Článek
S Irenou se známe přes dvacet let. Když mi umíral táta, vozila mi jídlo a sedávala u mě. Nechtěla jsem být sama.
Poslední měsíce jsme ale mluvily hlavně o Romanovi. Vracel se později, telefon nechával displejem dolů a na její otázky odpovídal podrážděně. Tak mi to alespoň Irena vyprávěla. Já u nich doma nebyla.
Potkala jsem ho během obědové pauzy
Ve středu jsem šla s kolegyní na oběd. Roman seděl u okna s neznámou ženou. Na stole měli dva talíře a rozevřenou složku.
Pozdravila jsem ho. Představil nás křestními jmény. Potom jsme s kolegyní odešly k jinému stolu.
Neviděla jsem polibek ani držení za ruce. Přesto jsem přemýšlela, jestli mám Ireně setkání zmínit. Nechtěla jsem, aby si později myslela, že jsem před ní něco tajila.
Zavolala jsem jí.
Zeptala se na jméno, vlasy i přibližný věk té ženy. Odpověděla jsem, co jsem si pamatovala. Pak jsem dodala, že mohlo jít o pracovní oběd.
„Jasně. On má poslední dobou samé pracovní obědy,“ řekla.
V cizím vyprávění jsem ho nachytala
V pátek mi zavolala naše společná známá Hana. Chtěla vědět, jestli se Roman alespoň styděl, když jsem ho nachytala.
Přečetla mi zprávu od Ireny. Psala, že ho Alena viděla s milenkou a že už má potvrzené, co měsíce tušila.
Řekla jsem Haně, že jsem potkala Romana na obědě. O vztahu té ženy k němu nic nevím.
Chvíli bylo ticho. Potom se Hana zeptala, jestli jsem si to teď nerozmyslela, protože znám také jeho.
Zavolala jsem Ireně. Nezpochybňovala jsem její podezření. Jen jsem chtěla, aby ostatním opravila to, co o mně napsala.
Odpověděla, že slovíčkařím. Prý jí konečně někdo potvrdil, že není blázen, a já teď začínám couvat.
Přátelství nebylo potvrzení
Irena připomněla další věci, které v manželství zažila. Některé jsem znala, jiné mi říkala poprvé. Poslouchala jsem ji a začínala si připadat krutě. Ona řešila rozpad rodiny a já jednu větu ve zprávě.
Znovu jsem ji požádala, aby Haně a dalším dvěma ženám napsala, že jsem viděla pouze oběd.
„Ty mi nevěříš?“ zeptala se.
Začala jsem vysvětlovat, že jí věřím. Potom jsem se zarazila. Čekala ode mě odpověď na otázku, na kterou jsem odpovědět neuměla.
„Nevím, jestli tě podvádí. Vím jen, co jsem viděla.“
Irena řekla, že kdybych tehdy potřebovala já ji, nikdy by mě nenechala takhle samotnou. Vzpomněla jsem si na její krabičky s jídlem i na večery, kdy u mě seděla.
Chtěla jsem jí říct, ať tu zprávu nechá být. Nakonec jsem jí nabídla, že za ní přijdu. Jen jsem trvala na tom, že moje vyprávění nemůže vydávat za důkaz.
Opravit to bylo nepříjemné
Irena odmítla. Napsala jsem tedy Haně, co jsem skutečně viděla. Neobhajuji Romana a nevím, jestli je Ireně věrný.
Stejné vysvětlení jsem poslala i oběma dalším ženám. Jedna odpověděla, že rozumí. Druhá mi napsala, že mužům se podobné věci příliš často omlouvají.
O několik dní později mi zavolal Roman. Chtěl vědět, proč o něm šířím řeči.
Řekla jsem mu, co jsem Ireně popsala. Tvrdil, že žena byla jeho kolegyně a řešili práci. Potom chtěl, abych to ostatním vysvětlila.
„Můžu jim říct, že jsi mi to takhle popsal. Nic víc.“
Podle něj jsem problém způsobila já a mám ho napravit. Hovor jsem ukončila s tím, že musí mluvit s Irenou. Ani jeho vysvětlení jsem nechtěla vydávat za něco, co sama vím.
S Irenou jsme se skoro tři týdny neviděly. Potom navrhla kávu. Zeptala jsem se, jestli mluvila s ostatními. Přikývla. Řekla jim, že jsem žádnou nevěru neviděla. Romana z ní ale podezírala dál.
„Neměla jsem tam psát tvoje jméno,“ řekla. „Jen jsem chtěla, aby mi někdo konečně věřil.“
Poděkovala jsem jí za opravu. Chvíli jsme mlčely. Potom jsem se zeptala, jak spí.
Skoro vůbec. Každou noc čeká, až Roman odloží telefon. Ráno je unavená a v práci dělá chyby. Mluvila tišeji než při našich posledních hovorech.
Tentokrát jsem ji nechala vyprávět. Když jsme odcházely, zeptala se, jestli mi může večer zavolat.
Řekla jsem, že ano.
