Článek
Během několika dnů zemřelo dvacet lidí a tisíce dalších měly potíže s dýcháním. Donora se později stala jedním ze symbolů toho, že průmyslový kouř není jen nepříjemnost na prádle a parapetech, ale může být příčinou hromadné katastrofy.
Donora ležela asi 32 kilometrů jižně od Pittsburghu, v úzkém údolí podél řeky Monongahela. Na konci čtyřicátých let měla přibližně 14 000 obyvatel a většina jejího života se točila kolem průmyslu.
Byla tu zinkovna Donora Zinc Works, závod American Steel & Wire, ocelárenské provozy a další podniky napojené na obrovský průmyslový svět západní Pensylvánie. Pro mnoho rodin to byla práce, výplata a jistota. Zároveň to znamenalo prach, zápach a kouř, který k městu patřil tak dlouho, až se stal součástí všedního dne.
Obyvatelé si na špinavý vzduch stěžovali už před katastrofou. Kouř ničil úrodu, sedal na domy a podle místních poškozoval i zdraví. Jenže v průmyslových městech se podobné věci dlouho braly jako „cena za práci“.
Když továrny živily celé rodiny, nebylo snadné proti nim vystupovat. Člověk mohl být rozzlobený na zápach a prach, ale zároveň věděl, že právě za branou závodu vydělává jeho soused, otec nebo syn.
Geografie Donoře nepomáhala. Město leželo v údolí, nad ním se zvedaly kopce a vzduch neměl při špatném počasí kam odejít. Za běžných dní se kouř rozptýlil nebo odplul dál.
Když se ale nad údolím vytvořila teplotní inverze, znečištěný vzduch zůstal dole jako pod pokličkou. Teplejší vrstva výš v atmosféře zabránila promíchávání a všechno, co komíny vypouštěly, se začalo držet u země.
Ve středu 27. října 1948 se nad Donorou objevila hustá mlha. Sama o sobě by nebyla ničím výjimečným. Podzimní údolí u řeky podobné mlhy znalo.
Tentokrát se do ní ale míchaly emise z průmyslových provozů: oxidy síry, kovové částice, fluoridy a další látky, jejichž přesné podíly se později řešily ve vyšetřování. Důležité bylo, že směs zůstávala ve městě a každým dnem houstla. Smogová epizoda trvala od 27. do 31. října 1948.
Když nebylo vidět přes ulici
Nejdřív lidé kašlali a stěžovali si na pálení očí. Mlha škrábala v krku, sedala do plic a omezovala viditelnost tak, že se po městě začalo chodit skoro po paměti.
Řidiči sotva viděli před auto, chodci se drželi známých plotů a domů. Přesto se život nezastavil hned. Továrny pracovaly, lidé chodili do práce a ve městě se dál čekalo, že počasí se nakonec změní.
Jenže smog se držel i ve čtvrtek a v pátek. Lidé s astmatem, srdečním onemocněním nebo poškozenými plícemi začali rychle slábnout. Místní lékaři dostávali stále víc volání a hasiči rozváželi kyslíkové lahve tam, kde se někdo dusil doma.
Pomoc se ale pohybovala pomalu, protože město zmizelo v šedé vrstvě. Někdy musel před autem kráčet člověk se svítilnou, aby řidič vůbec poznal, kudy jet.
V pátek večer se v Donoře hrál středoškolský fotbalový zápas. I to ukazuje, jak dlouho se lidé snažili chovat, jako by šlo jen o horší mlhu. Hráči se v kouři ztráceli, diváci špatně viděli na hřiště a míč se nedal pořádně sledovat.
V jiných částech města mezitím lékaři obcházeli domy a hledali pacienty, kterým už nestačilo otevřít okno nebo si sednout.
Nejhorší noc přišla z pátku na sobotu a první úmrtí se nejčastěji uvádějí nad ránem 30. října. Zdravotní potíže se množily a kapacita místních lékařů nestačila. Lidé volali o pomoc kvůli dušnosti, bolestem na hrudi a vyčerpání.
Někteří starší obyvatelé zemřeli doma, jiní krátce po převozu. U mnoha obětí se později ukázalo, že už před smogem trpěly srdečními nebo dýchacími nemocemi. Znečištěný vzduch se pro ně stal poslední zátěží, kterou tělo nezvládlo.
Továrny se nezastavily hned. Podle dobových popisů a pozdějších přehledů pokračoval provoz i ve chvíli, kdy se po městě rozvážel kyslík.
Teprve během víkendu, kdy už bylo jasné, že nejde o běžnou epizodu, došlo k omezení výroby; provoz pokračoval až do neděle 31. října, kdy se začalo zastavovat či omezovat. V neděli 31. října konečně přišla změna počasí a déšť, který pomohl rozrušit teplotní inverzi a vzduch vyčistit. Mlha se zvedla a Donora uviděla, co po ní zůstalo.
Počítání mrtvých a nemocných
Bezprostředně po katastrofě se uvádí dvacet mrtvých. Nemocných bylo mnohem víc. Vyšetřování později pracovalo s číslem okolo 5 900 zasažených obyvatel, tedy s velkou částí města. Někteří měli mírnější potíže, jiní vážné dýchací problémy.
Katastrofa nezasáhla všechny stejně. Nejvíc ohrožení byli starší lidé a ti, kteří už předtím měli nemocné plíce nebo srdce. Některé zdroje zmiňují i vyšší pozdější úmrtnost v následujících týdnech a letech, ale pro samotnou smogovou epizodu zůstává základním údajem dvacet mrtvých.
Do Donory přijeli vyšetřovatelé z americké Public Health Service. Procházeli zdravotní záznamy, dotazovali se obyvatel a snažili se určit, co přesně se v údolí odehrálo.
Už tehdy bylo jasné, že nestačí říct jen „mlha“. Nebezpečí vzniklo až z kombinace počasí, uzavřeného údolí a průmyslových emisí, které zůstaly několik dní u země.
Závěry vyšetřování byly opatrné. Vědci popisovali teplotní inverzi, znečištění a zdravotní dopady, ale průmysl se dlouho bránil jednoduchému obvinění.
Společnost U.S. Steel a její provozy v Donoře nechtěly přijmout odpovědnost v podobě, jakou by očekávali lidé, kteří v těch dnech přišli o příbuzné. Katastrofu bylo možné vidět i cítit v ulicích, ale převést ji do jasného úředního závěru bylo složitější.
Místní obyvatelé přitom nepotřebovali vědecké formulace, aby věděli, že se stalo něco mimořádného. Viděli ulice, v nichž nebylo možné normálně dýchat. Viděli lékaře, kteří se pohybovali od domu k domu. Viděli sousedy, kteří během několika dní zemřeli.
Pro část Ameriky ale Donora zůstávala nepříjemnou otázkou: pokud podobný vzduch vznikl tam, mohl se při vhodném počasí objevit i v jiných průmyslových městech.
Donora nebyla první smogovou katastrofou na světě a nebyla ani poslední. O několik let později zasáhl Londýn ještě ničivější smog, který zabil tisíce lidí.
Donora ale sehrála významnou roli v americké debatě o čistotě ovzduší. Ukázala, že znečištění není jen lokální nepohodlí, ale veřejné zdravotní riziko, které může během několika dnů zasáhnout celé město.
V dalších letech se postupně měnil jazyk, kterým se o kouři mluvilo. Dřív mohl být komín symbolem práce, výroby a prosperity. Po Donoře se stále víc ukazovalo, že stejný komín může být i zdrojem nákladů, které neplatí jen továrna, ale celé okolí.
Nemocní lidé, poškozené domy, zničená úroda a mrtví sousedé se do ceny výrobku dlouho nepočítali.
Cesta k americkým zákonům o čistém ovzduší nebyla rychlá ani jednoduchá. Donora sama žádný zákon přes noc nevytvořila. Patří ale k událostem, které pomohly změnit veřejné mínění a dodat argumenty lidem, kteří požadovali federální regulaci.
V roce 1955 přišel Air Pollution Control Act, první americký federální zákon zaměřený na výzkum a podporu států v oblasti znečištění ovzduší. V roce 1963 následoval první Clean Air Act a zásadní moderní rámec přinesly hlavně úpravy z roku 1970, které se staly základem moderní ochrany ovzduší ve Spojených státech.
Samotná Donora se po katastrofě dlouho potýkala s tím, jak svůj příběh vyprávět. Průmysl byl pro město zdrojem obživy i zdrojem nemoci. Mluvit o smogu znamenalo mluvit i o práci, která živila rodiny.
I proto paměť na katastrofu nebyla jen jednoduchým obviněním z jedné strany. Byla to vzpomínka na město, které stálo v sevření vlastního průmyslu.
Dnes v Donoře funguje historická společnost a Smog Museum, které událost připomínají. Není to příběh vzdálené ekologické abstrakce. Je to příběh lidí, kteří se jednoho rána probudili do vzduchu, v němž nebylo bezpečné dýchat.
A také příběh země, která se musela naučit, že kouř z továren nezmizí jen proto, že si na něj lidé zvykli.
