Článek
„A od čeho máš tyhle klíče?“ zeptala se dcera.
Stála u botníku a držela svazek, který tam Karel nechal. Měli jsme jít společně na oběd. Já si ještě dopínala náušnici, manžel čekal v kuchyni.
„Od bytu po babičce,“ odpověděl.
„Ty ho pronajímáš?“
„Ne. Bydlím tam.“
Lucie se podívala na mě. Potom znovu na něj.
„Jak dlouho?“
„Tři týdny,“ řekla jsem.
Přestala si sundávat kabát. Oběd jsme měli zamluvený na půl jedné, ale věděla jsem, že teď nikam nepůjdeme.
Nejdřív jsem si představovala, že se změní on
S Karlem jsme manželé třiatřicet let. Po odstěhování dcery jsme začali chodit do kina, dělali si výlety. Doma jsme si ale postupně začali překážet.
Karel měl po práci rád zapnutou televizi. Stačilo mu, že něco hraje. Já po celém dni v lékárně potřebovala ticho. Když jsem četla, přišel a vyprávěl mi, koho potkal. Odpovídala jsem napůl a potom se zlobila, že jsem třikrát přečetla stejný odstavec.
V sobotu chtěl ráno vyrazit ven. Já chtěla zůstat v posteli a nemuset nikam. Když odjel sám, měla jsem výčitky, že spolu nic neděláme. Když na mě čekal, byla jsem naštvaná, že se zase přizpůsobuju.
Někdy jsem přijela domů a ještě chvíli seděla v autě. Uvnitř už běžela televize a čekala otázka, co bude k večeři. Když se mě kamarádka ptala, co mi Karel vlastně dělá, neuměla jsem odpovědět.
On zase postupně přestal zvát kamaráda na kávu. Tvrdil, že má pořád něco. Až později přiznal, že se mu nechtělo poslouchat, jak po každé návštěvě hodnotím, jak dlouho tam seděli.
Pořád jsme spolu dokázali strávit hezký den. Jen už jsme nevěděli, jak se vrátit domů, aby nepřišla další drobná hádka.
Ten byt měl původně dostat nájemníka
Karlova maminka zemřela před dvěma lety. Její malý byt jsme nechali opravit a plánovali ho pronajímat. Byl asi deset minut pěšky od nás. Při malování jsme tam trávili večery a jednou Karel řekl, že je tam vlastně příjemně.
„Tak si tu můžeš nechat televizi,“ odpověděla jsem.
Měla to být poznámka. Karel ale neodpověděl hned. Potom se zeptal, co kdyby tam nějakou dobu zůstal.
V tu chvíli jsem se lekla. Sama jsem si občas představovala, jak bych bydlela bez něj. Když to řekl nahlas on, měla jsem pocit, že mě opouští.
„Chceš se rozvést?“
„Ne. Chci zkusit, jestli nám bude líp, když na sebe nebudeme pořád čekat.“
Několikrát jsme se k tomu vrátili. Spočítali jsme náklady obou bytů i nájem, o který přijdeme. Každý měl dál přispívat na naše společné bydlení a Karel si hradit také provoz zděděného bytu. Po třech měsících jsme si měli říct, jak nám je.
První noc jsem nechala otevřené dveře ložnice. Měla jsem pocit, že bych neměla spát tak dobře. Ráno jsem si uvařila kávu a nesla ji zpátky do postele.
Karel mi napsal, jestli jsem vzhůru. Odpověděla jsem, že ano.
Poprvé po letech mě potěšilo, že chce vědět, co právě dělám.
Dcera chtěla vědět, kdo za to může
Lucii jsme to chtěli říct při obědě. Předchozí dva týdny se nám rozhovor pokaždé hodil odložit. Teď viděla Karlovy klíče dřív, než jsme něco vysvětlili.
„Takže jste mi tři týdny lhali?“
„Neptala ses, kde táta spí,“ odpověděl Karel.
Hned jsem věděla, že to neměl říkat.
Lucie si sedla na kraj židle. Vysvětlovali jsme, že se dál vídáme a zůstáváme manželé. Jenže všechno znělo jako začátek oznámení o rozvodu.
„To je nějaká pauza?“
„Spíš jiný bydlení,“ řekla jsem.
„Mami, takhle to přece nefunguje. Buď jste spolu, nebo nejste.“
Karel odpověděl, že spolu jsme. Dcera se rozplakala.
Pro nás to byly tři týdny úlevy a nejistoty. Ona se to dozvěděla před čtvrt hodinou. Přestala jsem jí vysvětlovat, že o nic nejde.
Omluvila jsem se, že jsme jí to neřekli dřív. Ale nedokázala jsem slíbit, že se táta vrátí domů.
S náhradním klíčem jsme nepočítali
Karel mě pozval na večeři. Povídali jsme si až do zavírací doby a potom šli ke mně. Ráno jsem ho políbila u dveří. Jeho hrnek zůstal na stole, ale tentokrát jsem ho nedoháněla, aby ho po sobě uklidil.
Za pár dní jsem se ale vrátila z práce a našla ho v obýváku. Seděl na pohovce, díval se na televizi a na lince měl rozložené věci na večeři.
„Chtěl jsem tě překvapit,“ řekl.
Chtěla jsem se převléknout a chvíli nemluvit. On měl rozmrazené maso a počítal se společným večerem.
„Mohls mi zavolat.“
„Vždyť jsem doma.“
Tohle byl i jeho byt. Nebyla jsem si jistá, co mu můžu říct.
Nakonec jsme se pohádali skoro stejně jako dřív. Karel namítal, že už musíme plánovat i obyčejnou večeři. Já mu řekla, že právě taková neohlášená samozřejmost mi vadila.
Maso jsme uvařili. Jedli jsme potichu.
Později jsem se ho zeptala, jestli by mu nevadilo, kdybych přišla k němu a začala přerovnávat věci, které si tam právě srovnal.
„To je něco jiného.“
„Proč?“
Chvíli mlčel. Potom řekl, že neví.
Nechtěla jsem jen jeho nepřítomnost
Na několik dalších večerů jsem mu řekla, že už něco mám. Jednou to byla pravda. Podruhé jsem si jen chtěla číst. Nechtěla jsem ale vysvětlovat, že kniha je pro mě dostatečný program.
Když mi přestal volat každý den, zamrzelo mě to. V pátek napsal, že na víkend pojede na kola s kamarádem. Napadlo mě, že na mě teď má méně času. Přitom jsem mu sama dvě návštěvy odmítla.
V neděli jsem se stavila u něj. Měl v předsíni mokré boty a na stole dva hrnky. Nejdřív jsem chtěla jeden z nich odnést do kuchyně. Pak jsem si uvědomila, že jsem sotva vešla.
„Chceš kávu?“ zeptal se.
Přikývla jsem. Sedla jsem si a nechala oba hrnky být.
Řekla jsem mu, že nechci pokaždé dokazovat, že mám dobrý důvod být sama. Karel nechtěl čekat, jestli na něj vyjde volný večer. Zeptal se, kdy bych za ním sama přišla, kdyby mi nevolal.
Domluvili jsme si jeden společný večer v týdnu. Ostatní návštěvy jsme si měli předem potvrdit, i když oba pořád máme klíče.
Na nedělní oběd jsme přišli oba
Lucie nás pozvala za měsíc. Nejdřív napsala mně a pak Karlovi. Když jsme přišli společně, viditelně se jí ulevilo. Po jídle se zeptala, jestli už víme, jak dál.
Řekli jsme, že zatím chceme pokračovat. Dcera chvíli skládala ubrousek.
„A co když jeden z vás onemocní?“
Karel odpověděl, že bychom to řešili podle situace. Lucie ale pokračovala. Kdo bude jezdit na kontroly? Kdo bude nakupovat? Nebude nakonec běhat mezi oběma byty ona?
Zatím jsme jí hlavně opakovali, že se nemusí bát rozvodu. Na pomoc jsme se neptali. Ujistili jsme ji, že naše rozhodnutí nemá znamenat dvě domácnosti, o které se bude starat ona.
„Až se něco stane, stejně mi zavoláte,“ řekla.
Neodporovala jsem jí. Dohodli jsme se, že jí příště řekneme víc než jen to, že nám takhle vyhovuje bydlet.
Po třech měsících jsme původní domluvu prodloužili. Některé večery u mě Karel zůstává, jindy přespím já u něj. Máme se o čem bavit. Taky se občas pohádáme, hlavně když si jeden myslí, že druhý už přece musí vědět, co chce.
Včera mi Karel zavolal, jestli může večer přijít. Měla jsem rozečtenou knihu a zbytek polévky na plotně. Řekla jsem, že dnes chci zůstat sama.
„Tak zítra?“
Zítra jsem měla volno.
„Zítra přijdu já k tobě,“ odpověděla jsem. „A uvařím.“
„Mám koupit něco na vaření?“
Řekla jsem mu, co potřebuju. Po hovoru jsem se vrátila ke knize. Za chvíli mi přišla zpráva s fotografií dvou hrnků. Jeden z nich byl můj oblíbený, který jsem u něj minule nechala.
Karel pod ni napsal, že ho neumyl, abych neměla pocit, že se všechno změnilo.
Rozesmála jsem se. Pak jsem mu napsala, že se těším.
