Článek
Ve čtvrtek, týden před mým odchodem, jsem vešla k Renatě kvůli podpisu na předávacím seznamu. Na obrazovce měla moji fotografii z dávného firemního výletu. Seděla jsem na ní v trávě, s papírovým talířkem na kolenou a účesem, který bych dnes zapřela.
Renata notebook rychle zaklapla.
„Tys nic neviděla.“
„Viděla. Co chystáte?“
Usmála se tak, že jsem měla okamžitě chuť odejít.
„Malé překvapení na příští pátek.“
Ten den jsem měla po šestadvaceti letech naposledy přijít do práce. Důchod jsem nebrala jako pohromu. Těšila jsem se na rána bez budíku a na to, že na návštěvu za sestrou nebudu potřebovat dovolenou. Jen jsem nechtěla slavnostní tečku před celým oddělením.
Řekla jsem to už vedoucímu.
„Já vím,“ odpověděla Renata. „Žádné dlouhé řeči. Jen pár fotek, něco dobrého a hotovo.“
„Ani fotky bych nechtěla.“
„Vždyť se na ně těší všichni.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Vypadalo by nevděčně vysvětlovat, že právě to všichni je pro mě problém.
Při předchozím loučení s kolegou jsme stáli kolem zasedacího stolu a čekali, až dočte kartičku od nás. Plakal. Někdo mu podal kapesník, jiný zvedl telefon, aby měl památku.
Mně tehdy bylo do pláče taky.
Jen jsem nechtěla být příště na jeho místě.
Poslední dny jsem si hledala práci jinde než u svého stolu
V pondělí jsem znovu řekla vedoucímu, že o společný program nestojím. Přikývl a slíbil, že s Renatou promluví. Ulevilo se mi asi na dvě hodiny.
Potom se mě kolega zeptal, v kolik má v pátek přijít do zasedačky.
„Nevím. Já nic nepořádám.“
„Tak ono je to tajné i před tebou?“
Nemyslel to zle. Přesto jsem odpověděla ostřeji, než bylo potřeba.
Další dny jsem si nosila podklady do malé místnosti u archivu. Bylo tam volno a nikdo se neptal, jestli už odpočítávám hodiny. Na oběd jsem šla dřív než ostatní. Když se na chodbě ozval Renatin hlas, zůstala jsem ještě chvíli nad otevřeným šanonem.
Ve středu za mnou přišla Tereza, která nastoupila před rokem.
„Já vás všude hledám.“
Ukázala jsem na hromádku papírů.
„Ještě tohle musím dát dohromady.“
Sedla si naproti. Žádné další podklady nepřinesla.
„Renata říkala, že vás nemáme ničím zdržovat. Tak nevím, jestli vám můžu aspoň něco říct.“
Čekala jsem dotaz k práci.
Tereza mi ale připomněla svůj první měsíc. Udělala tehdy chybu v přehledu objednávek a bála se jít za vedoucím. Sedly jsme si spolu, prošly čísla a ona mu potom sama odnesla opravenou verzi.
„Vy jste ze mě nedělala pitomce,“ řekla. „To mi dost pomohlo.“
Dívala jsem se na její ruce položené na stole. Tohle se poslouchalo těžko, ale nechtěla jsem, aby přestala.
„Já jsem se s vámi chtěla rozloučit. Nemusí u toho nikdo být.“
Teprve tehdy mi došlo, co poslední dny dělám. Utíkala jsem před jedním pátečním odpolednem a mezitím se vyhýbala i lidem, s nimiž bych ještě chtěla chvíli posedět.
„Já se nechci vytratit,“ řekla jsem. „Jen nechci stát před všemi.“
Tereza přikývla, jako by na tom nebylo nic složitého.
Dveře jsem nechala otevřené, zasedačka zůstala prázdná
Za Renatou jsem tentokrát šla sama. Vedoucí jí prý řekl, aby rozloučení zkrátila. Ona z toho pochopila, že má místo dvaceti fotografií vybrat deset.
„Ale já nechci promítání vůbec,“ řekla jsem.
Přestala se usmívat.
„Už jsem s tím strávila dva večery.“
To mě zamrzelo. Poděkovala jsem jí za čas, který přípravám věnovala, ale nezměnila jsem odpověď.
Navrhla jsem, že v pátek po obědě zůstanu u svého stolu. Kdo bude chtít, může se zastavit. Bez společného času, pouštění fotek a proslovu. Renata chvíli obracela v ruce propisku.
„A kytku ti dát můžeme?“
„Tu unesu.“
Trochu jsme se zasmály. Potom přede mnou napsala ostatním, že program v zasedačce nebude a mohou za mnou přijít jednotlivě.
V pátek jsem dokončila předání a nechala dveře otevřené. Někdo jen nakoukl. S účetní jsme probraly její zahradu, kolega mi připomněl cestu, při které jsme skončili v jiném městě, než jsme měli. Dva lidé nepřišli. Všimla jsem si toho, přestože jsem celý týden tvrdila, že žádné loučení nepotřebuju.
Renata přinesla kytici a obálku od oddělení. Tentokrát nic dalšího nespustila. Jen mě objala a při odchodu mi stiskla rameno.
Rozplakala jsem se stejně.
Renata odešla do své kanceláře a já zůstala chvíli sama u stolu s kapesníkem. Nikdo nečekal, až se uklidním a něco řeknu. Tereza pak přišla vrátit hrnek a zůstala ještě několik minut ve dveřích.
Klíče jsem nakonec předala později, než jsem plánovala. Ne kvůli programu, ale protože jsem se s jedním kolegou zabrala do hovoru.
Doma se mě manžel zeptal, jestli mě tedy nechali v klidu odejít. Nevěděla jsem hned, jak odpovědět. Kdyby mě ten den opravdu všichni nechali být, asi bych to nesla těžce.
Dřív mi připadalo, že nejlepší bude prostě zavřít dveře. Teď jsem byla ráda, že za mnou lidé přicházeli. Jen po jednom a bez čekání, co na jejich poděkování dokážu říct.
