Článek
Sešly jsme se v malé restauraci nedaleko Aleniny práce. Než přinesli polévku, vytáhla jsem z kabelky program. Dvě představení jsem měla označená tužkou a u jednoho připsaný otazník, protože úterky nám nikdy moc nevyhovovaly.
Alena si posunula sklenici, aby se papír vešel na stůl. Pak na něj položila dlaň.
„Já už si předplatné kupovat nebudu.“
„Naši řadu?“
„Žádnou.“
Dvanáct let jsme sedávaly vedle sebe v sedmé řadě. Věděly jsme, která šatnářka je rychlejší, kde po představení ještě dostaneme něco teplého a že Alena potřebuje místo u uličky. Přišlo mi samozřejmé řešit jen tituly a termíny.
„Zdražili,“ řekla jsem. „Ale můžeme vzít míň her.“
„O peníze nejde.“
Nabídla jsem středu. Potom víkendovou řadu. Alena čekala, až domluvím, a mně začínalo vadit, že se do programu ani nepodívala.
„Tady je ten herec, kterého máš ráda.“
„Já vím. Ale nechci si zase zaplnit celý rok.“
To už jsem slyšela trochu jinak. Nechtěla si zaplnit rok večery se mnou.
Do divadla jsme začaly chodit krátce po mém rozvodu. Alena tehdy navrhla, že bychom mohly mít něco pravidelného. Ne pokaždé čekat, až se oběma uvolní čas. První předplatné jsme vybíraly spolu, později jsem obnovování obou míst převzala já.
„Vždyť nás to baví,“ namítla jsem.
Alena stáhla ruku z papíru.
„Mě poslední roky většina těch her moc nebaví. Chodím hlavně kvůli tobě.“
Já vzpomínala na večery, ona na dlouhé druhé půlky
Najednou jsem si vybavila všechny chvíle, kdy při potlesku hledala očima východ. Myslela jsem, že spěchá na autobus. Někdy opravdu spěchala. Teď jsem však měla chuť přepsat si zpětně úplně všechno.
„Takže ses dvanáct let přemáhala?“
„To jsem neřekla.“
„Ale chodila jsi kvůli mně.“
„To snad není tak hrozný důvod.“
Mně v tu chvíli připadal hrozný dost. Já se těšila na společný večer, ona ho možná odškrtávala v kalendáři.
Připomněla jsem komedii, při které jsme se smály ještě v šatně. Alena se usmála taky.
„Ta byla výborná.“
„A ta hra o sestrách?“
„Ta taky.“
„Tak vidíš.“
Znělo to, jako bych se ji snažila nachytat. Sama jsem to slyšela, ale ještě jsem přidala večeři po jednom představení, kdy jsme málem nestihly poslední spoj.
„Na tu vzpomínám ráda,“ řekla. „Jen bych příště radši šla rovnou na večeři.“
Dojedly jsme a program zůstal mezi námi otevřený. Při placení se Alena ujistila, že na poslední představení téhle sezony přijde. Ani jsem se nemusela ptát, přesto se mi ulevilo.
Doma jsem nabídku položila k počítači. Několik dní jsem na ni nesáhla. Nenapsala jsem Aleně ani kvůli tomu, v kolik se před divadlem sejdeme. Ozvala se sama.
Při čekání před vchodem mi pochválila náušnice a začala vyprávět o kolegyni, která si spletla termín dovolené. Smála jsem se, ale pořád jsem hlídala, jestli se Alena dívá na hodinky.
Pak jsme se posadily na svá místa.
O přestávce jsem tentokrát nemusela hru obhajovat
První půlka se táhla. Herci křičeli přes sebe a pokaždé, když děj konečně někam zamířil, někdo přinesl další kufr a začalo nové nedorozumění. Podívala jsem se na Alenu. Seděla rovně, kabelku na kolenou.
V předsálí jsem si vzala sklenici vody.
„Tak co?“ zeptala se.
Už jsem chtěla říct, že se to určitě rozjede. Tuhle větu jsem používala docela často.
„Zatím mě to hrozně nebaví.“
Alena se rozesmála.
„Mě taky ne.“
„A ten kufr už nechci nikdy vidět.“
Poprvé od našeho oběda jsem neměla pocit, že musím něco zachraňovat. Ani představení, ani správnost všech předchozích nákupů.
Pořád jsem se těšila na dva tituly z nové nabídky. Jen jsem si přestala připadat povinná najít na každém večeru něco, kvůli čemu měla být Alena ráda, že přišla.
Druhou půlku jsme dokoukaly. Nebyla o moc lepší. U šatny Alena navrhla jídlo, jenže já potřebovala domů a ona měla druhý den brzy poradu.
„Tak příští pátek?“ zeptala se. „Mohly bychom do té řecké.“
Souhlasila jsem. Ze zvyku jsem chtěla nejdřív zjistit, co se ten večer hraje, ale tentokrát nebylo potřeba nic hledat.
O víkendu jsem obnovila předplatné jen pro sebe. Než jsem objednávku potvrdila, zavolala jsem Aleně. Potvrdila, že své místo opravdu nechá uvolnit. Pořád mě trochu zamrzelo, jak snadno jí to šlo.
Zatím nevím, kdo bude v nové sezoně sedávat vedle mě. Bude zvláštní otáčet se o přestávce k někomu jinému. Alenu už ale nechci přesvědčovat dalšími slavnými jmény v programu.
Když jsem v pátek vyrážela na večeři, měla jsem nezvykle lehkou kabelku. Nemusela jsem hlídat lístky. Jen mi chyběla ta naše jistota, že už teď víme, kdy se uvidíme v listopadu, v lednu i na jaře.
