Článek
Prodávám průmyslová lepidla do velkých fabrik. Moje práce je z devadesáti procent o tom, že sedím v autě, piju kafe na pumpách a poslouchám nákupčí, jak zkouší stlačit cenu o halíře. Když mám volný víkend, chci se bavit. A hlavně se chci dobře najíst a ukázat se.
V sobotu večer jsem vzal Nelu do jednoho z těch nových karlínských bister. Znáte to. Odhalené cihly na zdech, žárovky visící na tlustých kabelech a lístek, kde je u každého kusu masa napsané jméno farmáře, který tu krávu osobně hladil. Nela byla typická holka z mých Tinder matchů – hezká, trochu nervózní a fascinovaná tím, že platím taxíka.
Obsluhoval nás kluk, co vypadal, že si odskočil z natáčení reklamy na barber shop. Plnovous, vlasy v drdolu, na předloktí vytetovaný les a na sobě kus hnědé kůže místo klasické zástěry. Už od začátku mě štval. Tvářil se, jako by nám dělal obrovskou milost, že nás vůbec nechá sedět u stolu.
Když jsem si objednával medium rare steak z roštěnce, začal mě poučovat, že šéfkuchař ho doporučuje dělat jen jako rare, jinak to ničí strukturu masa. Kývl jsem na něj, ať mi přinese to, co chci já, protože to platím. Odfrkl si a odešel. Během večera se u nás zastavil přesně třikrát. Donesl pití, donesl jídlo a pak nám sebral prázdné talíře. Zbytek času stál u baru, opíral se o pult a něco si ukazoval na mobilu s barmankou.
Když Nela dopila své Aperol Spritz, zvedl jsem ruku. Trvalo mu celých patnáct minut, než se uráčil přijít, ačkoliv se mě snažil později přesvědčit o opaku.
„Účet, prosím. Kartou,“ řekl jsem a opřel se do židle.
„Samozřejmě,“ pronesl tím svým unaveným, protáhlým tónem.
Za chvíli byl zpátky. V jedné ruce platební terminál, v druhé malou dřevěnou destičku s účtenkou. Položil ji přede mě. Celková částka dělala 2140 korun. Nela dělala, že se nedívá, ale koutkem oka hypnotizovala ten papírek. Miluju tyhle momenty.
Vzal jsem do ruky terminál, který už svítil připravený k platbě. Byla tam navolená přesná částka.
„Můžete si tam rovnou naťukat spropitné, terminál vás navede,“ pronesl číšník a založil si ruce na hrudníku.
Chtěli jsem mu tam ze zvyku zaokrouhlit dvacku nahoru a přihodit stovku. Sice mě štval, ale stovka je prostě standard. Než jsem to ale stihl namačkat, frajer se naklonil blíž.
„Jen pro vaši informaci, v podnicích našeho typu je standardním projevem slušnosti nechávat deset až patnáct procent. Zajišťuje to chod kuchyně,“ dodal nahlas.
Díval se u toho přímo na Nelu. Díval jsem se mu do očí a znal jsem tenhle trik z obchodních jednání. Pokus o nátlak přes třetí osobu. Chtěl mě před ní zahanbit, abych ukázal, že nejsem lakomec, a vyklopil mu tam tři stovky navíc. Nela okamžitě zrudla a zadívala se do stolu.
Zastavil jsem prst těsně nad displejem terminálu. Pomalu jsem zvedl hlavu a podíval se mu přímo do očí.
Spropitný je za servis, ne za tvoji existenci
„Standardním projevem slušnosti?“ zopakoval jsem tiše a položil terminál zpátky na stůl.
„Přesně tak,“ usmál se arogantně. „Je to ocenění kvality našeho servisu.“
„Tak se na ten váš servis pojďme podívat.“ Vytáhl jsem z kapsy svůj iPhone, odemkla ho a zapnula aplikaci kalkulačky. Položil jsem ho na stůl hned vedle účtenky. „Chcete po mně zhruba tři stovky na dýšku. Jsme tu hodinu a půl. Kolik času jste strávil u našeho stolu?“
Číšník svraštil obočí. „Prosím?“
„Ptám se na jednoduchou věc. Přinést jídelní lístek a vzít objednávku vám trvalo maximálně dvě minuty. Donesení nápojů minutu. Jídlo minutu. Sklizení talířů taky minutu. Celkem jste se nám věnoval pět minut čistého času.“
Nela do mě pod stolem kopla špičkou boty. Ignoroval jsem ji. Tohle začínala být zábava.
Začal jsem ťukat do displeje telefonu. „Tři sta korun za pět minut práce. To dělá tři tisíce šest set korun na hodinu čistého času. Tolik si neúčtuje ani můj právník, když mi sepisuje smlouvy na dodávky do Německa. A ten na rozdíl od vás umí pozdravit, když přijdu do kanceláře.“
Frajerovi zmizel úsměv. Tvář mu naběhla do ruda a čelist mu ztuhla. „Takhle to vůbec nefunguje. Vy platíte za celkový zážitek z večera.“
„Můj zážitek byl ten, že jsem čtvrt hodiny čekal, až mi vůbec přinesete účet, zatímco vy jste u baru ukazoval kolegyni nějaký skeč na TikToku. Viděl jsem vás v odrazu toho zrcadla za vámi.“
Někdo u vedlejšího stolu se potichu zasmál. Číšník se rozhlédl a začal ztrácet půdu pod nohama. Zvedl bradu.
„Víte co? Pokud si nemůžete dovolit jíst v kvalitní restauraci, možná byste příště měli zůstat doma, pane. Tohle chování je naprosto ubohé.“
Zasmál jsem se. Fakt nahlas. Sáhl jsem do vnitřní kapsy saka a vytáhl zlatou firemní kreditku. Položil jsem ji vedle terminálu.
„O moje peníze se nebojte. Já jich mám dost. Jen je nerad vyhazuju za polotovary.“
Pak jsem si všiml něčeho za jeho zády. Z kuchyně zrovna vyšel takový drobný, hubený kluk v obyčejném černém tričku. Bylo mu tak osmnáct a byl zlitý potem. Odnášel obrovský tác plný špinavého nádobí od stolu pro deset lidí a ruce se mu třásly námahou. Všiml jsem si ho už dřív. Celý večer kmital po place, sbíral talíře a utíral stoly, zatímco vousáč s drdolem dělal jen parádu.
Na vteřinu mi ho přišlo líto. Sám jsem na střední dělal dvanáctky ve skladu a vím, jaký to je, když na vás všichni serou. Ale hlavně to byla dokonalá příležitost, jak tuhle scénu velkolepě ukončit.
Zvedl jsem ruku a luskl na toho kluka s nádobím. Překvapivě se zastavil.
Vytáhl jsem z peněženky pětistovku, vstal jsem od stolu a došel k němu.
„Tohle je pro tebe,“ řekl jsem a nacpal mu bankovku do kapsy od pracovní zástěry. „Kup si něco hezkýho, kámo. Ty tu jako jedinej aspoň kmitáš. Neříkej o tom šéfovi a nenech si to vzít.“
Kluk vyvalil oči, zamumlal nějaké poděkování a rychle zmizel v lítacích dveřích do kuchyně.
Kdo si řekne, ten dostane přesně to, co si zaslouží
Vrátil jsem se ke stolu. Číšník jen tam stál a naprázdno lapal po dechu. Zhluboka oddechoval a ruce měl zaťaté v pěst. Sledoval, jak jsem právě jeho potenciální dýško, a ještě o dost víc, dal uklízeči nádobí přímo před jeho nosem.
„Tak, a teď to zaplatíme,“ řekl jsem klidně.
Vzal jsem do ruky terminál, přeskočil jsem obrazovku se spropitným a zadal přesně 2140 korun. Přiložil jsem zlatou kartu. Přístroj zapípal a vytiskl potvrzení. Vytrhl jsem papírek a hodil mu ho na stůl.
„Mějte se hezky,“ usmál se na něj tím nejširším, nejfalešnějším úsměvem, co umím vykouzlit.
Nela se zvedla rychlostí blesku, popadla kabát a vyrazila ke dveřím. Ani nečekala, až jí pomůžu do rukávů. Vyšel jsem za ní. Na chodníku před bistrem bylo docela chladno. Zastavila se a otočila se na mě. Byla rozzuřená.
„Tohle bylo naprosto příšerný. Udělal jsi mi strašnou ostudu. Proč se musíš chovat jako takovej arogantní debil?“ vyhrkla.
Sklouzl jsem pohledem na její naštvaný obličej, pak na projíždějící tramvaj. Zvedl jsem ruku a mávl na taxíka, který zrovna svítil zeleně a stál na rohu.
„Protože mě to baví, Nelo. A protože na rozdíl od tebe nemám potřebu platit lidem za to, že jsou na mě drzí.“
Otevřel jsem jí dveře od taxíku. Nacpala se dovnitř bez jediného slova a práskla dveřmi. Auto odjelo do noci.
Zapnul jsem si sako, vytáhl z kapsy krabičku s doutníkem a zamířil přes ulici rovnou do baru s rumem, který měl ještě otevřeno. Usadím se do koženého křesla, objednám si Zacapu a nechám si k ní donést popelník.
