Článek
Eliška chodí s Adamem od loňského podzimu. Znají se z gymnázia a oba jsou ve třeťáku.
Adama známe docela dobře. Byl u nás mnohokrát, několikrát s námi večeřel a v létě jel s námi na víkend na chalupu.
Je slušný, zdraví, nabídne pomoc s nádobím a dokáže se normálně bavit i s námi.
Martin ho má dokonce rád.
Právě proto jsem nečekala, jak prudce zareaguje, když Eliška přišla s otázkou, jestli by Adam mohl někdy zůstat přes noc.
„Dokud bydlíš u nás, tak ne“
Seděli jsme všichni u večeře.
Eliška se chvíli ošívala a potom řekla: „Mohl by tady Adam někdy spát?“
Martin odložil vidličku.
„Ne.“
Ani se nezeptal proč.
Eliška vysvětlila, že Adam bydlí skoro hodinu cesty od nás a po večerním kině nebo oslavě musí odcházet dřív, aby se dostal domů.
„Tak pojede taxíkem,“ řekl Martin.
„Tati, vždyť mu je sedmnáct. Nebude dávat osm stovek za taxík.“
„Tak půjde domů dřív.“
Tím byla podle Martina diskuse u konce.
Eliška odešla do pokoje a práskla dveřmi.
To mu vadilo ještě víc než její otázka.
Ani já vlastně nevím, co bych dovolila
Kdyby se mě někdo zeptal ještě před rokem, asi bych reagovala stejně.
Sedmnáct mi pořád připadá strašně málo.
Pak si ale vzpomenu na sebe v jejím věku a musím se trochu smát.
Martin tvrdí, že rodiče mají mít hranice.
„Nemůžeme jí všechno dovolit jen proto, že jinak to udělá někde jinde.“
S tím souhlasím.
Jenže zákaz přespávání mi začal připadat trochu zvláštní poté, co Eliška před měsícem spala u své kamarádky Báry.
Ráno jsem jí volala a obě byly zrovna s dalšími spolužáky na snídani. Až později mi došlo, že mezi nimi byl i Adam a že nemám sebemenší představu, kde kdo tu noc skutečně spal.
Nenapadlo mě dělat výslech.
Najednou mi ale připadalo absurdní, že u kamarádky mi podobná situace nevadí a v našem bytě by byla nepřijatelná.
Pak Eliška porušila jinou dohodu
Před týdnem šla s Adamem na narozeninovou oslavu.
Domluvili jsme se, že bude doma do půlnoci.
Ve 23:45 mi napsala, že poslední spoj nestíhá a přijede až kolem jedné.
Naštvala jsem se.
Ne proto, že byla s Adamem. Vadilo mi, že jsme měli dohodu a ona ji změnila ve chvíli, kdy už věděla, že jí stejně nic jiného nezbývá.
Když přišla domů, pohádaly jsme se.
„Ty chceš, abychom ti důvěřovali, ale pak nedodržíš ani čas, na kterém jsme se domluvily.“
Eliška namítla, že jen špatně odhadla cestu.
Tentokrát jsem stála spíš na Martinově straně.
Najednou mi došlo, že moje snaha být chápavá někdy sklouzává k tomu, že za Elišku hledám omluvy.
Druhý den jsem jí to řekla.
Kupodivu souhlasila.
„Jo, to jsem pokazila.“
A právě to mě uklidnilo víc než všechny její argumenty o přespávání.
Manžel nechce ustoupit
Navrhla jsem Martinovi, že bychom mohli nastavit jasná pravidla.
Adam by u nás nepřespával běžně několikrát týdně. Mohlo by to být výjimečně po oslavě nebo pozdním programu. Chtěla bych také znát jeho rodiče a vědět, jak podobnou věc řeší oni.
Martin se na mě podíval, jako bych navrhovala něco úplně šíleného.
„Je jí sedmnáct.“
„Za deset měsíců jí bude osmnáct.“
„A právě proto těch deset měsíců můžeme počkat.“
Jeho argument chápu.
Když nějakou hranici posuneme, už ji těžko vrátíme zpátky.
Zároveň mi ale osmnácté narozeniny připadají jako dost umělá čára. Den před nimi bude příliš mladá a den po nich se najednou všechno změní?
Nevím, která hranice je ta správná
O sexu jsme s Eliškou mluvily už dávno.
Ví, jak funguje antikoncepce. Ví, že se může na cokoliv zeptat. A já nejsem tak naivní, abych si myslela, že zákaz přespání automaticky znamená, že spolu nic intimního nedělají.
Přitom Martin má pravdu v jedné důležité věci.
Náš domov není hotel a rodičovství není jen snaha zabránit tomu, aby nám děti lhaly. Nějaká pravidla existovat musí.
Jen zatím nedokážu určit, jestli právě tohle je pravidlo, na kterém má smysl trvat.
Možná je Adamovo přespávání na sedmnáct opravdu příliš brzy.
A možná jen těžko přijímáme, že dcera už dávno není malá holka, i když její pokoj pořád vypadá skoro stejně jako před pěti lety.
Nejhorší na tom je, že čím víc o tom s Martinem mluvíme, tím méně jsem si jistá, že jeden z nás má jednoznačně pravdu.
