Článek
Kolena mi v osmapadesáti už neslouží tak, abych mohla trávit celé odpoledne pod stolem, ale když hlídáte čtyřleté dítě, nic jiného vám mnohdy nezbývá. Houbičkou jsem z lina v kuchyni drhla ztvrdlé kousky zelené modelíny. Míša seděl v obýváku u pohádky a já poslouchala, jak na sporáku zvolna probublává silný kuřecí vývar.
Každý čtvrtek si měním směnu na recepci v zubní poliklinice, abych mohla hlídat. Moje snacha Linda totiž ve čtvrtky, jak sama říká, „dohání klientské resty v agentuře“. Znamená to, že vstávám v šest, odvedu si ranní špičku pacientů, v poledne předám pult mladší kolegyni, která mě za to v duchu nenávidí, a jedu přes půl města vyzvednout Míšu ze školky po obědě.
Dělám to ráda. Míšu miluju a ten čas s ním mě drží nad vodou. Ale lhala bych, kdybych nepřiznala, že je to fyzicky náročné. Dneska jsem navíc už od rána vařila. Udělala jsem obrovský, pětilitrový hrnec polévky. Nakoupila jsem farmářské kuřecí, kořenovou zeleninu a udělala domácí nudle. Dělala jsem to už úplně automaticky. Poslední dva roky to fungovalo vždycky stejně. Linda si přijela pro malého, postěžovala si, jak je vyčerpaná, a já jí s hřejivým pocitem zadostiučinění naplnila dvě velké plastové dózy vývarem až po okraj, aby měli s mým synem Davidem teplou večeři. Měla jsem pocit, že si tím kupuju místo v jejich životě. Že jim ukazuju, jak jsem nepostradatelná.
Zámek ve dveřích zachrastil pět minut po páté. Míša okamžitě vystřelil z obýváku do předsíně.
Linda vešla dovnitř, svalila se ramenem na botník a s hlubokým, dramatickým povzdechem upustila svou velkou koženou kabelku na zem.
„Já jsem tak mrtvá, Jarmilo,“ zavřela oči a opřela se zády o zeď. „Dneska to byl v práci takový masakr, že jsem si nestihla dojít ani na záchod. Ty odpolední schůzky mě jednou prostě zabijou.“
Šla jsem jí naproti s utěrkou v ruce. Usmála se na mě, ale ten úsměv mi nějak neseděl do obrazu ženy, která osm hodin kmitala v dusné zasedačce.
Jako bývalá zdravotní sestra mám nos na fyzické detaily, které lidem normálně ujdou. Nemohla jsem si pomoct. Linda sice na sobě měla elegantní kalhotový kostým, ale chyběl jí ten šedavý, upocený nádech opravdové únavy. Její blond vlasy nebyly stažené do toho přísného, uježděného drdolu, který nosí, když opravdu nestíhá. Měly bohatý objem, konečky byly pečlivě vyfoukané ven a u kořínků se leskly, přesně tak, jak to dělá ten drahý kadeřnický salon v centru, kam občas zajde.
A pak tu byla ta vůně. Když si sundávala tenký kabát, neucítila jsem pach kávy, stresu a kancelářského prachu. Z její kůže sálala hluboká, teplá vůně eukalyptu, drahého tělového oleje a lehounký, sotva znatelný podtón bazénového chlóru a vlhké sauny. Znala jsem to velmi dobře. Byla to vůně z toho nového wellness centra na okraji města, kam mi David loni k Vánocům koupil poukaz.
„Mami, ty jsi byla v tom teplém bazénu s tetou Sylvou?“ ozvalo se z chodbičky. Míša stál u jejích nohou a tahal ji za nohavici.
Linda na zlomek vteřiny naprosto ztuhla. Pohled jí zalétl ke mně a zase zpátky k malému.
„Kdepak, broučku. Maminka musela pracovat na počítači,“ řekla a zasmála se trochu výš, než bylo přirozené. Klekla si k němu a začala mu upravovat límec u mikiny. „Z toho mám taky tak mokré vlasy zespodu, víš? Jak jsem běžela z parkoviště k autu.“
Venku přitom celý den nepadla ani kapka. Ulice byly úplně suché, bez jediné louže.
Stála jsem dva metry od ní a v tu chvíli se mi to v hlavě začalo skládat do úplně jiného obrazu. Vzpomněla jsem si na minulý týden. Můj syn David mi volal, zrovna když jsem u pokladny v supermarketu rovnala nákup.
„Mami, Linda říkala, že se na Míšu ve čtvrtek hrozně těšíš. Prý tě vyloženě prosila, ať si ho vezmeš, že je ti doma smutno a nemáš do čeho píchnout. Jsem rád, že vám to takhle funguje a že ti dělá společnost.“
Tehdy jsem stála u pásu, držela v ruce peněženku a cítila takové zvláštní, horké bodnutí. Já jsem o nic neprosila. Byla to Linda, kdo mi před dvěma měsíci s unaveným povzdechem oznámil, že agentura nabírá nové klienty a ona prostě ten čtvrtek odpoledne nezvládá pokrýt. Spolkla jsem to, odpustila si odpočinek a překopala si celý pracovní týden, protože jsem prostě chtěla být užitečná.
A ona z toho mezitím před mým vlastním synem udělala charitu. Já jsem v jejím podání byla ta chudák stará osamělá tchyně, které moderní snacha milosrdně půjčuje dítě, aby měla nějakou náplň života. Zatímco já jsem si ničila záda při zvedání malého ze země, ona si z mých čtvrtků udělala osobní lázeňský den a ještě u toho vypadala jako obětavec.
„Uvařím ti kafe?“ zeptala jsem se. Můj hlas zněl úplně normálně, klamně hladce.
„Jsi zlatá, Jarmilo, ale radši už pojedeme. David přijede z práce hladový a my máme v lednici jen světlo,“ řekla Linda. Stoupla si, narovnala si sako a podívala se přes rameno do kuchyně, kde se z hrnce líně zvedala pára.
„Jé, to je ten tvůj vývar s domácíma nudlema?“ nasála vzduch a udělala kuchařské gesto. „To nás dneska zase zachráníš. Já opravdu nemám sílu stát u plotny, z toho monitoru mi třeští hlava. Můžu si vzít ty krabičky z minula? Já je umyla.“
Otevřela svou velkou kabelku a vytáhla dvě prázdné plastové dózy s modrým víčkem. Položila je na botník s naprostou samozřejmostí člověka, který si přišel vyzvednout zaplacenou službu. Ruce se jí přitom zaleskly. Měla čerstvou francouzskou manikúru. Ty dokonalé nehty stály minimálně osm stovek a hodinu a půl sezení.
Dívala jsem se na ty krabičky. Pak jsem se podívala na její odpočatou, jemně prokrvenou tvář.
Vždycky jsem ustoupila. Vždycky jsem se bála, že když nebudu ta ochotná, nenáročná babička, co zajišťuje full-servis, omezí mi k Míšovi přístup. Dneska poprvé jsem ten strach necítila. Cítila jsem jen nesmírnou, tupou únavu z toho, jak ze mě někdo dělá hlupáka v mém vlastním bytě.
„Ten vývar,“ řekla jsem, přistoupila k botníku a posunula ty prázdné krabičky o kousek stranou, „ten je dneska jenom pro mě a pro Míšu k obědu. Víc jsem toho nedělala.“
Linda se zastavila v půlce pohybu. Podívala se do kuchyně na ten plný, pětilitrový hrnec, ze kterého chyběly sotva dvě dětské naběračky. Hladina sahala skoro po okraj. Pak se podívala na mě. Její úsměv trochu povadl.
„Aha,“ řekla opatrně a znělo to, jako by narazila do skla. „Já myslela, že… že toho děláš vždycky víc. Pro Davida.“
„Dneska ne,“ odpověděla jsem věcně. Dívala jsem se jí přímo do očí. Nenechala jsem se vtáhnout do vysvětlování, nezačala jsem se omlouvat, jak to mívám ve zvyku.
V předsíni zavládlo ticho. Bylo to přesně to trapné, těžké dusno, ve kterém obě víme, že se něco stalo, ale ani jedna to neřekne nahlas. Linda byla příliš inteligentní na to, aby se začala hádat o cizí polévku, když ji vidí na vlastní oči, a příliš provinilá na to, aby se zeptala, co se děje.
„No nevadí. Tak holt objednáme pizzu,“ řekla nakonec upjatě. Zrudla jí místa na krku. Rychle oblékla Míšovi bundu a hodila si kabelku s prázdnými dózami přes rameno. Ten intenzivní pach eukalyptu teď v malé chodbě působil nepatřičně a ostře.
„Tak se mějte. A Jarmilo, příští týden se normálně počítá, viď?“ zkusila to ještě u dveří, s rukou na klice.
„Uvidíme. Kdyžtak ti zavolám, jestli nebudu mít jiný program,“ řekla jsem a poprvé za to odpoledne jsem se na ni opravdu usmála.
Zavřela jsem za nimi a pomalu otočila klíčem v zámku.
Došla jsem zpátky do kuchyně k lince. Vzala jsem čistou houbičku a setřela z desky pár zapadlých drobečků. Pak jsem otevřela skříňku, vytáhla svoje vlastní plastové nádoby, sundala z hrnce poklici a začala si tu zlatavou, voňavou polévku v klidu nabírat do mrazáku, jednu porci po druhé, pěkně sama pro sebe.
