Článek
Mám dvě dospělé děti.
Dcera Lenka bydlí asi dvacet minut autem ode mě, syn Michal na druhém konci Prahy. Oba mají vlastní rodiny a dohromady mi dali čtyři vnoučata.
Od smrti manžela jsem žádné Vánoce netrávila sama.
První rok o tom nebyla diskuse. Lenka pro mě přijela už dopoledne, naložila tašku s dárky, krabičku cukroví i salát, který jsem slíbila přinést, a odvezla mě k nim.
Byla jsem za to vděčná.
Druhý rok jsem byla u Michala.
Pak děti přišly na systém, který jim připadal nejspravedlivější. Jeden rok Štědrý večer u jednoho, další rok u druhého. První a druhý svátek se různě střídaly.
Já se přizpůsobovala.
Nikdy mi to nevadilo tolik, abych něco říkala.
Jenže letos na začátku prosince přistála v naší rodinné skupině zpráva od Lenky.
„Tak Vánoce: mamka 24. u nás, 25. u Michala, 26. všichni oběd u nás?“
Michal odpověděl téměř okamžitě.
Souhlasil.
Jeho žena poslala palec nahoru.
Lenčin manžel přidal smajlíka.
Během tří minut byly moje tři vánoční dny rozdělené.
Jen já jsem ještě nic nenapsala.
Dívala jsem se na telefon a najednou mě napadlo, že se mě vlastně nikdo nezeptal.
Letos jsem měla jiný plán
Možná to zní zvláštně, ale několik týdnů jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych tentokrát zůstala na Štědrý večer doma.
Sama.
Ne proto, že bych byla na děti naštvaná.
A už vůbec ne proto, že by mě nikdo nezval.
Právě naopak. Posledních několik let mě zvali tak poctivě, až se z toho stala samozřejmost.
Jenže když jsem si představila letošní Vánoce, netěšila jsem se na převážení dárků, oblékání do sváteční halenky už odpoledne ani na hlídání času, kdy pro mě někdo přijede a kdy mě zase odveze domů.
Toužila jsem se ráno probudit a nemuset nikam.
Udělat si trochu bramborového salátu jen pro sebe.
Koupit dva řízky z kapra místo celé poloviny.
Odpoledne jít na procházku na hřbitov, zapálit manželovi svíčku a cestou zpátky se zastavit u sousedky na kávu, pokud bude doma.
Večer si pustit pohádku, kterou si vyberu já.
A pokud u ní usnu v půl deváté, nikomu se neomlouvat.
Napsala jsem tedy do skupiny:
„Já bych letos 24. zůstala doma. Přijedu ráda 25. nebo 26.“
Odpověď přišla od Lenky.
„Co se stalo?“
Nic se nestalo.
Napsala jsem to.
Za dvě minuty mi volala.
Být sama pro ně znamenalo být opuštěná
Lenka se mě nejdřív zeptala, jestli jsme se něčím dotkli.
Potom jestli jsem se nepohádala s Michalem.
Nakonec, zda mi není poslední dobou smutno.
„Leni, já chci být jen doma.“
„Na Štědrý večer?“
Řekla to, jako bych oznámila, že budu večeřet na lavičce před nádražím.
Vysvětlila jsem jí svůj plán.
Čekala jsem, že pochopí.
Místo toho začala navrhovat řešení.
Mohla bych přijet až na večeři.
Nemusela bych nic nosit.
Když bych chtěla jít brzo domů, manžel mě odveze.
„Ale já nechci přijet ani na večeři.“
Na chvíli se odmlčela.
„Mami, přece tě nenecháme na Vánoce samotnou.“
Ta věta mě zarazila.
„Vy mě nenecháváte samotnou. Já chci být sama.“
Lenka mezi tím rozdíl neviděla.
Večer volal Michal.
Byl opatrnější.
Nejdřív se zeptal, jestli jsem v pořádku. Pak připomněl, že první Vánoce po tátově smrti pro mě byly těžké a že nechce, abych seděla doma a vzpomínala.
Jeho starost byla upřímná.
Právě proto se mi těžko vysvětlovalo, že mě trochu dusí.
„Míšo, když budu chtít být s vámi, řeknu vám to.“
„A když ti bude večer smutno?“
„Tak vám zavolám.“
„A když nezavoláš?“
Musela jsem se zasmát.
„Tak mi nejspíš smutno není.“
Ani on nepůsobil přesvědčeně.
Dcera přijela zkontrolovat, jestli to myslím vážně
O několik dní později se u mě Lenka zastavila cestou z práce.
Přivezla krabici cukroví.
Posadily jsme se v kuchyni a bylo jasné, že návštěva není jen kvůli vanilkovým rohlíčkům.
„Mně to prostě přijde líto,“ řekla.
Zeptala jsem se, koho jí je líto.
Mě?
Nebo jí samotné?
Chvíli přemýšlela.
Pak přiznala, že obojí.
Od doby, co tatínek zemřel, měla pocit, že jsme za mě s Michalem převzali odpovědnost o Vánocích.
To slovo mě překvapilo.
Odpovědnost.
Bylo mi pětašedesát, ne pětaosmdesát.
Řekla jsem jí to.
Lenka se ohradila, že to tak nemyslela. Jen se báli, aby mi nebylo smutno.
„A zeptali jste se mě někdy, jestli mi je smutno?“
Neodpověděla.
První Vánoce skutečně byly.
Seděla jsem u nich u stolu a několikrát jsem odešla do koupelny, protože mi chyběl manžel.
Druhé byly lepší.
Třetí už úplně normální.
Jen děti pořád chránily tu ženu z prvních Vánoc.
Já už jí přitom dávno nebyla.
Lenka si ukrojila kousek vánočky, kterou jsem měla na stole.
„Já bych asi sama být nechtěla.“
„To je v pořádku.“
„A ty ano.“
„Letos ano.“
Poprvé to nezkoušela opravit.
Štědrý den byl překvapivě obyčejný
Ráno 24. prosince jsem vstala v půl osmé.
Telefon už obsahoval několik zpráv.
Lenka napsala, že kdybych změnila názor, mám kdykoliv přijet.
Michal napsal prakticky totéž.
Odpověděla jsem oběma, že děkuji.
Udělala jsem si kávu.
Dopoledne jsem obalila dva menší kusy kapra a připravila misku salátu. Zbyl mi ještě na další den.
Ve dvě jsem šla na hřbitov.
Bylo tam mnohem víc lidí, než jsem čekala.
U manželova hrobu jsem chvíli stála a potom mu nahlas řekla, že letos máme každý Vánoce po svém.
Kdyby mě někdo slyšel, možná by si pomyslel, že jsem se zbláznila.
Domů jsem se vrátila před čtvrtou.
Rozsvítila jsem stromek, pustila televizi a dala kapra do trouby, protože jsem si na poslední chvíli rozmyslela smažení.
Večeřela jsem v půl šesté.
Nečekala jsem na nikoho, kdo se opozdil.
Nerozdávala jsem dárky.
Nikdo se nehádal, která pohádka se pustí.
Bylo ticho.
A chvíli mi skutečně připadalo zvláštní.
Kolem sedmé jsem přistihla sama sebe, že poslouchám zvuky z chodby.
V tu chvíli zazvonil telefon.
Byl to videohovor od Michala.
Vnoučata mi chtěla ukázat dárky.
Telefon si mezi sebou brala tak rychle, že jsem většinu věcí skoro neviděla.
Pak se objevila Michalova tvář.
„Tak co?“
„Co co?“
„Jak ti je?“
Rozhlédla jsem se po obýváku.
Na stole stál talíř po večeři, pod stromkem tři dárky, které jsem měla předat až zítra, a v televizi běžela pohádka, jejíž začátek jsem stejně propásla.
„Dobře.“
Tentokrát už se mě nesnažil přesvědčit, že to nemůže být pravda.
Další Vánoce už děti nerozdělovaly
Na Boží hod jsem jela k Michalovi.
Bylo nás deset a během oběda mluvili skoro všichni najednou.
Vnoučata mi ukázala každý dárek, který jsem předchozí večer na telefonu pořádně neviděla.
Lenka se mě mezi dveřmi zeptala, jestli svého rozhodnutí nelituji.
Nelítovala jsem.
Ale také jsem zjistila, že bych tak možná nechtěla trávit každý Štědrý večer.
A v tom byl asi největší rozdíl.
Nechtěla jsem si zavést nové pravidlo.
Jen jsem chtěla mít možnost jedno staré na chvíli porušit.
Letos v září poslala Lenka do rodinné skupiny první zprávu o Vánocích.
Čekala jsem další hotový rozpis.
Místo toho napsala:
„Mami, jak bys to letos chtěla ty?“
Ještě nevím.
Možná půjdu k ní.
Možná k Michalovi.
A možná si znovu koupím jen dva kusy kapra.
Tentokrát ale děti nezačaly plánovat, dokud jsem neodpověděla.
