Článek
Klíč od areálu nosila tři týdny v kapse. Občas ho vytáhla i v práci, jen aby si připomněla, že večer zase odemkne bránu letního kina.
Dva roky se tam nepromítalo. Bára si na léto domluvila tři večery a možnost pokračovat, pokud přiláká diváky. Přes den pracovala v kuchyni školní jídelny. Tohle mělo být poprvé něco jejího.
Kdysi sem chodila s kamarádkami. Pamatovala si hlavně smích, který se rozběhl po lavičkách, než sama pochopila vtip. Doma si filmy pouštěla často, ale tohle jí chybělo.
Z volných úspor zaplatila přípravu prvního promítání a drobné opravy. S kamarádem Pavlem umyli lavičky a natřeli pokladnu. Barevné praporky vystříhala sama, každý večer kousek. Chtěla, aby lidé už u brány poznali, že se tu zase něco děje.
„Hlavně ať je vidět na plátno,“ říkal Pavel, když potřetí převazovala šňůru nad vchodem.
„Ty tomu vůbec nerozumíš.“
„Proto jsem jen na nošení laviček.“
V sobotu po šesté jí pomohl připevnit ceduli s cenou vstupného. Obloha byla šedá, ale Bára už několikrát viděla, jak se podobné mraky rozpustily ještě před setměním.
První kapky přišly s prvními diváky. Zpočátku se lidé smáli a schovávali pod stromy. Pak začalo pršet rovně a vytrvale. U pokladny se vytvořila fronta deštníků.
Bára vyšla pod stříšku s papírem v ruce. Měla na něm poděkování všem, kdo jí pomáhali. Inkoust se rozpíjel kolem palce.
„Počkáme chvíli,“ zavolala.
Za deset minut už mokly i lavičky pod stromy. Dvě rodiny se vrátily k autům. Starší muž se ptal, jestli se bude začínat později, protože pak nestihne autobus.
Pavel ji odvedl stranou.
„Můžeme lidi přesunout pod přístřešky vzadu. Kdo má pláštěnku, vydrží i venku.“
„Všichni se tam nevejdou.“
„Třeba někdo odejde. Ale když to pustíme, aspoň nebude celý večer pryč.“
Bára se podívala na mokré praporky. Přesně takhle uvažovala poslední čtvrthodinu. Ještě chvíli počkat, ještě něco přesunout. Jen aby nemusela začít vracet peníze.
Pod jedním přístřeškem už stáli lidé ve dvou řadách. Chlapec vpředu držel matce místo ruky její mokrý rukáv.
„Dneska promítat nebudeme,“ řekla.
Pavel vydechl, ale přikývl. Šel to oznámit dozadu a Bára se vrátila k okénku.
Peníze vracela podle vstupenek. Někteří lidé jí přáli lepší počasí, jiní jen natáhli dlaň. Jedna žena se rozčílila, že jeli dvacet kilometrů zbytečně. Bára jí chtěla říct, kolik večerů tu strávila. Místo toho přepočítala bankovky ještě jednou.
Když fronta zmizela, zůstali u brány tři lidé.
„Máte ještě lístky?“ zeptala se.
„My chceme vědět, kdy to zkusíte znovu,“ řekla žena v zelené pláštěnce.
Bára se opřela o rám okénka. Další termín měla domluvený na příští sobotu, ale najednou se jí nechtělo vyslovit ho nahlas.
„Za týden. Jestli nepřijde zase tohle.“
Žena vytáhla telefon a zapsala si datum. Pak odešli i ti tři. Pavel odpoutával praporky a Bára je skládala do mokré hromádky.
Doma rozložila účtenky na kuchyňský stůl. Pokladna byla téměř prázdná a zaplacené přípravy jí nikdo nevrátí. Sečetla výdaje na spodním okraji papíru a výsledek přikryla hrnkem.
V pondělí chtěla odvolat zbývající dva večery. Telefon už držela v ruce, když přišla zpráva od Pavla: Mám v pátek přijít?
Napsala, že ještě neví. Pak odpověď smazala.
Přijď. Ale praporky už nevěšíme.
Na druhou sobotu přesunula neodehraný film a oznámila změnu programu. Otevřela jen přední část hlediště. Bez květin u pokladny, bez chlebíčků pro pomocníky, bez proslovu. Pavel donesl termosku z domova.
„Až začneme, půjdu si taky sednout,“ řekla mu. „Necháš si zatím pokladnu?“
„Jasně. Pak se vystřídáme.“
Přišlo třiadvacet diváků. Z předchozího večera poznala jen několik tváří, mezi nimi zelenou pláštěnku přehozenou přes ruku. Žena tentokrát dorazila sama.
Bára se přistihla, že počítá prázdná místa. Dnešní tržba bude mnohem menší, než plánovala. Před třetím večerem musí znovu sednout nad výdaje a zjistit, co ještě může zaplatit.
Pavel se naklonil z pokladny.
„Jdu přivřít bránu. Potřebuješ ještě něco?“
Bára vytáhla peněženku.
„Jeden lístek.“
Podíval se na ni, ale nic neřekl. Podal jí vstupenku a peníze uložil k ostatním. Věděla, že tím kino nezachránila. Jen si zaplatila čtyřiadvacáté místo, na které se dnes konečně posadí.
Vybrala si kraj lavičky uprostřed. Žena se zelenou pláštěnkou jí uvolnila kus sedadla a stáhla si kabelku na klín.
Na plátně se otevřely dveře. Muž v nich několik vteřin mlčky stál, potom pronesl větu, které se Bára vůbec nezasmála. Žena vedle ní však vyprskla tak nečekaně, až se po ní ohlédla. O chvíli později už se smály obě.
