Článek
„A Sofie tam bude?“
Seděly jsme u kuchyňského stolu. Na notebooku jsem měla otevřenou stránku dětské herny a ukazovala Emě místnost s dlouhým stolem, barevnými židlemi a prolézačkou za sklem.
„Samozřejmě. Pozveme všechny.“
„Všechny ze třídy?“
„No. Abys nemusela vybírat.“
Ema se naklonila k obrazovce. Za tři týdny jí mělo být sedm a od září chodila do první třídy.
„Já chci jen Sofii.“
Řekla to klidně. Já se usmála, protože jsem předpokládala, že ještě nepochopila nabídku.
„Ale podívej, co tam mají. Můžete si hrát celé odpoledne.“
„Se Sofií?“
„I s ostatními.“
Chvíli se dívala na fotografii.
„A nemůže přijít k nám?“
Už jsem měla vybraný čas, cenu i příchuť dortu. Zavřít notebook a začít znovu se mi nechtělo.
„Doma je málo místa. A nebude tě mrzet, že ostatní děti budou mít velké oslavy a ty ne?“
Pokrčila rameny.
Vyložila jsem si to jako nejistotu.
Dnes bych tu větu nejraději vzala zpátky. Tehdy jsem ale měla pocit, že jí pomáhám myslet dopředu.
Ema nebyla ve třídě sama. Vyprávěla o dětech, které seděly kolem ní, smála se historkám z družiny a při vyzvedávání často ještě dokončovala nějakou hru.
Jenže Sofie byla Sofie.
Znaly se ze školky. Když k nám přišla, zmizely spolu pod jídelním stolem a stavěly z dek dům, do kterého dospělí směli pouze na pozvání.
Mně to připadalo málo.
Ve třídě se teprve rozkoukávala. Oslava mohla pomoct, aby se s ostatními víc skamarádila.
Tak jsem to vysvětlovala manželovi.
„Ona chce pozvat jen Sofii,“ připomněl mi.
„Já vím. Ale nemůžeme všechno nechat na sedmiletém dítěti.“
„Třeba narozeniny trochu můžeme.“
Naštvalo mě to.
Nemusel hledat hernu, zjišťovat volné termíny ani přemýšlet, komu Ema dala pozvánku a koho vynechala. Přišlo mi snadné říct, ať si vybere sama.
Rezervaci jsem přesto udělala. Zaplatila jsem zálohu devět set korun.
Ten večer jsem do rodičovské skupiny napsala, že zvažujeme oslavu v sobotu odpoledne a jestli by dětem termín vyhovoval.
Během hodiny se ozvalo několik maminek.
Mohli by.
Děti by přišly rády.
Jedna se zeptala, co má Ema ráda, aby věděla, jaký vybrat dárek.
Podala jsem dceři telefon.
„Vidíš? Budou se těšit.“
Prohlédla si malé obrázky u zpráv.
„Už jsi je pozvala?“
„Ještě ne. Jen se ptám.“
Vrátila mi telefon a šla si pro pastelky.
O pár dní později jsme vybíraly pozvánky. Chtěla jsem, aby si alespoň rozhodla, jak budou vypadat.
Na jedné byl jednorožec, na druhé kočka s dortem.
Ema ukázala na kočku.
„Dobře. Tak těch potřebujeme dvaadvacet.“
Začala jsem počítat děti ze seznamu.
Ema si mezitím přitáhla svou židli blíž ke mně.
„Mami, a bude tam nějaký pokoj?“
„Jaký pokoj?“
„Kde nikdo nebude.“
Přestala jsem počítat.
„Proč?“
„Kdybych chtěla být chvíli sama.“
Vysvětlila jsem jí, že může přijít za mnou. Budu přece celou dobu poblíž.
„Ale ty budeš mluvit s maminkama.“
To byla pravda. Na stránkách herny doporučovali, aby u mladších dětí zůstali i rodiče.
Zkusila jsem ji uklidnit.
„Třeba budeš chtít odpočívat až potom. Tam se ti bude líbit.“
Ema dlouho mlčela.
Pak řekla:
„Já bych chtěla ten bunkr se Sofií.“
Pořád stejnou věc.
Žádný nový nápad, žádnou nerozhodnost. Od začátku chtěla kamarádku u nás doma.
Já jsem jí třetí týden vysvětlovala, proč má chtít něco jiného.
Tu noc jsem si na oslavu vzpomněla jinak než dosud.
Ne na tu plánovanou.
Na svoje osmé narozeniny.
Máma tehdy posunula stůl doprostřed obýváku a připravila šest talířků. Já pozvala šest holčiček. Přišly dvě.
Jedna měla nové bílé punčocháče a nesměla si sednout na koberec. Druhá musela v pět odejít.
Přesné důvody, proč ostatní nepřišly, jsem dávno zapomněla. Zůstaly mi v hlavě čtyři prázdné talířky.
A máma, která je odnášela do kuchyně a říkala, že alespoň zbude víc dortu pro nás.
O tomhle jsem přemýšlela, když jsem hledala hernu.
Jen jsem tomu říkala seznamování s kolektivem.
Ráno jsem se Emy zeptala, jestli si může na chvíli sednout ke mně.
Ostražitě se podívala na notebook.
Byl zavřený.
„Chceš oslavu doma se Sofií?“
„Jo.“
„A v herně být nechceš?“
Zavrtěla hlavou.
„Tak uděláme oslavu doma.“
Nezačala výskat. Jen přikývla.
Potom se zeptala, jestli budou moct použít i velkou deku z ložnice.
Mohly.
Zavolat do herny bylo nepříjemnější, než jsem čekala. Paní se mě ptala, jestli chceme změnit termín nebo počet dětí.
„Ne. Omlouvám se, rušíme to.“
Podle podmínek rezervace už záloha propadla.
Věděla jsem to. Přesto mě devět set korun zamrzelo.
Emě jsem je nepřipomínala.
Pak jsem otevřela rodičovskou skupinu. Napsala jsem, že nakonec oslavíme narozeniny doma v malém a že děkuji všem za odpovědi.
Deset minut jsem kontrolovala telefon.
Jedna maminka poslala palec nahoru. Druhá napsala, že v pořádku.
Nic dalšího se nestalo.
Když jsem to večer vyprávěla manželovi, poslouchal.
„Bála jsem se, že si budou myslet, že jsme je nejdřív chtěli a pak ne.“
„Možná někoho napadlo, co se změnilo.“
„To mi moc nepomáhá.“
„Já vím.“
Přitáhl si židli ke stolu.
Pověděla jsem mu o svých narozeninách. Znal tu historku, ale asi nikdy ne s tolika podrobnostmi.
Když jsem skončila, řekl:
„Tobě tehdy někdo nepřišel. Ema si vybrala člověka, kterého chce mít tady.“
Seděla jsem a chvíli to nechala být.
V sobotu dorazila Sofie s papírovou taškou a plyšovým zajícem, kterého si přinesla na návštěvu.
Ema jí otevřela ještě dřív, než jsem stačila dojít do předsíně.
Během dvaceti minut zmizely pod stolem. Deky držely na židlích pomocí kolíčků na prádlo. Dovnitř si odnesly baterku, polštáře a krabičku sušenek.
Připravila jsem malé tousty, ovoce a dort.
Pak jsem zůstala stát v kuchyni.
Bylo zvláštní nemít další úkol. Žádné rozdávání pití dvaceti dětem, žádné hlídání času, žádné hledání rodičů.
Nakoukla jsem pod deku.
„Nechcete něco dělat?“
Obě na mě zvedly oči.
„My děláme,“ odpověděla Ema.
Na polštáři před nimi ležel zajíc přikrytý ubrouskem. Zrovna byl nemocný a Sofie mu svítila na nohu.
Vrátila jsem se do kuchyně.
Při dortu Ema sfoukla svíčky. Vyfotila jsem ji se Sofií a potom je chtěla posunout blíž k oknu, kde bylo lepší světlo.
Už vstávaly.
„Stačí,“ řekla jsem. „Běžte si hrát.“
Večer přijela Sofiina maminka. Děvčata se loučila dlouho, protože ještě potřebovala domluvit, kdo se bude přes noc starat o zajíce.
Zůstal u nás.
Když jsme uklízely, zeptala jsem se Emy, jestli se jí narozeniny líbily.
Přikývla.
„A příště chceš zase takhle?“
Podívala se na mě.
„Příště ještě nevím.“
Chtěla jsem se zeptat, jestli by třeba přece jen nezkusila tu hernu.
Místo toho jsem jí podala poslední kolíček z opěradla.
„Dobře.“
