Článek
Seděla jsem na kraji gauče, pořád ještě v předklonu. Před chvílí jsem položila do postýlky Elišku a tělo jako by nedostalo zprávu, že už ji nemusím držet.
Pavel přišel z kuchyně, sedl si vedle mě a položil mi ruku na rameno.
„Tak už máme klid.“
Ucukla jsem.
„Prosím tě, nech mě chvíli být.“
Řekla jsem to ostřeji, než jsem chtěla. Poznala jsem to ještě dřív, než se na mě podíval.
„Já jsem tě jen pohladil.“
„Já vím.“
Stáhl ruku a posunul se ke druhému konci gauče.
Televize běžela potichu. Na zemi mezi námi ležela dětská ponožka a plastový banán z kuchyňky.
Chtěla jsem mu vysvětlit, že nic neprovedl.
Místo toho jsem seděla a byla ráda, že se mě nikdo nedotýká.
Elišce bylo šestnáct měsíců, Tomášovi čtyři roky. Mně pětatřicet a občas jsem se během dne přistihla, že čekám i na cestu s odpadky.
Dvě minuty sama ve výtahu. V ruce pytel, na který nikdo další nesahal.
Pavel nebyl člověk, který přijde z práce a čeká na obsluhu. Vařil, nakupoval a večer se snažil převzít děti.
Jenže Eliška při mém odchodu z pokoje spustila pláč a Tomáš právě v tu chvíli nutně potřeboval něco sdělit mně.
Často jsem se vrátila.
Bylo to rychlejší.
Ten večer jsme šli spát každý zvlášť. Já zůstala uklízet kuchyň, Pavel si šel lehnout.
Když jsem přišla do ložnice, ležel otočený ke zdi.
Nevěděla jsem, jestli spí.
„Promiň za ten gauč.“
Otočil se.
„Dobře.“
Čekala jsem něco dalšího.
Nakonec se zeptal:
„Vadím ti už i já?“
„Nevadíš.“
„Tak co mám dělat?“
Neměla jsem odpověď. A protože jsem ji neměla, řekla jsem, že jsem prostě unavená.
Pavel přikývl.
Tohle vysvětlení už znal.
Ráno mě Eliška vzbudila taháním za vlasy. Pavel ji po probuzení přinesl k nám do postele, jak to dělával.
Přelezla mi přes hrudník, opřela se o krk a prstem mi zkoumala ucho.
„Dobré ráno,“ zašeptala jsem.
Byla teplá a voněla po spánku. Přitáhla jsem si ji k sobě.
Za chvíli přišel Tomáš a chtěl pod peřinu taky.
Pavel odešel chystat snídani. Já ležela mezi dětmi a snažila se vysvobodit ruku, kterou mi Tomáš přilehl.
U stolu Eliška odmítla svou židličku. Na mém klíně jí chutnalo lépe.
Tomáš mi několikrát zatahal za rukáv, protože jsem se podle něj nedívala dost pozorně na jeho nové auto.
Když jsem se oblékala, Eliška stála u mých nohou a držela lem trička.
Všimla jsem si toho.
Ne proto, že by to bylo nové. Jen jsem po včerejšku začala vnímat, jak často něčí ruka zůstává na mém těle.
Cestou ze školky chtěl Tomáš nést. Prý ho bolely nohy. Eliška seděla v kočárku a já mu vysvětlovala, že obě děti najednou nezvládnu.
Nakonec se mě držel za kapsu bundy.
Doma jsem si sedla na koberec. Eliška mi okamžitě vylezla na klín a Tomáš si položil hlavu na moje koleno.
Ukazoval mi knížku.
Měla jsem je ráda. Opravdu jsem s nimi chtěla být.
A přesto jsem v jednu chvíli potřebovala, aby na mně nebyli oba.
„Tome, sedni si vedle mě.“
Zvedl hlavu.
„Proč?“
„Líp uvidíme obrázky.“
To nebyla pravda. Viděli jsme je dobře.
Jen jsem se styděla říct vlastnímu dítěti, že chci trochu místa.
Odpoledne jsem poslala Pavlovi zprávu.
Nechtěla jsem tě včera odstrčit. Můžeme si večer promluvit?
Odpověděl téměř hned.
Jasně.
Pak přidal:
Nemusíš kolem mě chodit po špičkách.
Večer koupal Tomáše a já uspávala Elišku. Držela mě za vlasy. Pokaždé, když jsem jí prsty opatrně uvolnila, znovu je sevřela.
Když usnula, zůstala jsem chvíli stát vedle postýlky.
Ruce jsem měla volné.
Tentokrát jsem si toho všimla.
Pavel čekal v kuchyni. Uvařil nám čaj.
Sedla jsem si naproti němu.
„Já někdy večer nechci, aby na mě kdokoliv sahal.“
Přikývl, ale výraz se mu nezměnil.
„Ani ty,“ dodala jsem.
„To už jsem pochopil.“
Znělo to zraněně.
Začala jsem mu vyprávět svůj den. Ne seznam práce. Kdo se mě kdy držel, kdo mi seděl na klíně, kdo mi tahal za oblečení.
Uprostřed jsem se zarazila.
Připadalo mi hrozné takhle mluvit o dětech.
„Zní to, jako bych je nechtěla.“
„To neříkáš.“
„Ale někdy si přeju, aby ze mě všichni slezli.“
Pavel se krátce usmál. Já ne.
„A pak přijdeš ty a já už prostě nechci nic dalšího. Ani něco hezkého.“
Díval se do hrnku.
„Mně zase někdy připadá, že se tě můžu dotknout až večer. Přes den na to není prostor.“
To jsem věděla. Jen jsem o tom dosud přemýšlela hlavně jako o další věci, na kterou nezbývá síla.
Pavel pokračoval:
„Včera jsem nechtěl nic začínat. Chtěl jsem chvíli sedět s tebou.“
„Já vím.“
„Nevěděla jsi to. Hned jsi ucukla.“
Měl pravdu.
Nedohodli jsme se na ničem převratném. Jen jsem ho poprosila, abych po uspávání měla chvíli sama pro sebe. A slíbila jsem, že to příště řeknu dřív, než vyjedu.
Pavel chtěl, abych mu zároveň řekla, když budu chtít být s ním.
„Já to z tebe nepoznám.“
„Zkusím to.“
První večer jsem svůj nový volný čas strávila skládáním prádla.
Pavel zůstal s dětmi v pokojíčku a já urovnávala malé tepláky do komínků. Když se ozvalo zavolání, automaticky jsem vykročila ke dveřím.
Zastavil mě vlastní koš s ponožkami.
Stála jsem s ním v ruce a uvědomila si, že jsem si právě zařídila dvacet minut, během kterých stihnu další práci.
Prádlo jsem nechala na posteli.
V koupelně jsem zavřela dveře a sedla si na okraj vany. Nic jsem si nepustila. Ani vodu, ani telefon.
Z vedlejšího pokoje se ozvalo Pavlovo:
„Maminka teď odpočívá. Pojď, ukážeš to mně.“
Eliška protestovala. Chvíli jsem poslouchala a měla chuť jít za nimi.
Potom se její pláč změnil v brumlání.
Pavel jí něco ukazoval.
Zůstala jsem sedět.
Samozřejmě to od té doby nefungovalo každý večer. Jednou měla Eliška špatný den, jindy jsem se vrátila sama, protože jsem její pláč nevydržela poslouchat.
Pavel občas zapomněl a objal mě zezadu u linky.
Jednou jsem ztuhla.
Hned mě pustil.
„Promiň.“
„Nemusíš se za každé objetí omlouvat.“
„Tak mi řekni, jak to mám poznat.“
Znovu jsme o tom mluvili. Krátce, trochu otráveně. Žádný z nás nechtěl, aby se z obyčejného pohlazení stala zkouška.
Pomáhalo mi říct rovnou, že ještě potřebuju chvíli. Pomáhalo mu vědět, že tím náš společný večer nekončí pokaždé.
Minulý pátek jsem uspala Elišku, osprchovala se a sedla si na gauč.
Pavel byl vedle mě. Mezi námi zůstalo místo.
Chvíli jsme sledovali film.
Pak jsem mu položila dlaň na ruku.
Otočil ji a propletl se mnou prsty.
Po několika minutách jsem se potřebovala natáhnout pro hrnek. Pustila jsem ho.
Když jsem se opřela zpátky, jeho ruka zůstala ležet na dece.
Posunula jsem k ní svou.
