Článek
Babička přijela v pátek krátce po čtvrté.
Děti běhaly mezi pokojem a předsíní, každý měl batůžek, který vypadal, jako by odjížděl minimálně na tři týdny.
„Potřebuju tři plyšáky.“
„Nepotřebuješ.“
„Potřebuju.“
„Tak dva.“
„Tři.“
Do tašky jsem přidala pyžama, kartáčky, náhradní spodní prádlo a mikinu, kterou dcera tvrdila, že určitě nechce, ale já jsem stejně věděla, že večer bude zima.
Pak se zavřely dveře.
Na věšáku zůstala viset dětská bunda a u botníku ležela jedna malá ponožka, která tam pravděpodobně neměla žádný důvod být.
A nastalo ticho.
Takové to opravdové ticho.
Žádná pohádka z vedlejšího pokoje.
Žádná hádka.
Žádné: „Mami, on mi to vzal.“
Nikdo mě nepotřeboval.
Usmála jsem se.
Tak.
Konečně.
Celý týden jsem plánovala, jak nebudu dělat nic
Představa volného víkendu mě držela nad vodou už několik dní.
V pátek večer si objednám jídlo.
Dám si dlouhou sprchu, během které nebude nikdo stát za dveřmi a ptát se, kdy už skončím.
Podívám se na film od začátku do konce.
V sobotu budu spát minimálně do devíti.
Možná si zajdu na kávu.
Možná budu číst.
A možná nebudu dělat vůbec nic.
To znělo ze všeho nejluxusněji.
Jenže když jsem si chtěla sednout, uviděla jsem plnou myčku.
Tak jsem ji rychle vyndala.
Když už jsem byla v kuchyni, utřela jsem linku.
Pak jsem našla hrnek v obýváku.
Odnesla jsem ho.
Cestou jsem prošla kolem koše s prádlem.
„Dám jednu pračku a pak mám opravdu volno,“ řekla jsem si.
To „pak“ se protáhlo skoro na dvě hodiny.
Pověsila jsem prádlo.
Složila suché.
Vyměnila ručníky.
Srovnala koupelnu.
A nakonec jsem skončila v dětském pokoji s košem triček v ruce.
Byt byl tichý.
Děti byly pryč.
A já jim skládala oblečení.
V tu chvíli mi to začalo připadat skoro směšné.
Dostala jsem dva dny volna a okamžitě jsem je začala plnit přesně tím, od čeho jsem si chtěla odpočinout.
Když nikdo nic nechce, najednou nevím, co chci já
Možná to znáte.
Když máte děti, váš den je trochu jako jízdní řád.
Ráno snídaně.
Pak obléct.
Odvézt.
Nakoupit.
Uvařit.
Vyzvednout.
Úkoly.
Večeře.
Koupání.
Postel.
Někdy vám ten nekonečný seznam leze na nervy.
Jenže když v něm žijete několik let, začne vás zároveň držet pohromadě.
Víte přesně, kam jedete a co je další zastávka.
A pak najednou přijde den, kdy jízdní řád neplatí.
Můžete jet kamkoliv.
A vy zjistíte, že vlastně nevíte kam.
Sedla jsem si večer na gauč.
Pustila seriál.
Po několika minutách jsem vstala a šla zkontrolovat pračku.
Vrátila jsem se.
Za chvíli mě napadlo, že bych mohla připravit něco k jídlu na neděli.
Pak jsem si uvědomila, že děti přijedou až odpoledne.
„Proč pořád něco děláš?“ zeptal se manžel.
„Protože je to potřeba.“
„Co konkrétně?“
Otevřela jsem pusu.
A zase ji zavřela.
Nic.
Vůbec nic nebylo potřeba.
To byla ta odpověď.
A právě s ní jsem si neuměla poradit.
Myslela jsem, že potřebuji čas. Možná jsem spíš potřebovala svolení
V sobotu jsem se probudila v 6:21.
Bez budíku.
Bez dítěte, které by stálo vedle postele a šeptalo způsobem slyšitelným v sousedním domě:
„Mami, ty spíš?“
Mohla jsem se otočit a spát dál.
Nešlo to.
Ležela jsem a přemýšlela, co bych měla udělat.
Měla.
To slovo mě najednou praštilo do očí.
Co bych měla?
Vždyť jsem konečně nemusela nic.
Zkusila jsem tedy jinou otázku.
Co bych chtěla?
A překvapilo mě, jak těžké bylo odpovědět.
Chtěla jsem snídani?
Ano.
Jakou?
Nevím.
Chtěla jsem někam jít?
Možná.
Kam?
Nevím.
Chtěla jsem být sama?
Asi ano.
A co bych během té samoty dělala?
Zase nevím.
Bylo zvláštní přiznat si, že bez problémů vím, které cereálie jí syn, jakou mikinu nesnáší dcera, co musíme koupit na pondělí a v kolik má kdo kroužek.
Ale když se někdo pomyslně zeptal mě, co bych si přála já, měla jsem v hlavě prázdno.
Jako bych několik let odpovídala hlavně za potřeby ostatních a moje vlastní se mezitím někam zatoulaly.
Nezmizely.
Jen byly pořád poslední v řadě.
Ve dvě odpoledne jsem udělala něco skoro revolučního
Po obědě jsem si lehla na gauč.
Jen tak.
Ve dvě odpoledne.
Nebyla jsem nemocná.
Nebolela mě hlava.
Neměla jsem horečku.
Neměla jsem ani rozečtenou knížku.
Prostě jsem si lehla.
Prvních pár minut mi hlavou běžely věci, které bych mohla udělat.
Vytřídit dětem oblečení.
Vyčistit lednici.
Přerovnat šuplík v koupelně.
Ten šuplík tam mimochodem čekal několik měsíců a rozhodně by další den přežil.
Přesto jsem měla skoro fyzický pocit, že plýtvám časem.
Pak jsem usnula.
Když jsem se probudila, bylo o necelou hodinu později.
Chvíli jsem zmateně koukala na strop.
A potom mi došlo něco nečekaně osvobozujícího.
Nic se nestalo.
Svět pokračoval.
Prádlo bylo pořád v koši.
Šuplík pořád neuspořádaný.
A žádná pohroma nepřišla.
Možná jsem roky čekala na volný čas.
Jenže problém nebyl pouze v tom, že jsem ho měla málo.
Když konečně přišel, neuměla jsem si ho vzít.
Měla jsem pocit, že odpočinek musí přijít až po splnění všech povinností.
Jenže povinnosti jsou trochu jako nádobí.
Nikdy nejsou hotové navždy.
Pokud čekáte, až nebude co dělat, nemusíte si sednout už nikdy.
V neděli přijely děti domů
Uslyšela jsem je ještě na chodbě.
Pak se otevřely dveře a ticho skončilo během několika vteřin.
Batohy dopadly na zem.
„Mami, hádej, co jsme měli k obědu!“
„Mami, ona spala se mnou v posteli!“
„To není pravda!“
„Je!“
„Mami!“
Ještě před chvílí byl byt dokonale uklizený.
Za deset minut už nebyl.
A kupodivu mi to vůbec nevadilo.
Objala jsem je.
Byla jsem ráda, že se vrátily.
Ale na stole zůstala stát knížka, kterou jsem si dopoledne rozečetla.
Dřív bych ji okamžitě uklidila, protože přece „teď už není čas“.
Tentokrát jsem ji nechala ležet.
Večer, když děti usnuly, jsem nešla vyndávat myčku.
Sedla jsem si na gauč a přečetla dalších deset stran.
Nádobí počkalo.
A možná právě to byla nejdůležitější věc, kterou jsem si z toho víkendu odnesla.
Ne naučit se být bez dětí.
Ale znovu se naučit být chvíli sama se sebou.
