Článek
Jako majitelka realitní kanceláře vím o prodeji luxusních nemovitostí dvě věci. Zaprvé, klienti kupují očima. Zadruhé, když děláte den otevřených dveří ve vile za třicet milionů, nemůžete na stůl postavit chlebíčky z benzínky. Potřebujete něco, co křičí tradicí a poctivou ruční prací.
Bylo čtvrteční dopoledne a já zrovna mířila do Černošic na prohlídku. Zastavila jsem u jedné vyhlášené rodinné cukrárny v Radotíně. Je to ten typ podniku, kde mají ve výloze naškrobené záclonky, voní to tam vanilkou a na pultu trůní bábovky, které vypadají jako od babičky. Prostě dokonalá past na pražské snoby, kteří si rádi připlatí za iluzi venkova.
Vešla jsem dovnitř, opřela si sluneční brýle do vlasů a zamířila rovnou k vitríně. Za pultem stála korpulentní paní kolem padesátky. Na zástěře měla vyšité jméno „Růženka“ a tvářila se, jako by jí ten obchod patřil už od první republiky. Hned vedle ní kmitala nějaká mladá holka, asi dcera, která rovnala do krabic čerstvé makronky.
„Dobrý den, potřebuju toho trochu víc,“ usmála jsem se a opřela se o sklo. „Vezmu si třicet těch vašich mini pavlov, dvacet koňakových špiček a všechny tyhle slané plněné croissanty. Jo, a tamhleten celý malinový dort, prosím.“
Růžence se rozzářily oči. Tohle byl kšeft, jaký tu ve čtvrtek v deset ráno rozhodně nečekala. Okamžitě začala komandovat tu mladou holku. Tahaly ze skladu obrovské papírové krabice, skládaly do nich papírové košíčky a s maximální opatrností tam ukládaly jeden kousek po druhém. Trvalo jim to rovných pětadvacet minut. Mezitím jsem si vyřídila dva telefony s klienty a znuděně si prohlížela oprýskanou omítku na stropě.
„Tak, máme to hotové, paninko,“ zafuněla Růženka a utřela si zpocené čelo hřbetem ruky. Před ní se tyčila hradba pěti obřích, nádherně zabalených krabic. „Dělá to celkem tři tisíce osm set padesát korun.“
Sáhla jsem do své kožené Prady a vytáhla iPhone. Dvakrát jsem zmáčkla boční tlačítko, až se na displeji objevila moje černá firemní karta. „Můžu poprosit terminál?“
Růženka se zarazila. Ruce srolovala do zástěry a bradu vysunula dopředu. „My karty nebereme. Tady je to malý poctivý podnik, nebudeme platit ty zlodějské poplatky bankám.“
Daně platí jenom blbci a zaměstnanci
Rozhlédla jsem po pultu. Skutečně, někde dole pod táckem s větrníky byl malý, fixou načmáraný papírek s nápisem „PLATBA POUZE V HOTOVOSTI“.
„Já ale hotovost nenosím,“ řekla jsem naprosto klidně. „Všude jinde se dá platit normálně.“
Byla to samozřejmě lež. V postranní kapse peněženky jsem měla složených deset tisíc v pětistovkách od klienta, který mi včera vracel zálohu za odhadce. Mohla jsem to prostě vytáhnout, zaplatit a jet. Jenže mě strašně iritoval ten její tón. Ta tichá nadřazenost ženské, co si myslí, že svět funguje přesně podle jejích pravidel, jen proto, že umí ušlehat sníh s cukrem.
Mladá holka vyšla z kuchyně. Měla ruce od mouky, na tváři šmouhu od čokolády a vypadala strašně unaveně. Opatrně přinesla poslední krabici, kterou zrovna převázala hezkou růžovou stuhou. Když jsem se na ni podívala, najednou jsem si vzpomněla, jak jsem ve čtrnácti brigádničila u tety v bufetu. Bolely mě nohy, smrděla jsem přepáleným olejem a zákazníci se na mě tvářili jako na póvl. Ruka mi úplně automaticky sjela k zipu peněženky.
Ale pak Růženka promluvila.
„To je mi líto, že nenosíte peníze. Tak si skočte do bankomatu. Je to jen deset minut pěšky na náměstí, vedle drogerie. Já vám to tu zatím pohlídám. Ale pospěšte si, překáží mi to tu na pultu,“ štěkla po mně a založila si ruce na hrudníku.
Pustila jsem zip. Deset minut v tomhle mrholení v mých nových semišových lodičkách? Ani náhodou.
„Nikam nepůjdu,“ oznámila jsem jí s úsměvem. „Máte terminál, nebo nemáte?“
„Říkám vám, že nemám!“ zvýšila hlas. „Tenhle moderní způsob placení u nás prostě nepodporujeme a nebudeme. To by tak hrálo, abych živila nějaký bankéře v oblecích. Jděte do toho bankomatu, nebo to nemáte jak zaplatit.“
„Fajn. Tak si to nechte.“
Strčila jsem telefon zpátky do kabelky, zapnula ji a udělala krok ke dveřím.
Růženka jen naprázdno lapla po dechu. Její dcera za pultem ztuhla a vykulila oči.
„Co to melete?“ vyjekla majitelka cukrárny. Rychle obešla pult a stoupla si mi do cesty. „Máte tady objednávku za skoro čtyři tisíce! Já jsem to balila půl hodiny. Je to čerstvé, nemůžu to prodat nikomu jinému, když je to takhle namíchané! To si musíte vzít!“
„Nemusím,“ zasmála jsem se. „Vy odmítáte moji platbu. To je váš byznysový model, ne můj problém.“
Začala těkat pohledem po prodejně. Najednou si všimla mých vizitek, které jsem předtím bezmyšlenkovitě položila na skleněnou vitrínu, když jsem si vyndávala telefon. Bleskově po nich chňapla.
„Klára Vagnerová, majitelka realitní kanceláře,“ přečetla nahlas a vítězoslavně se na mě podívala. „Tak vy jste takováhle honorace! Víte co udělám? Hned teď to napíšu do všech těch místních skupin na Facebooku. Jak okrádáte poctivý živnostníky. Udělám vám takovou ostudu, že si tady v okolí už neškrtnete. Tady si jeden druhého pohlídáme!“
Kdo neumí hrát s velkejma, ať sedí v koutě
Zastavila jsem se těsně před ní. Byla menší než já, takže jsem se na ni dívala hezky svrchu. Měla jsem na sobě parfém za sedm tisíc a ona voněla jako starý friťák.
„Zkuste to, paní Soukupová,“ promluvila jsem tiše a ukázala na tabulku s jejím živnostenským jménem, co visela za pultem. „Vy napíšete na Facebook. A já rovnou zavolám na finanční úřad v Praze západ.“
Zarazila se a přimhouřila oči. „Co sem pletete úřady?“
„Ale prosím vás. Známe se pět minut a už vím, jak to tady děláte,“ ukázala jsem na starou mechanickou kasu, která stála vedle váhy. „Markujete vůbec něco? Papírek s nápisem o odmítání karet je v devadesáti procentech případů jen krytí pro to, abyste nemusela přiznávat příjmy. Kdyby si sem teď stoupla kontrola z berňáku a zkontrolovala vám dnešní tržby proti zásobám, vsadím svoje auto, že vám to nebude sedět o desítky tisíc.“
Růženka zbledla. Ruka s mojí vizitkou jí klesla dolů. Našla jsem přesně to citlivé místo.
„To… to je pomluva,“ vykoktala, ale už to nemělo tu razanci. Byla to spíš taková zoufalá obrana.
„To zjistíme, až jim tam pošlu podnět,“ usmála jsem se a jemně, ale pevně jsem jí vytrhla svou vizitku z prstů. Schovala jsem ji zpátky do kapsy. „Mám mezi klienty spoustu právníků a kontrolorů. Věřte mi, že ostudu na Facebooku přežiju mnohem líp než vy audit od finančáku s hrozbou zpětného doměření daně. Takže si ty dortíčky hezky snězte k odpolednímu kafi a mě už zdržovat nebudete.“
Otočila jsem se a prošla prosklenými dveřmi na ulici. Zvoneček nad vchodem vesele cinkl.
Ještě jednou jsem se ohlédla přes výlohu. Růženka tam stála s rukama svěšenýma podél těla a zírala na těch pět obrovských krabic. Její dcera potichu vzlykala a opírala se o nerezový dřez vzadu.
Nastoupila jsem do svého černého Mercedesu, nastartovala a rovnou si do navigace zadala nejbližší pobočku Paul. Byla to sice trochu zajížďka na Chodov, ale koupila jsem tam třicet krabic naprosto dokonalých francouzských dezertů. Zaplatila jsem to firemní kartou, píchla jsem si to do nákladů a nebudu se muset dohadovat s nějakou zapšklou pekařkou.
Vycouvala jsem z parkovacího místa, přepla rádio na svoji oblíbenou stanici a zařadila jsem se do plynulého provozu směrem k dálnici.
