Kapesním nožem si uřízl 9 prstů na nohou. Jan Baalsrud přežil 63 dní v arktickém pekle

Březnový vítr na dalekém severu Norska nekouše. Rve maso z kostí. Když se v ledových vlnách arktického fjordu potápěla dřevěná rybářská loď Bratholm I a kolem dokola hřměla děla německé minolovky, vědělo všech dvanáct mužů na palubě, že jejich mise skončila dřív, než vůbec stihla začít. Z elitní sabotážní skupiny a její posádky se během několika minut stala lovná zvěř.

Jedenáct z nich našlo smrt v přestřelce, následkem zranění, při mučení nebo před popravčí četou. Unikl jediný. Mladý norský odbojář Jan Baalsrud. To, co následovalo, vstoupilo do dějin jako jeden z nejneuvěřitelnějších příběhů lidského přežití za druhé světové války.

Byla to šedesát tři dní trvající noční můra uprostřed arktické zimy, během níž mladý muž přeplaval ledové průlivy, přišel o botu, utrpěl střelné zranění nohy, přežil lavinu, sněžnou slepotu, těžké omrzliny i gangrénu a kapesním nožem si nakonec amputoval devět prstů na nohou. Přesto by tento příběh skončil smrtí už v prvních dnech, nebýt něčeho mnohem většího, než je vůle jednotlivce.

Jan Baalsrud totiž nepřežil sám. Přežil díky norským rybářům, rolníkům, rodinám z malých osad i sámským pastevcům, kteří ukrývali vyčerpaného uprchlíka, dávali mu jídlo, převáželi ho přes fjordy a nakonec ho na saních táhli desítky kilometrů horami. Více než sedmdesát lidí se nějakým způsobem zapojilo do záchrany muže, jehož odhalení mohlo přivést německé represálie i na ně samotné.

Pro začátek příběhu se musíme vrátit na počátek roku 1943. Norsko bylo už téměř tři roky pod nacistickou okupací. Sever země měl pro Němce mimořádný strategický význam a letiště Bardufoss patřilo k důležitým vojenským objektům v oblasti, odkud mohly německé síly působit také proti spojeneckým arktickým konvojům směřujícím k Sovětskému svazu.

Britská SOE společně s norskými silami v exilu připravila tajnou operaci Martin Red. Úkolem nebylo pouze zničit jednu řídicí věž, ale především proniknout do okupovaného severního Norska, organizovat zde vojenské odbojové skupiny a připravit sabotáž proti německým zařízením dále na jih. Bardufoss měl být jedním z nejdůležitějších budoucích cílů.

Mezi čtyřmi muži z Kompani Linge, kteří se mise účastnili, byl i pětadvacetiletý rodák z Kristianie, dnešního Osla, Jan Baalsrud. Nebyl vyučeným kartografem, ale geodetickým přístrojářem. V roce 1938 absolvoval vojenskou službu a poddůstojnický kurz a po německém útoku v dubnu 1940 bojoval jako seržant norské armády u Fossumského mostu.

Po porážce norských jednotek přešel do Švédska. Namísto návratu domů se zapojil do kurýrní práce pro britské vyslanectví, švédská policie ho ale zatkla a odsoudila. Po propuštění se vydal mimořádně dlouhou cestou přes Moskvu, Oděsu, Indii, Jižní Afriku, Jižní Ameriku a Spojené státy až do Británie. V říjnu 1941 vstoupil do Kompani Linge a prošel výcvikem pro tajné operace.

Dne 24. března 1943 vyplul ze základny Scalloway na Shetlandských ostrovech kutr M/K Bratholm I. Na palubě bylo dvanáct mužů – čtyři příslušníci Kompani Linge pod velením poručíka Sigurda Eskelanda a osmičlenná posádka. Vezli zbraně, vysílačku, zásoby a obrovské množství výbušnin. Do Toftefjordu na ostrově Rebbenesøya dorazili o pět dní později.

První část plánu spočívala v navázání spojení s místními odbojáři. Muži vyhledali obchodníka, kterého považovali za spolehlivý kontakt. Jenže muž, kterého hledali, už zemřel. Jeho nástupce jim odmítl pomoci a obrátil se na místního policejního úředníka. Informace se následně dostala k německé bezpečnostní policii v Tromsø. Utajení operace bylo pryč.

Odpoledne 30. března 1943 vplula do Toftefjordu německá minolovka R 56. Dvanáct mužů na malém rybářském kutru proti válečnému plavidlu nemělo mnoho možností. Posádka začala ničit materiály a připravila odpálení Bratholmu, aby Němci nezískali výbušniny ani vybavení. Muži se pokusili dostat ke břehu ve člunech, do kterých začala německá loď pálit.

V té chvíli zahřměl výbuch a Bratholm zmizel v explozi. V následném střetu byli tři členové expedice zabiti nebo smrtelně zraněni. Zbývajících osm Němci zajali, převezli do Tromsø a brutálně vyslýchali. 2. dubna 1943 bylo osm zajatců zastřeleno na střelnici Grønnåsen na základě Hitlerova rozkazu, podle něhož měli být spojenečtí komandosi operující v týlu popravováni.

Baalsrud byl jediný, kdo se dostal pryč. Při útěku ztratil jednu vysokou gumovou botu a kulka ho zasáhla do bosé nohy. Ve vodě s teplotou okolo nuly se dostal ke břehu a střelbou si prorazil cestu kolem německé hlídky, která se jej snažila odříznout. Poté znovu vstoupil do ledové vody a přeplaval na menší ostrov Hersøy. Z dvanáctičlenné expedice zůstal na svobodě sám.

První skutečnou pomoc nalezl právě na Hersøyi. Rodina Idrupsenových mu poskytla teplo, jídlo, usušila jeho promočené šaty a ošetřila zraněnou nohu. Dostal také ponožku a náhradní botu. Následující ráno ho nejstarší syn z domu převezl člunem na větší Ringvassøyu. Začal řetěz pomoci, bez něhož by nepřežil ani několik následujících dnů.

Baalsrudovým jediným cílem se stalo neutrální Švédsko, vzdálené přibližně sto dvacet kilometrů vzdušnou čarou. Jenže v arktických podmínkách se vzdálenost neměřila pravítkem. Mezi ním a hranicí ležely fjordy, horské masivy, hluboký sníh a oblasti kontrolované německými jednotkami. Potřeboval čluny, lyže, jídlo, informace i lidi ochotné ukázat mu bezpečnou cestu.

Z Ringvassøyi pokračoval přes ostrov více než čtyřicet kilometrů obtížným terénem. Další pomocníci jej postupně převáželi přes mořské průlivy a předávali od jedné bezpečné rodiny ke druhé. U Lyngseidet dostal lyže a hole, jenže při sestupu málem narazil přímo na německé kontrolní stanoviště. Musel znovu vystoupat vysoko do hor.

Právě tam se počasí změnilo v dalšího nepřítele. V husté mlze a sněhové bouři ztratil orientaci a strhla ho lavina. Přežil, ale jeho tělo už bylo na hranici možností. Omrzliny se zhoršovaly a odraz slunce od nekonečných sněhových plání mu poškodil oči natolik, že ho postihla sněžná slepota. Přesto pokračoval dál.

Tři dny po útěku od Lyngseidet se naprosto vyčerpaný dostal na malou farmu Mariuse Grønvolda ve Furuflatenu. Byl sněžně slepý, podchlazený a měl těžce omrzlé nohy. Německá posádka navíc sídlila v místní škole jen několik stovek metrů od místa, kde ho Grønvoldovi ukrývali. Pomoc jednomu uprchlému vojákovi tak ohrožovala nejen jeho zachránce, ale i jejich sousedy.

Po několika dnech se jeho stav trochu stabilizoval. V noci na 12. dubna ho Grønvold a jeho pomocníci na nosítkách propašovali kolem německé posádky a převezli přes Lyngenfjord. Na druhém břehu skončil v malém přístřešku u opuštěného statku v Revdalenu. Právě toto místo dostalo ironickou přezdívku „Hotel Savoy“. Luxus spočíval v tom, že měl střechu nad hlavou.

Téměř dva týdny zde ležel, zatímco se stav jeho nohou dál zhoršoval. Bylo jasné, že sám už přes hory pokračovat nedokáže. Místní odbojáři proto nechali vyrobit lehké saně, na nichž ho chtěli vytáhnout do hor, kde ho měla převzít další skupina z Manndalenu a nakonec sámští pomocníci schopní dostat ho přes hranici.

Když Grønvold s Alvinem Larsenem, Amandusem Lillevoldem a Olafem Lanesem Baalsruda vytáhli na horskou plošinu, domluvená skupina nikde nebyla. Její členy zdržely německé domovní prohlídky v Manndalenu. Vrátit se se saněmi prudkým svahem bylo téměř nemožné. Muži proto Baalsruda zanechali ve sněhovém úkrytu pod skalním převisem a doufali, že pomoc dorazí.

Jenže místo postupně zavál sníh. Když se Marius Grønvold s Agnethe Lanesovou 1. května vyšplhali zpět, počítali s tím, že najdou mrtvého člověka. Baalsrud byl stále naživu a dokázal mluvit. Dostali k němu trochu zásob, ale znovu museli odejít. Další skupině se ho podařilo nalézt a pokusila se pokračovat k hranici, nové špatné počasí je však donutilo vrátit se.

Právě tehdy se odehrála jedna z nejdrsnějších částí celého příběhu. Baalsrudovy omrzlé prsty byly plné ran a odumírající tkáně. V provizorním úkrytu pochopil, že musí postup gangrény zastavit. Neměl chirurga ani nemocnici. Měl jen kapesní nůž. Sám si jím postupně amputoval devět z deseti prstů na nohou.

Pomocníci se o převoz k hranici pokusili opakovaně. Noc na 9. května přinesla další neúspěch, když šest mužů z Manndalenu vytáhlo saně s Baalsrudem do hor, ale hustá mlha je donutila obrátit se zpět. Jeho stav byl přitom čím dál horší. Už dávno nemohl chodit a prakticky každý další kilometr museli absolvovat jiní lidé za něj.

Nakonec ho stáhli do lépe chráněného úkrytu v horní části Manndalenu. Celá záchrana mezitím připomínala štafetu. Jeden člověk přinesl zprávu, další potraviny, jiný znal horskou cestu nebo dokázal obstarat člun. Někdo ho několik kilometrů táhl a pak jej předal dalším. Více než sedmdesát žen a mužů riskovalo zdraví a svobodu, aby jediného cizího vojáka dostalo do bezpečí.

Poslední a nejdelší část cesty převzali sámští bratři Aslak a Per Thomas Baalovi. Baalsruda položili na pulku taženou sobem a vydali se přes náhorní plošiny směrem k oblasti Kilpisjärvi. S nemocným mužem, který se prakticky nedokázal pohybovat, postupovali krajinou dva dny. Tentokrát už nešlo o heroický běh uprchlíka. Baalsrud mohl jen ležet a důvěřovat lidem kolem sebe.

Trasa vedla přes pustou horskou krajinu, kde nebylo možné počítat s rychlou pomocí, pokud by se cokoli pokazilo. Baalsrud byl vyčerpaný, zraněný a po vlastních amputacích stále vystavený infekci. Záchranná operace však pokračovala metr po metru. Jeho přežití už dávno nebylo příběhem jednoho nezlomného muže, ale výsledkem organizované solidarity desítek úplně obyčejných lidí.

Dne 1. června 1943, přesně třiašedesát dní po střetu v Toftefjordu, překročily saně s Janem Baalsrudem hranici neutrálního Švédska. Za sebou měl dva měsíce na útěku, mnoho kilometrů pěšky, na člunech a nakonec vleže na saních. Z dvanácti mužů z Bratholmu se jako jediný dostal živý a svobodný na spojeneckou stranu.

Ve Švédsku se Baalsrud konečně dostal k lékařům. Jeho stav byl vážný, ale nohy se jim podařilo zachránit bez dalších amputací. Přibližně dva měsíce strávil v nemocnici a poté pokračoval v rekonvalescenci ve Švédsku. Na podzim roku 1943 se už mohl vrátit do Velké Británie. Muž, kterému před několika měsíci nezbývalo než si v horách řezat vlastní prsty, znovu nastoupil do služby.

Vrátil se ke Kompani Linge ve Skotsku a až do osvobození působil jako instruktor zbraní. V květnu 1945 se jako zástupce velitele skupiny instruktorů a nových příslušníků jednotky vrátil do Bergenu. Jeho úkolem tentokrát nebylo utíkat přes hory, ale pod spojeneckým velením dohlížet na odzbrojování německých jednotek.

Za válečnou službu obdržel St. Olavsmedaljen s dubovou ratolestí, norskou Deltagermedaljen a medaili k 70. narozeninám krále Haakona VII. Británie ho jmenovala čestným členem Řádu britského impéria – MBE. Nedostal norský Válečný kříž s mečem, přesto patřila jeho vyznamenání k významným oceněním služby během okupace.

Baalsrud se po válce vrátil ke své původní profesi přístrojáře v rodinném podniku. Zároveň se výrazně angažoval ve prospěch válečných veteránů a invalidů. V roce 1946 pomáhal založit veteránskou organizaci Lingeklubben a stal se jejím prvním předsedou. V letech 1957 až 1964 vedl norský svaz válečných invalidů a podílel se na vybudování jejich zotavovacího zařízení Bæreia.

Jeho útěk se mezitím stal součástí norské historie. David Howarth podle Baalsrudova vyprávění napsal roku 1955 knihu We Die Alone, která příběh proslavila i mimo Norsko. O dva roky později natočil Arne Skouen film Devět životů. Snímek v roce 1958 získal nominaci na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Další velká filmová verze přišla v roce 2017 pod názvem Dvanáctý muž. Právě ona z Baalsrudova útěku vytvořila výraznější osobní souboj s šéfem gestapa Kurtem Stagem.

Baalsrud sám ostatně odmítal postavit celý příběh jen kolem své osoby. „Já nejsem hrdina. Hrdiny jsou lidé z Tromsu,“ zdůrazňoval. Měl k tomu dobrý důvod. V posledních týdnech útěku už prakticky nemohl udělat nic pro vlastní záchranu. Ležel na saních, zatímco jiní lidé sháněli zásoby, hledali cestu, převáželi ho přes fjordy a táhli do hor.

V roce 1951 se oženil s Američankou Jovelyn „Evie“ Millerovou a později se jim narodila dcera Liv. Kvůli dlouhodobým zdravotním následkům válečného strádání se rodina v roce 1962 přestěhovala na Tenerife. Baalsrud tam hospodařil a choval zvířata. Po smrti první manželky se oženil podruhé se zdravotní sestrou Teresou Balmasedovou a poslední léta opět trávil v Norsku.

Jan Baalsrud zemřel 30. prosince 1988 v Bæreii u Kongsvingeru ve věku jednasedmdesáti let. Nepřál si však, aby jeho ostatky zůstaly v hlavním městě. Jeho urna byla podle jeho přání uložena na hřbitově v Manndalenu v Tromsu, v krajině, kde pro něj před pětačtyřiceti lety cizí lidé riskovali vlastní životy.

https://www.janbaalsrud.no/baalsrudmarsjen/

https://www.nrk.no/tromsogfinnmark/xl/jan-baalsrud_-historien-om-en-av-norges-storste-krigshelter-1.13833814

https://www.nrk.no/tromsogfinnmark/baalsrud-historien-er-full-av-myter-1.13839393

https://www.imdb.com/title/tt0050762/

https://www.oscars.org/oscars/ceremonies/1958

https://www.theguardian.com/film/2019/jan/03/the-12th-man-review-harald-zwart-thomas-gullestad-jonathan-rhys-meyers

https://www.iwm.org.uk/history/soe-the-secret-british-organisation-of-the-second-world-war

https://www.nasjonalarkivet.no/utforsk/andre-verdenskrig/

https://www.norgesdokumentarv.no/andre-verdenskrig/