Článek
Seděla jsem v neděli večer u stolu v kuchyni a dívala se do otevřeného internetového bankovnictví. Byla to taková moje tichá nedělní rutina. Zítra ráno odejde SIPO, zálohy na elektřinu a trvalý příkaz na stavební spoření. Po tom jarním vyúčtování, kdy mi napálili nedoplatek skoro osm tisíc, si tyhle věci hlídám na korunu přesně. Jsem mzdová účetní v menší logistické firmě, takže tabulky a přesná čísla jsou můj přirozený prostor. Věděla jsem, že na běžném účtu mi zbyde do výplaty přesně tolik, abych zítra cestou do práce natankovala plnou a koupila si normální jídlo na celý týden.
V 18:45 mi na stole zabzučel telefon. Na displeji svítila zpráva od Simony: „Už parkujeme. Pojď dolů, zlato!“
Zabouchla jsem notebook a šla do předsíně pro zimní bundu. Slovo „parkujeme“ mělo v jejím podání tradičně dost široký význam. V pátek odpoledne mi volala do práce, hlas se jí třásl a mluvila strašně rychle. Prý jí na Bazoši někdo drží úžasnou starou komodu, přesně ten kousek, co dlouho hledala do ložnice, ale pán spěchá a ona ji nemá jak převézt. Vyloženě mě prosila, jestli jí nepůjčím auto. „Fakt jenom na dvě hoďky, Klárinko, naložím to na Zličíně a hned ti to hodím zpátky.“
Dala jsem jí klíčky s tím, že o víkendu nikam nejedu. Znala jsem ji od střední školy. Byla ten typ člověka, co žije v neustálém chaosu, střídá velkolepé projekty, které nikdy nedokončí, a chlapy, kteří ji prý nikdy nechápou. Člověk jí to všechno toleruje, protože je s ní občas sranda a protože je snazší jí pomoct, než poslouchat to drama. Což v praxi znamenalo, že já jsem v našem vztahu dělala stabilní záchytnou stanici. Dvě hodiny se pochopitelně protáhly. Celý víkend mi nezvedala telefon a na moje opatrné dotazy odepisovala jen: „Promiň, drobné komplikace s odvozem, zítra to stoprocentně přivezu, miluju tě!“
Před panelákem foukal studený březnový vítr. Zastavila jsem se u kontejnerů na tříděný odpad a čekala. Po chvíli ze zatáčky vyjela moje modrá Fabie. Už na dálku bylo vidět, že má zablácené boky a špinavé poklice.
Auto zastavilo, křivě najelo na obrubník a zabralo dvě parkovací místa. Z místa řidiče ale nevystoupila Simona. Vylezl odtud vysoký chlap v drahé zateplené outdoorové bundě. Simona se vysoukala z místa spolujezdce.
„Klárinko, ty jsi naprosto svatá, normálně jsi mi zachránila život!“ vyhrkla okamžitě, hnala se ke mně s roztaženýma rukama a vycenila na mě dokonalý zářivý úsměv.
Ustoupila jsem o půl kroku, takže mě jen letmo plácla do ramene. Přes její rameno jsem sledovala, jak ten cizí chlap otevírá kufr mého auta. Nevytahoval žádnou starou komodu. Vytáhl dvě obrovské turistické krosny, srolované karimatky a igelitku plnou špinavých bot.
„Já jsem Tomáš,“ přišel ke mně a podal mi ruku. Měl pevný, teplý stisk a vypadal trochu unaveně. „Díky moc za to půjčení. Omlouvám se, že jsme to tak protáhli. Zvládlo to na těch zimákách i ten neprotaženej kopec na Kvildu. Fakt skvělý auto, drží.“
Zamrkala jsem. Ruka mi klesla k boku. „Na Kvildu?“
Simona do mě drcla loktem, rychle se zasmála, ale nervózně uhýbala pohledem někam k popelnicím, aniž by se mi podívala do tváře. „No, víš jak… ten pán s tou komodou nakonec vůbec nebyl v Praze, ale říkal, že to má na chalupě, tak jsme to s Tomem operativně spojili s takovým krátkým výletem do přírody. Čistý vzduch a tak.“
Tomáš přestal rovnat zamotané popruhy od krosny a otočil se na ni. „S jakou komodou? Vždyť jsi mi ve čtvrtek říkala, že si to auto normálně o víkendech pronajímáš od kamarádky, když chceme jet někam ven z města.“
Udělala jsem dva pomalé kroky k autu a podívala se přes okýnko dovnitř. Na palubní desce, hned pod tachometrem, svítilo jasně žluté hladové oko. Dojezd dvacet pět kilometrů. Na zadních sedačkách se válely zmuchlané prázdné sáčky od baget a na mých pečlivě vysávaných kobercích ležela souvislá vrstva opadaného jehličí a vlhkého, rozšlapaného bláta.
Otočila jsem se zpátky na ně. Nesnáším hádky na ulici, ale tohle bylo zkrátka moc.
„Simono, ta nádrž je úplně suchá,“ řekla jsem normálním, vyrovnaným hlasem. Ale prořízlo to večerní ticho sídliště víc než troubící klakson.
Tomáš se zamračil a postavil krosnu na asfalt. „Jak suchá? Simi, vždyť jsem ti posílal na Revolut dva tisíce. Pět stovek za den jako to tvoje půjčovný a tisícovku navrch na benzín, ať to Klárce rovnou přepošleš. Ještě jsi mi cestou po dálnici vyprávěla, jak jí ty peníze teď hrozně bodnou, protože musí platit nějaký šílený nedoplatek za elektřinu.“
Ticho, které v tu chvíli padlo na parkoviště, bylo téměř hmatatelné.
Simona ztuhla v pohybu. Její zvyk dělat ze sebe bezmocnou chudinku najednou tváří v tvář realitě přestal fungovat. Nejenže mi lhala o tom, kam s autem ve skutečnosti jede. Ona ze mě před svým novým chlapem udělala sociální případ, aby z něj vytáhla peníze za pronájem mého vlastního auta. A ty peníze si samozřejmě nechala pro sebe.
„Ježíš, Tome, ty z toho zase děláš obrovský drama,“ zkusila to odlehčit, ale hlas jí o oktávu přeskočil. Rychle si začala upravovat šálu na krku. „Já jsem jí to chtěla poslat teď večer z domova! Přeci nebudu stát tady na mrazu a ťukat příkazy v mobilu. Vy dva jste fakt úžasní, hned všechno nesmyslně hrotíte.“
Tomáš ji chvíli tiše pozoroval. V tom pohledu nebylo naštvání, ani uražené ego. Bylo tam jen náhlé, absolutní znechucení. Jako by se díval na někoho, koho vůbec nezná. Přesně pochopil, co se stalo a jakou roli v tom hrál.
Beze slova sáhl do vnitřní kapsy bundy a vytáhl koženou peněženku. Vyndal z ní dvě tisícikoruny.
„Omlouvám se, Kláro,“ řekl a natáhl ruku s penězi ke mně. „Tohle mělo jít zjevně rovnou vám. Za ten benzín, za mytí a za ten trapnej podfuk.“
Vzala jsem si je. Papír studil do prstů. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek, ale neřekla jsem nic.
„Tome, děláš si ze mě srandu?“ vyjela Simona nahlas, až se v prvním patře nad námi pohnula záclona. Byla červená v obličeji. „Budeš ze mě dělat zlodějku a krávu před mojí vlastní kamarádkou?“
Tomáš na ni vůbec nereagoval. Zapnul si bundu až ke krku, hodil si krosnu na jedno rameno, vzal do ruky igelitku s botami a do druhé ten druhý batoh. „Mějte se fajn,“ kývl na mě.
Pak se otočil a vyrazil klidným krokem směrem k hlavní silnici, k zastávce noční tramvaje. Úplně opačným směrem, než stál Simonin pronajatý byt.
Simona tam chvíli stála s pootevřenou pusou. Pak se prudce otočila na mě. Oči se jí leskly vztekem, jako bych za to celé mohla já.
„Tohle jsi fakt nemohla chvíli držet hubu?“ sykla, hodila mi klíčky od auta na studenou kapotu a s těžkým batohem na zádech se rozběhla do tmy za ním.
Zůstala jsem u auta sama. Foukal vítr a od kontejnerů voněl rozlitý ocet. Vzala jsem klíče z plechu, odemkla a sedla si za volant.
Zabouchla jsem za sebou dveře. V kabině byl těžký vzduch. Páchlo to tu vlhkým oblečením, cizím potem a něčím sladkým. Na přístrojové desce neúprosně blikala oranžová ikonka čerpacího stojanu a svítilo číslo ujetých kilometrů, které narostlo o čtyři sta dvacet.
Složila jsem obě bankovky pečlivě napůl a zastrčila je do malé plastové přihrádky pod rádiem, přesně tam, kam si normálně odkládám žetony do nákupního košíku.
