Článek
Táta odešel, když mi bylo šest. Nějakou dobu posílal přání k narozeninám, potom přestala chodit i ta. Máma o něm mluvila málo a já se časem naučila neptat. Když jsem sama měla děti, několikrát jsem mu chtěla napsat. Vždycky mě zastavila představa, že neodpoví.
Telefonní číslo jsem dostala od jeho sestry. S tetou jsme se vídaly zřídka, ale na její oslavě jsem se odhodlala zeptat. Řekla mi, že táta žije pořád v Přerově, je v důchodu a bývá doma.
Zprávu jsem psala v autě před svým domem. Představila jsem se celým jménem, jako bych žádala o pracovní schůzku. Odpověděl ještě ten večer. Prý bude rád.
Na první setkání jsem přijela o dvacet minut dřív. Bylo mu sedmasedmdesát a já nevěděla, jestli ho poznám. Poznala jsem ho hned. Stál před kavárnou a uhlazoval si rukáv přesně tím pohybem, který jsem dělávala před návštěvou sama.
Obyčejné úterý
Nevysvětlili jsme si celý život. Zeptala jsem se, proč se přestal ozývat. Řekl, že čím déle čekal, tím těžší bylo začít, a pak už si namlouval, že o něj nestojíme.
„To ses mohl aspoň zeptat,“ odpověděla jsem.
Přikývl. Neulevilo se mi, ale zůstala jsem sedět.
Začali jsme se scházet jednou za dva týdny, v úterý po mé práci. Vyprávěl mi o dílně, kde býval mistrem, já jemu o kanceláři stavebnin a o svých dětech. Při druhé schůzce si zapamatoval jejich jména. Při třetí se zeptal, jak dopadl synův pohovor.
Taková maličkost mi dokázala zlepšit celý den. Styděla jsem se doma přiznat, jak moc se na něj těším. Dceři jsem ukázala starší fotografii, kterou mi poslala teta. Hned řekla, že máme stejný nos. Dlouho jsem si pak snímek prohlížela.
Táta mi vyprávěl také o manželce a synovi, kterému bylo šestatřicet. Mluvila jsem o nich opatrně. Nechtěla jsem po několika kávách požadovat místo u jejich nedělního stolu.
Až bude vhodná chvíle
Jednou jsem mu večer zavolala kvůli změně termínu. Nezvedl to. Druhý den mě požádal, ať raději píšu a volání nechám na odpoledne.
„Večer je žena doma. Zatím jsem jí to neřekl.“
Od našeho setkání uplynuly skoro tři měsíce.
„Ví vůbec, že máš dceru?“
Chvíli obracel telefon displejem dolů a zase nahoru.
„Ví, že jsem byl ženatý. Tehdy jsem jí řekl, že děti nemám.“
Zeptala jsem se na tetu. Copak se před jeho ženou nikdy nezmínila?
„My si jen občas zavoláme. S mojí rodinou se nestýká.“
Chtěla jsem vstát. Místo toho jsem se zeptala, kdy to ženě poví. Slíbil, že najde vhodnou chvíli. Představovala jsem si jeho strach i její překvapení. Další úterý jsem přišla znovu.
Nabídla jsem, že ho vyzvednu doma a pojedeme na výlet. Odmítl. Společnou fotku nechtěl, prý se nerad fotografuje. Každé jednotlivé odmítnutí se dalo přijmout. Dohromady už jsem je raději nepočítala.
Bývalá kolegyně
V květnu jsme po kávě šli k autobusovému nádraží. Zastavilo u nás auto a vystoupil z něj muž s taškou přes rameno.
„Tati, co ty tady?“
Poznala jsem jeho syna z fotografií. Usmála jsem se a čekala, až nás táta představí. Ještě před chvílí jsme se smáli tomu, že oba nesnášíme rozvařenou mrkev.
„Potkal jsem bývalou kolegyni,“ řekl táta.
Muž mi podal ruku. Pronesl něco o tom, jak je Přerov malý, a zeptal se otce, jestli nechce svézt. Táta odmítl, prý ještě něco potřebuje zařídit.
Stála jsem vedle nich a neřekla své jméno. Teprve když auto odjelo, došlo mi, že jsem mu tu lež pomohla udržet.
„Já jsem tvoje dcera.“
„Já vím, Dito.“
„Tak proč jsi to neřekl?“
Rozhlédl se po chodníku a požádal mě, ať to neřešíme tady. Nehádala jsem se. Došla jsem k autobusu a cestou domů mi bylo horko, přestože okénkem táhlo.
Obálka na stole
Za týden mě pozval znovu. Myslela jsem, že něco změnil. Na stole však ležela obálka. Nedávno jsem mu vyprávěla o poruše auta a teď mi na opravu nabízel peníze.
„Chci pro tebe taky něco udělat.“
„Řekl jsi jim o mně?“
Peníze nechal pod rukou. Potom zavrtěl hlavou. Bál se, že mu žena neodpustí tolik let lhaní. Syn by se podle něj postavil na její stranu.
„Nemůžu si teď rozbít domov.“
Odsunula jsem obálku zpátky k němu. Nevěděla jsem, jestli mě chtěl umlčet, nebo opravdu pomoct. Ani jedno neměnilo to, co po mně žádal.
Řekla jsem, že na další schůzku nepřijdu. Pokud mě jednou bude moct představit jako dceru, může mi zavolat.
„Ale jestli zase někoho potkáme, už nebudu tvoje kolegyně.“
Zeptal se, jestli mi naše odpoledne opravdu nic nedala.
„Právě že dala,“ řekla jsem. „Proto je to tak těžké.“
Opravu auta jsem zaplatila ze svého. První volné úterý jsem zůstala v práci déle, ale stejně jsem kontrolovala hodiny. Večer se u mě zastavila dcera. Zeptala se, jak se táta má, a já jí konečně řekla o jeho druhé rodině i o obálce.
„Tak tam nejezdi,“ vyhrkla.
„Teď nejezdím.“
Chtěla něco dodat, ale počkala. Řekla jsem jí ještě o synově pohovoru, na který se táta pokaždé ptal. Uprostřed věty se mi zlomil hlas. Dcera mi přisunula židli a já se posadila.
