Článek
„Dva dny sezení a nějaká koruna navíc,“ řekla mi sousedka, když sháněli člověka do volební komise. „Ty jsi spolehlivá.“
V překladu to znamenalo, že mám volný víkend a nikdo se nebude ptát, kdy se vrátím.
Je mi čtyřiapadesát, jsem šest let rozvedená a dcera bydlí s přítelem v Brně. Pracuji v účtárně, takže počítání se nebojím. Jen jsem si představovala pohodlnější židli.
V pátek odpoledne jsem seděla ve školní třídě pod obrázkem koloběhu vody. Vedle mě si rovnal papíry muž v kostkované košili.
„Ty seznamy bych nechal u kraje,“ řekl.
„Já je tam právě dávám.“
„Jen aby nepřekážely.“
Za pět minut mi připomněl, kam mám odkládat obálky. V duchu jsem ho pojmenovala Kontrola.
Káva bez připomínek
Jmenoval se Zdeněk, bylo mu osmapadesát a kdysi pracoval v tiskárně. Všimla jsem si, že podle hrany stolu zarovná i ubrousek pod svým chlebíčkem.
„Vy máte doma všechno takhle rovně?“ zeptala jsem se.
„Ne. Doma mám psa.“
„Ten vás neposlouchá?“
„Poslouchá. Jen si z toho nic nedělá.“
Usmála jsem se dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.
Když na mě přišla přestávka, vyrazila jsem pro kávu. Zdeněk za mnou zavolal, jestli bych mu jednu přinesla.
„Cukr? Mléko? Nějaký zvláštní způsob postavení hrnku?“
„Černou. Postavení nechám na vás.“
Vzala jsem mu ji.
V klidnější chvíli jsme mluvili o škole. Já do ní chodila jako dítě, on sem vodil syna. Ukázal na nízké umyvadlo v rohu.
„Tady si jednou umyl boty. Prý aby paní učitelce nezašpinil třídu.“
Vyprávěla jsem mu, jak moje dcera ve druhé třídě schovávala svačiny za radiátor. Potom jsem se zarazila. Tuhle historku už všichni známí slyšeli nejméně desetkrát.
Zdeněk ji slyšel poprvé. A smál se.
V sobotu už jsem přišla ráda
Ráno jsem si vzala zelenou halenku. U zrcadla jsem chvíli upravovala límec a pak sama sobě vysvětlila, že svetr ze včerejška potřebuje vyprat.
Zdeněk mi podržel dveře.
„Dneska jste tu dřív.“
„A vy jste si toho všiml. To mě nepřekvapuje.“
Odložila jsem kabelku vedle jeho bundy.
Během dne jsme se dozvěděli docela obyčejné věci. Že žije sám, že nerad vaří jen pro sebe a že mu syn volá nejčastěji cestou z práce. Já přiznala, že si někdy pustím televizi ještě před sundáním bot.
„Kvůli zprávám?“ zeptal se.
„Kvůli tomu, aby doma někdo mluvil.“
Přikývl. Neřekl, že bych měla víc chodit mezi lidi. Byla jsem mu za to vděčná.
Při počítání už jsme tolik nemluvili. Jednou jsem mu podala špatnou hromádku a on ji beze slova vrátil.
„Teď si to můžete vychutnat,“ řekla jsem.
„Co?“
„Že jste měl pravdu a já vám ty papíry měla nechat u kraje.“
„Já si to vychutnávám už chvíli.“
Další volby jsou daleko
Když jsme konečně skončili, všichni rychle sbírali věci. Já nemohla najít klíče. Prohledala jsem kabelku, kapsy i místo pod židlí.
Zdeněk čekal u dveří.
„Nemusíte na mě čekat.“
„Já vím.“
Klíče ležely pod telefonem. Přesně tam, kam jsem je před chvílí položila.
Venku byla zima. Zdeněk se zeptal, kterým směrem jdu, a kus cesty mě doprovodil. U mé odbočky jsme se zastavili.
„Chodíte do komise pokaždé?“ zeptala jsem se.
„Většinou.“
„Tak třeba zase příště.“
Vyslovila jsem to lehce, jako by mi o nic nešlo. Přitom jsem vůbec nevěděla, kdy nějaké příště bude.
„Můžeme se vidět i dřív,“ řekl. „Jestli chcete.“
Chtěla jsem. Jen jsem ještě potřebovala chvíli předstírat, že to zvažuji.
Domluvili jsme se na úterý. Nadiktovala jsem mu číslo a on mě prozvonil. Na displeji se objevilo neznámé číslo.
Uložila jsem ho jako Zdeněk.
Večer jsem dceři napsala, že komise byla docela příjemná.
„A kolik vám dají?“ odpověděla.
Musela jsem hledat zprávu od sousedky. Tu částku jsem úplně zapomněla.
