stranu ulice. Tomáš rozložil obrovský černý deštník. Páni, on se fakt připravil.
„Drž se u mě, ať nezmokneš,“ řekl a udělal mi místo.
Natlačila jsem se k němu. Cítila jsem, jak zatajil dech, když se moje rameno dotklo jeho paže. Šli jsme přes parkoviště a míjeli řady nablýskaných audin a bavoráků našich manažerů. Očekávala jsem aspoň nějakou slušnou zánovní oktávku. Ajťáci přece neberou špatně, tak si snad umí pořídit normální auto.
Zastavili jsme se na samém konci parkoviště, u plotu, kde stály kontejnery na tříděný odpad.
„Tak jsme tady,“ prohlásil hrdě a zmáčkl starý plastový klíček.
Ohlédla jsem se. Nikde neblikla žádná světla. Zato se ozvalo zoufalé mechanické cvaknutí z něčeho, co vypadalo spíš jako rekvizita z filmu o devadesátkách. Stála přede mnou Škoda Felicia. Byla vybledle červená, s jedním blatníkem v matně šedé barvě. Na prahu u spolujezdce kvetla rez v takových vrstvách, že se loupala na asfalt.
„Děláš si prdel?“ vyhrkla dřív, než jsem se stihla ovládnout.
Tomáš se zarazil. Úsměv mu povadl. „Cože? Náhodou je to spolehlivý. Mám to po dědovi.“
Otevřel dveře spolujezdce. Vyvalil se na mě puch. Byla to hutná směsice mokrého psa, levného stromečku s vůní borovice a zatuchliny. Sedačka byla potažená nějakým podivným tygrovaným potahem, který si pamatoval snad i pád komunismu.
„Do tohohle si nesednu,“ řekla jsem naprosto klidně a o krok jsem ustoupila zpod jeho deštníku. Kapky deště mi začaly dopadat na kabát.
„Sabino, neblázni. Venku leje. Zmokneš.“
„Radši zmoknu, než abych chytila svrab,“ odsekla jsem. Nakoukla jsem dovnitř. Na podlaze se válely prázdné kelímky od kafe a zaprášené kabely. „Tohle je regulérní popelnice, Tomáši. Nemůžu věřit, že jsi mě chtěl do něčeho takového posadit. Mám na sobě věci za deset tisíc.“
„Chtěl jsem ti pomoct!“ vyhrkl a hlas mu přeskočil.
Kdo nemá na auto, ať jezdí sockou
„Ne, chtěl sis hrát na frajera, abys mě mohl pozvat na rande,“ vpálila jsem mu rovnou do obličeje. „Ale frajeři nejezdí v shnilých plechovkách.“
Vytáhla jsem z kabelky telefon a rovnou si objednala Bolt. Prémiovou třídu, samozřejmě.
Tomáš tam stál. Déšť mu bubnoval do deštníku a cákal mu na nohavice. Vypadal, jako by ho někdo praštil mokrým hadrem přes obličej. Rty se mu třásly.
Otočila jsem se na podpatku a zamířila k zastávce autobusu, která byla o padesát metrů dál, aby na mě ten Bolt mohl pohodlně počkat pod stříškou.
Když jsem stála pod plexisklem zastávky, projela kolem mě ta jeho červená hrůza. Viděla jsem ho za volantem. Stěrače mu vrzaly po skle, z výfuku se valil černý dým. Jednou rukou si otíral zamlžené přední okno kusem nějaké špinavé hadry.
V ten moment jsem pocítila vteřinovou pachuť viny. Úplně přesně jsem si vybavila svýho tátu. Když mi bylo deset, měli jsme starýho Favorita. Táta ho v zimě musel roztlačovat a já se strašně styděla před spolužáky, když mě vezl ráno před školu. Pamatuju si tátovy ruce špinavé od šmíru, když se snažil spravit motor. Zatáhla jsem čelist a podívala se do země.
Můj telefon zavibroval. Kadeřník Mário: „Zlato, jsi na cestě? Dáme si prosecco?“
Zhluboka jsem vydechla a ten divný tlak v hrudníku byl pryč. Není můj problém, že je Tomáš neschopnej si vydělat na normální auto. Jsme dospělí lidi a každej má to, co si zaslouží. Odpověděla jsem Máriovi srdíčkem a nastoupila do černého Superbu, který mi právě zastavil přímo u nohou. Zabořila jsem se do kožených sedaček a užívala si vyhřívání.
Druhý den ráno jsem dorazila do kanceláře s dokonalým foukaným účesem. Sedla jsem si na recepci, zapnula monitor a šla si uvařit čaj.
Sotva jsem se vrátila na židli, přihnal se Tomáš. Vypadal, že nespal. Měl kruhy pod očima a ruce zabořené hluboko v kapsách kalhot. Zastavil se přímo přede mnou a opřel se oběma rukama o můj stůl.
„Musíme si promluvit,“ zasyčel.
Zvedla jsem obočí. „O čem přesně? Pokud mi nejde internet, pošlu ticket přes systém.“
„Přestaň ze mě dělat blbce,“ zvýšil hlas. Pár lidí v přilehlém open spacu zvedlo hlavy. Tomáš si toho všiml a trochu se ztišil, ale v očích měl čistý vztek. „To, co jsi předvedla včera, bylo přes čáru. Chtěl jsem ti jen pomoct. A ty mě tam ponížíš jak nějakýho psa.“
Opřela jsem se do židle a pomalu upíjela horký čaj. Vůbec mě to nerozhodilo.
„Já tě neponížila. Jen jsem odmítla nastoupit do auta, který nesplňuje základní hygienický normy pro převoz lidí.“
Tomáš se nadechl, jako by mu došel vzduch. „Jsi arogantní kráva. Víš to?“
Usmála jsem se. Ne falešně, ale upřímně mě to pobavilo. Konečně ukázal nějakou páteř.
„Můžeš si o mně myslet, co chceš. Ale laskavě na mě tady nekřič.“
„Nekřičím,“ procedil mezi zuby. „Ale něco ti řeknu. Nenechám sebou zametat. Půjdu za HR. Nahlásím tě za nepřátelské chování na pracovišti. Urazilas mě před sekuriťákem, který zrovna stál u závory, a ten chlap se mi pak smál. Děláš toxický prostředí. A navíc… spravuju tady firemní síť. Moc dobře vím, kolik času trávíš na Asosu místo práce a jaký maily posíláš. Tohle neskončí jen tak.“
Zírala jsem na něj. On mi fakt vyhrožuje? Tenhle kluk v sepraném svetru si myslí, že mě dostane na nějaký logy z prohlížeče?
Postavila jsem hrnek na stůl. Pomalu, aby to klaplo do ticha.
Hraješ s kartama, který máš v ruce
Naklonila jsem se k němu přes pult recepce. Cítila jsem z něj nervozitu, smíchanou s laciným sportovním deodorantem.
„Tak poslouchej ty mě, Tomášku,“ promluvila jsem tiše, ale naprosto tvrdě. „Klidně běž na HR. Ale víš, co jim řeknu já? Že jsi mě včera v podzemních garážích, pardon, na odlehlém konci parkoviště, nutil nastoupit k tobě do auta. Že jsi byl agresivní. Že jsi mě chytil za ruku a nechtěl mě pustit, dokud nepojedu s tebou na tvůj byt. Proto jsem se vytrhla, musela utéct do deště a v panice si zavolat odvoz.“
Tomáš zbledl. Jako když z něj vysajete všechnu krev. „To je lhaní! To bych v životě neudělal!“
„Já vím,“ mrkla jsem na něj. „Ale komu uvěří? Hezké holce z recepce, která z tebe byla zjevně vyděšená, nebo divnýmu ajťákovi, co se jí už měsíc vtírá do přízně a nosí jí sušenky až na stůl?“
Zkoušel něco říct, ale otevřel pusu naprázdno. Jeho velký plán na pomstu se právě sesypal jako domeček z karet. Pochopil, že proti mně prostě nemá šanci. Zbraně těžkýho kalibru se nevytahují na někoho, kdo nemá absolutně žádný problém je sebrat a otočit rovnou proti vám.
„Jsi zrůda,“ pošeptal nakonec nevěřícně.
„Jsem praktická,“ odvětila jsem klidně a srovnala si papíry na stole. „A teď mě dobře poslouchej. Zapomeneme na to. Ty nepůjdeš na HR s žádnýma historkama o mým browsení na internetu a já nepůjdu na HR s tím, že mě tu po večerech obtěžuješ. Deal?“
Díval se na mě s naprostým odporem, ale pomalu, neznatelně přikývl.
„Skvěle. Jo a ještě jedna věc,“ zastavila jsem ho, když už se s poraženým výrazem otáčel k odchodu. „Můj soukromý MacBook je poslední dobou hrozně pomalý. Zítra ti ho sem přinesu. Potřebuju přeinstalovat systém, vyčistit disk a zachránit fotky. A nechci slyšet, že na to nemáš čas. Považuj to za omluvu za to, jak jsi mi tady teď dělal scény.“
Nic neřekl. Jen svěsil ramena a odšoural se do svý kukaně na konci chodby.
Dneska je sobota večer. Sedím na svém sametovém gauči v obýváku. V televizi běží nějaký seriál na Netflixu, co mě vlastně ani nezajímá. Přede mnou na skleněném konferenčním stolku stojí sklenička vychlazeného Chablis.
Zrovna mi pípl telefon. Je to zpráva od Tomáše: „MacBook je hotový. Vyčistil jsem chlazení, dal tam nový systém. Můžu ti ho zítra přinést, jak jsi chtěla.“
Usmála jsem se a odepsala: „Super. Zítra v deset dopoledne. A cestou mi kup v pekařství dva croissanty. Ty máslové.“
Telefon hodím zpátky na gauč, zvednu si nohy na stůl a upiju vína. Zítra mám v plánu dlouhou horkou vanu, dobré pečivo a pak si v klidu protřídím fotky z dovolené na rychlém, čerstvě vyčištěném notebooku.
