Článek
V objednávce jsem třikrát měnila velikost. U největší kytice jsem si představila, jak s ní pojedu tramvají. U nejmenší zase, jak se budu zlobit, že jsem šetřila i sama na sobě. Nakonec jsem vybrala prostřední, s růžovými růžemi a drobnými bílými květy.
Bylo to půl roku od rozchodu. Bývalý přítel mi kupoval květiny cestou z práce u supermarketu a já vždycky říkala, že nemusel. Poslední dva roky už nemusel vůbec. Teď jsem bydlela sama, dcera studovala v Olomouci a k narozeninám mi slíbila dlouhý večerní hovor.
Do kolonky pro vzkaz jsem napsala jen Všechno nejlepší, Hano. Podpis jsem nepřidala. Přišlo mi zbytečné psát sama sobě vlastní jméno ještě podruhé.
Kurýr dorazil v úterý před desátou. Stála jsem u tiskárny, když mě zavolala recepční. Kytice byla větší, než vypadala na fotografii. Přes papír jsem skoro neviděla na kliku.
„Tak tohle doma vysvětluje někdo velký průšvih,“ prohlásila kolegyně Marcela.
„Nebo velkou lásku,“ přidala se Iveta.
Postavila jsem květiny na stůl. Marcela už nesla vázu z kuchyňky a chtěla vidět kartičku. Podala jsem jí ji, místo abych rovnou řekla, kdo zásilku objednal.
„Bez podpisu! Ty nám něco tajíš.“
„Však nemusíte vědět všechno,“ odpověděla jsem.
Obě se rozesmály. Taky jsem se smála a začala rozmotávat stuhu. Nikdo mi neřekl, že jsem statečná, když zvládám bydlet sama. Nikdo se nezeptal, jestli se bývalý ještě ozývá. Tentokrát byly zvědavé na něco hezkého, co se mi možná přihodilo.
U dveří se zastavil Tomáš z vedlejší kanceláře. Dvakrát týdně jsme spolu chodili na oběd. Věděl, že nemám ráda koriandr, a já věděla, že při výběru jídla stejně nakonec skončí u řízku.
„Všechno nejlepší,“ řekl. „Ty jsou tedy pořádné.“
„Hanka má tajného obdivovatele,“ oznámila Marcela.
Tomáš se podíval na mě. Sáhla jsem do kytice a narovnala jednu růži.
„Děkuju za přání,“ řekla jsem.
Odešel. Ve dvanáct jsem mu napsala, jestli jde jíst. Odpověděl, že si dnes něco přinesl. Snědla jsem housku u počítače a přitom si přitáhla vázu dál od monitoru, aby byla vidět ode dveří.
Odpoledne Iveta navrhla, ať kytičku vyfotím dceři. Vyfotila jsem ji, ale zprávu jsem neposlala. Dcera by se rovnou zeptala, od koho je. Nechtěla jsem stejnou hru rozehrávat i s ní. Když večer zavolala, řekla jsem jí, co jsem si koupila.
„Dobře ty,“ odpověděla. Pak mi ukázala připálené muffiny, které pekla se spolubydlící. Smály jsme se a já se na kytici chvíli dívala bez toho, abych vymýšlela další odpověď.
Ve středu se však v kanceláři všechno rozjelo znovu. Marcela hádala někoho z tanečních, kam jsem chodila před lety. Iveta se ptala, jestli si dotyčného přivedu na vánoční večírek.
„To je trochu brzo,“ řekla jsem.
Tentokrát jsem věděla přesně, co dělám. Neřekla jsem jméno ani jedinou smyšlenou schůzku. Přesto jsem jim nechala místo, aby si obojí doplnily.
Tomáš se ten den nezastavil. Viděla jsem ho odcházet s kolegou ze skladu a zamrzelo mě, že se nezeptal i mě. Ve čtvrtek jsem ho našla v kuchyňce nad krabičkou těstovin.
„Zajdeme zítra jako obvykle na polévku?“
Odložil vidličku. „Já myslel, že teď bude lepší se trochu stáhnout.“
„Proč?“
Kývl směrem k naší kanceláři. „Kvůli tomu novému člověku. Přiznávám, že jsem tě na ty obědy nezval jen kvůli polévce.“
Mohla jsem mu to vysvětlit. Místo toho jsem se zakoktala, že ještě nevím, jak mi pátek vyjde. Vrátila jsem se ke stolu a začala kytici balit do papíru od kurýra. Doma jí bude líp, řekla jsem si.
Když kolem prošla Iveta, nechala jsem balení a čekala. Jen se zeptala na podklady k poradě. Zklamalo mě to. Stála jsem s rukama na papíře a musela si přiznat, že chci ještě jednu otázku. Třeba komu ty květiny doma ukážu.
Nakonec jsem je nechala přes noc ve váze. V pátek ráno jsem přišla dřív a vyměnila vodu. Když dorazily kolegyně, řekla jsem jim to ještě před první kávou.
„Tu kytici jsem si objednala sama. K narozeninám.“
Marcela se zarazila s kabátem napůl svlečeným. „A my jsme tady tři dny…“
„Já vím. Nechala jsem vás. Líbilo se mi to.“
Iveta přejela prstem po kartičce. „Já už hledala v hlavě všechny chlapy, které znám.“
Usmála jsem se, ale tváře mi hořely. Marcela řekla, že jsem jim to mohla povědět rovnou. Souhlasila jsem. Pak chtěla vědět, kolik taková kytice stojí, a já jí poprvé odpověděla bez vytáčky.
Za Tomášem jsem došla osobně. Řekla jsem mu o objednávce i o tom, že jsem si jejich hádání užívala. Chvíli otáčel propisku mezi prsty.
„Takže na oběd máš čas?“ zeptal se.
„Mám. Chtěla bych tě pozvat. Dodatečně oslavit narozeniny.“
Přišel v půl dvanácté a vybrali jsme restauraci, kde jsme ještě nebyli. Nevěděla jsem, jestli je to rande. Když se zeptal, co budu dělat o víkendu, odpověděla jsem pravdu: mám volnou sobotu a zatím žádný plán.
Odpoledne jsem kytici odvezla domů. V tramvaji jsem s ní opravdu překážela. Při rozbalování se jedna růže zlomila. Zkrátila jsem jí stonek a dala ji do malé skleničky vedle postele. Zbytek kytice jsem postavila na komodu.
