Článek
Vytištěnou nabídku položila Milena mezi cukřenku a košík s pečivem. Na papíře se jí zdála skutečnější než v telefonu.
„Chtějí odpověď do konce měsíce.“
Viktor si přitáhl židli. „Tak se tam pojedeme podívat.“
Čekala námitku. Místo ní dostala souhlas, a tak ho objala zezadu kolem ramen. Bylo jí padesát a po dvaadvaceti letech na stejném nádraží se poprvé přihlásila jinam. Znala tam každý oprýskaný roh. Poslední dobou jí vadilo, že předem ví i to, o čem budou kolegové o přestávce mluvit.
Sever si s Viktorem vybrali dávno. Při jedné dovolené tam celé odpoledne pršelo a oni seděli v pronajaté kuchyni nad mapou. Tehdy řekl, že takhle by se mu žilo dobře. Od té doby tu větu vytahovali každou zimu. Milena si představovala, že jednou půjde stejnou cestou k lesu i obyčejné úterý po práci a nebude počítat dny do odjezdu.
Tentokrát našla i malý byt k pronájmu. Majitelka jim slíbila sobotní prohlídku.
V kupé Viktor rozbalil chleby a jeden jí podal.
„Zpátky bychom mohli tím ve čtyři. Ještě stihnu zalít.“
„Nemusíme spěchat. Chtěla bych projít i okolí.“
„Jasně. Jen ať se nevracíme o půlnoci.“
Milena vytáhla fotografie bytu. Viktor je prohlédl, pochválil velká okna a pak jí ukázal snímek záhonu od souseda. Konečně mu prý vzešel česnek.
Usmála se. Zahrádku měl rád, to věděla. Když kdysi navrhoval větší skleník, sama mu pomáhala přidržovat rám. Teď si uvědomila, že se ho při podávání přihlášky nezeptala, co by s ním udělal.
Byt byl ve druhém patře domu nad pekařstvím. Majitelka otevřela okno do dvora a nechala je chvíli samotné. Milena přejela rukou parapet. Vešla by se sem její lampa i úzký stolek po matce.
„Pro dva je ta kuchyň dost malá,“ řekl Viktor.
„Doma taky vaříme po jednom.“
„Ale mám kam si odložit věci.“
Chtěla namítnout, že jeho hromádky zabírají polovinu stolu. Místo toho se zeptala, kde by si představoval pracovní kout.
Viktor se rozhlédl. „Já nevím, Mileno. Vždyť se jen díváme.“
Po prohlídce si sedli na oběd. Milena měla v hlavě otázky na nájem, stěhování a Viktorovu dílnu, kterou vedl s bratrem. On jí ukazoval na jídelním lístku jídlo, co si dávali o dovolené.
„Mluvil jsi s Pavlem?“ zeptala se.
„O čem?“
„Že bys z dílny odešel.“
Viktor položil lístek. „To mám řešit dřív, než vůbec víme, jestli sem půjdeme?“
„Já už to řeším. Proto jsme tady.“
Chvíli sledoval servírku u vedlejšího stolu.
„Mně se tu líbí. Ale neumím si představit, že v pondělí nevstanu doma.“
Milena čekala, až dodá, že potřebuje čas. Viktor se však zeptal, jestli si ještě dají kávu.
Cestou zpátky mluvil o jaře. Chtěl přesunout rybíz a opravit dveře do kůlny. Milena ho poslouchala a postupně přestávala hledat místo, kam do jeho vyprávění vložit sever.
Doma nechala fotografie bytu na stole. Tři dny je obcházeli s hrnky a talíři. Pak si Viktor sedl naproti ní.
„Já tam nechci bydlet.“
Přikývla tak rychle, až ho to překvapilo.
„Ty už jsi to věděla?“
„Doufala jsem, že ne.“
Následující dva týdny zkoušeli různé možnosti. Viktor navrhl, aby odjela na půl roku sama. Milena počítala vlaky na víkendy. Jednou dokonce hledali dům o kus blíž, jako by problém spravila kratší cesta.
„A co bude po tom půlroce?“ zeptala se nakonec.
„Třeba zjistíš, že ti to tady chybí.“
„A když ne?“
Viktor si mnul palcem kloub na ruce. „Tak budu pořád čekat, až přijedeš.“
Milena se podívala na kalendář, do kterého zakreslili první tři návštěvy. Ona by ho každou neděli přemlouvala, ať zůstane. On by se ptal, kdy už se vrátí natrvalo.
„Nechci ti slíbit, že se vrátím,“ řekla.
„Já se za tebou taky nechystám. To bych ti lhal.“
„Tak se rozejdeme?“
Dlouho neodpovídal. Potom přikývl a přikryl její ruku svou. Kalendář zůstal otevřený mezi nimi.
Nabídku přijala předposlední den lhůty. Viktor seděl vedle ní, když odesílala odpověď. Potom odnesl nádobí a ona za ním přišla do kuchyně. Plakali tam oba, opření každý o jiný kus linky.
Přípravy na stěhování zabraly tři týdny. Byt si pronajala sama. Z Viktorova domu odvezla knihy, oblečení a lampu; odvoz nábytku nechali na později. Nechtěla, aby poslední večer strávili měřením komody.
Viktor jí pomohl s kufry až do přestupní stanice. Jeho vlak zpátky odjížděl z vedlejšího nástupiště. Když se ozvalo hlášení, oba se podívali na hodiny.
„Máš ten chleba nahoře,“ připomněl jí.
„Vím.“
Objala ho. Přes rameno viděla lidi, kteří už nastupovali do jejího vlaku. Pustila ho dřív, než byla připravená.
Ve voze si dala kufr pod sedadlo a zůstala v kabátě. Chléb byl zabalený ve stejné utěrce jako při jejich sobotním výletu. Rozložila ji na kolenou. Tentokrát v ní byly dva krajíce jen pro ni.
