Článek
Transparentnost je v české politice kouzelné slovo. Když ho politik vysloví dostatečně vážným hlasem, vypadá to, že proti němu může protestovat jen někdo, kdo má co skrývat. Jenže právě v tom je trik. Otázka u neziskovek nezní, jestli má veřejnost vědět, kam tečou veřejné peníze. Má. Otázka zní, kdo začne určovat, která občanská aktivita je ještě služba veřejnosti a která už je nepohodlná politika.
Ministerstvo financí v pátek 22. května oznámilo, že kraje, obce a dobrovolné svazky obcí nově přes portál MONITOR zveřejňují, komu a v jaké výši poskytují dotace, příspěvky, náhrady, peněžní dary a zápůjčky. Zatím jde o data za první čtvrtletí roku 2026, aktualizovat se mají každý měsíc. Občan si má podle ministerstva dohledat příjemce podle IČO, poskytovatele i výši podpory.
To je dobrá zpráva. Veřejné peníze nemají běhat po republice v mlze. Kdo dostává peníze z obce, kraje nebo státu, musí počítat s tím, že se na ně někdo podívá. Neziskovka není kouzelné zaklínadlo, které automaticky znamená čisté ruce, dobrý úmysl a imunitu před kontrolou. Daňový poplatník má právo vědět, jestli platí sociální službu, sportovní klub, festival, ekologickou poradnu nebo spolek, který se tváří jako veřejný zájem, ale neumí vysvětlit vlastní účetnictví.
Jenže tím jednoduchá část končí.
Spor, který se kolem neziskovek právě rozjíždí, není jen o tom, jestli má být vidět na dotace. To by byla skoro nudná debata, protože odpověď je v zásadě ano. Spor je o to, jestli vláda pod heslem transparentnosti získá možnost rozdělovat neziskový sektor na užitečné pomocníky a podezřelé potížisty.
V debatě ČT hájil Libor Vondráček ze Svobodných, zvolený za SPD, přísnější pravidla tím, že organizace čerpající veřejné peníze mají snést přísnější kritéria. To zní rozumně. Problém nastává ve chvíli, kdy se začne mluvit o „politických neziskovkách“, které by podle něj neměly dostávat peníze z veřejných rozpočtů. U organizace Člověk v tísni pak uvedl, že má část agendy politickou a část nepolitickou, a pokud chce veřejné peníze, musela by se podle této logiky politické části vzdát.
Tady už nejde o účetnictví. Tady jde o definici poslušnosti.
Protože kdo přesně určí, co je politická činnost? Když charita řekne, že stát špatně financuje sociální služby, je to politika? Když protikorupční organizace upozorní na podezřelou zakázku, je to politika? Když ekologický spolek zdržuje stavbu, protože napadá povolení, je to politika? Když organizace pomáhající obětem domácího násilí tlačí na změnu zákona, je to politika?
Ano, v širším smyslu je. Jenže právě to je pointa občanské společnosti. Veřejně prospěšná práce velmi často narazí na stát. Někdy proto, že stát něco neumí. Někdy proto, že něco zanedbal. A někdy proto, že se mu prostě nechce slyšet nepříjemnou pravdu.
Olga Richterová z Pirátů proto v ČT nemluvila jen o transparentnosti, ale o šikaně a o klacku na organizace, které upozorňují na možnou korupci nebo nekompetenci ve státní správě. Její formulace je ostrá, ale míří na slabé místo celé vládní konstrukce. Pokud pravidla dopadnou stejně na všechny příjemce veřejných peněz, mají jasnou definici a nezávislou kontrolu, je to pořádek. Pokud ale ministři začnou rozhodovat, které neziskovky „potřebují“ a které jsou ideologicky podezřelé, je to úplně jiná hra.
Politická neziskovka je totiž podezřele pružný pojem. Dá se pod něj schovat profesionální lobbing, aktivistická kampaň i obyčejný spolek, který řekne vládě něco nepříjemného. A čím pružnější pojem, tím větší pokušení ho natáhnout přesně tam, kde zrovna překáží.
Největší slabina vládní argumentace je v tom, že míchá dvě různé věci. První je veřejná kontrola peněz. Tu má smysl posílit. Druhá je politické nálepkování. To je nebezpečné, pokud není svázané jasnými pravidly, možností obrany a stejným metrem pro všechny. Nejen pro lidskoprávní, ekologické nebo protikorupční organizace, které vládním stranám lezou na nervy. Také pro sport, kulturu, oborové svazy, profesní komory, církevní organizace a všechny další příjemce veřejné podpory.
Transparentnost má být světlo, ne reflektor namířený jen na vybrané tváře.
Jestli chce vláda opravdu pořádek, má jednoduchou cestu: zveřejňovat data, sjednotit registry, omezit duplicity, vymáhat už existující povinnosti a hlídat, aby veřejné peníze neplatily stranickou propagandu. To všechno se dá obhájit. Ale jakmile začne stát říkat: pomáhat můžete, kritizovat ne, dostáváme se na hranici, kde se kontrola peněz mění v kontrolu hlasu.
Účetní tabulka sama o sobě demokracii neohrožuje. Naopak, může jí pomoci. Nebezpečná začne být ve chvíli, kdy se vedle kolonky „příjemce“ neviditelně objeví další kolonka: „náš“, nebo „jejich“.
Pak už nejde o transparentnost. Pak jde o to, kdo smí v demokratické společnosti mluvit nahlas, aniž mu někdo začne přepočítávat židle, kancelářské sponky a nárok na existenci.
