Článek
Bylo mi osmačtyřicet, pracovala jsem v administrativě a dorty jsem dělala hlavně pro rodinu. Nikdy jsem si nechtěla otevřít cukrárnu. Líbilo se mi vybrat příchuť, vymyslet zdobení a pak vidět, že si někdo přidá.
Martina moje dorty znala. Kamarádily jsme se přes deset let a několikrát je u nás ochutnala. Když mě poprvé požádala o jeden pro neteř, souhlasila jsem. Poslala obrázek jednoduchého dortu s kočičkou a zeptala se, kolik by stál. Řekla jsem, že mi stačí zaplatit suroviny. Pro cizí lidi bych péct nechtěla, ale pro ni ráda.
Každou chvíli měl někdo narozeniny
Přivezla si krabici a dort si vyzvedla v sobotu ráno. Večer poslala fotografii nakrojeného kousku a napsala, že ho všichni chválili. Těšilo mě to. Za měsíc přišel další požadavek. Tentokrát prý pro kolegyni, které chtějí v práci udělat radost. Pak měla narozeniny sestřenice a po ní někdo z manželovy rodiny.
Většinou šlo o dort za dva nebo tři týdny. Martina předem poslala peníze na nákup a já si říkala, že se alespoň procvičím ve zdobení. Postupně ale přibývaly přesné požadavky. Barva krému, výška, nápis a čas, kdy musí být hotovo.
Jednou jsem navrhla jinou výzdobu, protože jsem nestíhala vyrábět drobné květiny. Martina odepsala, že už slíbila právě ty z obrázku. Připadalo mi zvláštní, že něco domlouvá dřív než se mnou. Nakonec jsem ale zůstala vzhůru déle a květiny udělala. Nechtěla jsem, aby kvůli mně někomu pokazila překvapení.
Manžel se ptal, proč už třetí pátek trávím u dortu místo toho, abychom jeli na chalupu. Odpověděla jsem, že se tím bavím a pomáhám kamarádce. Obojí byla pravda. Jen jsem si nepřiznávala, že některé večery už se do kuchyně vůbec netěším.
Ten dort jsem znala ze všech stran
V pondělí kolegyně ukazovala fotografie z oslavy matčiných šedesátin. Na jedné byl dort s vínovým okrajem a malými cukrovými růžemi. Hned jsem poznala tu u číslice šest. Při přenášení se mi ulomil lístek a musela jsem ho znovu přilepit trochu jinak. Dort jsem v pátek předávala Martině údajně pro její tetu.
Zeptala jsem se kolegyně, odkud ho měla. Našla prý paní na Instagramu. Dort byl výborný, jen dost drahý. Ukázala mi stránku s nabídkou a zprávu, ve které domlouvaly příchuť. Profil se jmenoval Sladké chvíle od Martiny. Byly na něm fotografie dortů, které jsem poslední měsíce pekla.
Kolegyně zaplatila dva tisíce osm set korun. Já dostala osm set padesát na suroviny. Na stránce Martina psala, jak ji těší tvořit pro zákazníky a plnit jejich přání. U jednoho dortu poděkovala za pochvalu svého krému. Ten recept jsem ladila několik měsíců a jí jsem ho nikdy ani neřekla.
Kolegyně si všimla, že nemluvím. Vysvětlila jsem jí, že dort jsem upekla já. Nejdřív se smála, protože myslela, že si dělám legraci. Potom se zeptala, jestli spolu podnikáme. Odpověděla jsem, že ne. To ráno mi došlo, že většina těch oslav možná vůbec nebyla v Martině rodině.
Prý jsme na tom vydělávaly obě
Martina zvedla telefon hned. Když jsem se zeptala na dort pro tetu, řekla, že jí moc chutnal. Nechala jsem ji domluvit a potom jí řekla, že mám před sebou fotografie z oslavy kolegyniny maminky. Včetně mého dortu. Chvíli bylo ticho. Pak začala vysvětlovat, že mi to chtěla říct, až se ukáže, jestli o dorty bude zájem.
Podle ní jsme se dobře doplňovaly. Já ráda pekla, ona uměla jednat s lidmi. Vyřizovala zprávy, vozila dorty a sháněla zákazníky. Zeptala jsem se, proč mi tedy posílala jen peníze za suroviny. Odpověděla, že tolik jsem si přece řekla sama. A práci jí také nikdo nedělal zadarmo.
Připomněla jsem jí, že jsem tu cenu nabídla kamarádce pro rodinnou oslavu. Martina namítla, že mi zákazníky našla ona a bez ní bych žádné dorty neprodala. Měla pravdu v jediné věci. Sama bych je opravdu neprodávala. Nechtěla jsem. Když jsem jí to řekla, odpověděla, že mi takové peníze mohly přijít vhod.
Zeptala jsem se, jaké peníze myslí. Večerů u trouby přibývalo, ale na mém účtu zůstávala jen úhrada nákupů. Martina se pak omluvila, že mi o stránce neřekla. Navrhla, že od příště dostanu víc. Řekla jsem jí, že žádné příště nebude.
Svatební dort už někomu slíbila
Právě tehdy připomněla dort na další sobotu. Už jsme ho měly domluvený. Třípatrový, pro šedesát hostů. Tvrdila, že se vdává její sestřenice a dort bude rodinný dárek. Sušené květiny i krabice už ležely u mě doma. Požádala jsem ji o kontakt na nevěstu. Tentokrát mi ho poslala.
Nevěsta se jmenovala Tereza a s Martinou nebyla příbuzná. Zaplatila jí zálohu a počítala s tím, že všechno peče sama. Když jsem jí vysvětlila, co se stalo, začala se ptát, zda tedy dort nebude. V telefonu bylo slyšet, že vedle ní někdo mluví o zasedacím pořádku. Do svatby zbývalo osm dní.
Řekla jsem, že jí zavolám večer. V kuchyni jsem otevřela krabici s květinami. Manžel se zeptal, jestli se zase nechám přesvědčit. Sama jsem nevěděla. Chtěla jsem skončit s Martinou, ale Tereza nic neudělala. Zároveň jsem si uvědomovala, že právě na takové uvažování moje kamarádka celé měsíce spoléhala.
Tentokrát jsme si řekly cenu předem
Zavolala jsem Martině. Dort dokončím, ale domluvu i odměnu za svoji práci vyřeším přímo s Terezou. Ona jí musí vrátit zálohu a vysvětlit, proč se mění dodavatel. Martina se rozčílila, že ji před zákaznicí shazuju. Odpověděla jsem, že Tereza zatím ani nevěděla, kdo její dort vyrábí.
Tereza druhý den potvrdila, že má zálohu zpátky. Teprve potom jsme si napsaly, co připravím, kolik bude stát materiál a kolik moje práce. Bylo mi zvláštní žádat peníze za něco, co jsem předtím dělala zdarma. Částku jsem dvakrát přepsala směrem dolů. Potom jsem se podívala na seznam úkolů a vrátila tu původní.
V sobotu dort vyzvedl Terezin bratr. Ukázala jsem mu, jak ho mají převézt a uložit. Martina u toho nebyla. Večer mi přišla fotografie ze svatby a poděkování. Měla jsem radost, že se povedl. Tentokrát jsem věděla, komu jsem ho upekla a za jakých podmínek.
Martina svoje nabídky stáhla. Několikrát mi ještě psala, že jsme spolu mohly něco rozjet a já to zbytečně zničila. O penězích z předchozích dortů jsme se nedokázaly domluvit. Opakovala, že dodržela cenu, kterou jsem chtěla. Já jí znovu vysvětlovala, proč jsem ji tehdy nabídla. Nakonec jsme si přestaly volat.
Minulý pátek jsem v kuchyni připravila máslo a vejce. Chtěla jsem upéct obyčejný koláč na víkend. Manžel se zeptal, jestli kvůli pečení zase odjedeme později. Řekla jsem, že těsto můžu dodělat i na chalupě. Vzala jsem suroviny do tašky a zhasla. Poprvé po několika měsících nikoho nezajímalo, v kolik musí být moje pečení hotové.
