Článek
Zásuvka drhla stejně jako za matčina života. Dana ji musela nadzvednout a přitáhnout oběma rukama. Vysypaly se z ní účtenky, gumičky a sáček s náhradními knoflíky.
Obálka ležela úplně dole. Milan Šimek. Jen jméno, bez adresy a známky. Na zadní straně poznala matčino úhledné písmo: Hana Novotná.
Přejela nehtem po zalepeném okraji. Stačilo by zajít do kuchyně pro nůž.
Místo toho dopis položila na stůl a zavolala sestře.
„Nevíš, kdo byl Milan Šimek?“
„Nějaký známý?“
„To se právě ptám.“
Sestra chvíli přemýšlela. Pak se zeptala, jestli Dana našla také záruční list k pračce. V sobotu si pro ni měl přijet kupující.
Dana slíbila, že ho dá stranou. O dopisu už nemluvila.
Máma každé září odjížděla na dva dny sama. Vracela se s jablky v igelitce a tvrdila, že se byla projít. Když ji Dana jednou chtěla doprovodit, odpověděla, že si potřebuje odpočinout i od lidí, které má ráda. Danu to tehdy urazilo. Další rok už se nezeptala.
Teď prohlížela fotografie. Na jedné stála máma u výlohy s hodinami. Byla mladší než Dana dnes, vlasy měla stažené šátkem a dívala se mimo záběr. Vzadu stálo: Litomyšl, Milanova opravna, 1986.
Podle názvu nad výlohou našla telefon do hodinářství. Muž, který ho zvedl, Milana Šimka znal. Obchod kdysi vedl a jeho dcera tam dosud chodila pomáhat. Dana nechala své číslo s prosbou, zda jí může zavolat.
Ozvala se večer.
„Jsem Eva Šimková. Prý máte něco po mém otci.“
Dana jí popsala obálku. Při matčině jméně se Eva odmlčela.
„Hana Novotná?“ zopakovala. „Já mám zase něco pro ni.“
Domluvily se na čtvrtek v kavárně poblíž opravny. Dana se před cestou třikrát převlékla. Pak se na sebe rozzlobila. Nešla přece na návštěvu k máminu známému. Šla zjistit, kdo to byl.
Eva seděla u okna. Mohlo jí být kolem šedesáti. Na stole měla kabelku a obě ruce položené na ní.
„Táta zemřel před čtyřmi lety,“ řekla, když si objednaly kávu. „Našla jsem to v jeho psacím stole. Nevěděla jsem, která Hana Novotná to je.“
Vytáhla zažloutlou obálku. Jméno na ní bylo napsané hranatými písmeny. Žádná adresa. Zadní chlopeň držela pevně.
Dana položila vedle ní svůj nález.
„Vy jste ho neotevřela?“
„Nejdřív ne. Pak už mi připadalo divné otevřít ho po takové době.“
Rohy Eviny obálky byly ohmatané. Dana si ji představila u jiného stolu, se stejným kuchyňským nožem na dosah.
„Moje máma sem možná jezdila,“ řekla. „Každé září někam zmizela. Doma jsme nevěděli kam.“
„Táta o ní přede mnou nemluvil.“
Čekala, že Eva přidá aspoň útržek vzpomínky. Jméno restaurace, výlet, pohlednici. Eva si ale jen stáhla rukáv přes zápěstí.
„Mohly bychom si je vyměnit,“ navrhla. „Vy máte dopis pro mého tátu, já pro vaši mámu. Přečetly bychom je místo nich.“
Dana podala Evě dopis napsaný svou matkou. Eva jí předala ten od otce. Každá teď držela obálku určenou svému zemřelému rodiči.
Dlouho chtěla slyšet jediné vysvětlení. Máma měla někoho ráda. Nebo někomu něco dlužila. Nebo existoval obyčejný důvod, který zbytečně proměnila v tajemství. Teď měla přečíst slova cizího muže. Mohla se dozvědět něco, co Eva o svém otci vědět nebude chtít.
„A potom?“ zeptala se.
„Co potom?“
„Řekneme si, co v nich bylo?“
Eva se podívala na obálku. „Asi ano.“
„Všechno?“
Z kuchyně zaznělo řinčení nádobí. Dana se napila vychladlé kávy. Uvědomila si, že už teď vybírá, co by případně zatajila sestře. Cestou si říkala, že veze dopis rodině adresáta. Čtení za mámu ji napadlo až tady, když jí je Eva nabídla.
„Já dneska ten od vašeho otce otevřít nechci,“ řekla.
Eva sklopila oči. Palcem několikrát přejela zalepený okraj dopisu od Hany.
„Já už myslela, že se konečně dozvím…“ Nedopověděla. Pak obálku položila. „Tak si je vezmeme zpátky.“
Dana jí vrátila dopis od Milana a převzala od ní ten, který přivezla z domova. Čekala úlevu. Místo ní přišla chuť zeptat se ještě na deset věcí. Jestli její otec míval v září volno. Jestli nosil domů jablka. Jestli byl ženatý.
Nezeptala se. Ani Eva nenavrhla další schůzku. Dopily kávu a každá zaplatila svou.
Doma Dana našla na stole připravený záruční list k pračce. Zavolala sestře, že už ho má.
„A co ten muž?“
„Už nežije.“
„Zjistila jsi něco?“
„Moc ne.“
Po hovoru zasunula dopis mezi dvě fotografie do matčina alba. Nedala ho zpátky pod účtenky. Na chvíli zůstala u snímku před hodinářstvím. Pak album zavřela. Pořád chtěla vědět, na koho se máma za okrajem fotografie usmívala.
