Článek
První oko bylo výš než druhé. Jedna mašle držela napůl a ocas tvořily tři krátké proužky, každý jinak široký.
Anička položila draka na stůl a přinesla mi ukázat prsty.
„Mám je celý od lepidla.“
Byla spokojená. Já méně.
Ve školce chystali podzimní výzdobu a děti měly doma vyrobit papírového draka. Na nástěnce stálo, že mohou pomáhat rodiče.
Pomáhat jsem chtěla.
Jenže Anička prohlásila, že to zvládne sama. Připravila jsem jí barevné papíry, nůžky a lepidlo a šla chystat večeři.
Ze stolu se průběžně ozývalo funění, šustění a občasné „jé“.
Když jsem se přišla podívat, drak už měl oči.
„Nejsou trochu nakřivo?“
Anička naklonila hlavu.
„On kouká dolů.“
„Aha.“
Jedno oko bylo oválné, druhé připomínalo trojúhelník. Na jejich vystřižení spotřebovala skoro celý bílý papír.
„Tohle se mi povedlo hned,“ ukázala na trojúhelník.
Pohladila jsem ji po vlasech a poslala umýt ruce.
Po večeři chtěla draka ještě jednou vidět. Ležel vedle mísy s ovocem a jedna mašle už se odlepovala.
„Zítra ho vezmeme?“
„Vezmeme.“
Usnula krátce po osmé. Já se vrátila do kuchyně, uklidila nádobí a vzala draka do ruky.
Ocas byl opravdu krátký.
Ve skupině rodičů mezitím přibyly fotografie hotových výrobků. Jeden drak měl barevná peříčka. Další stužky a pečlivě nakreslený obličej.
Někdo napsal, že tvoření bylo prima a děti si ho moc užily.
Podívala jsem se na náš stůl. Lepidlo na ubruse, odstřižky na podlaze a drak, který vypadal, že se srazil s druhým drakem.
Napadlo mě, že Anička bude zklamaná, až ho uvidí vedle ostatních.
Dnes vím, že v té chvíli nebyla zklamaná vůbec. Seděla jsem tam já.
Nejdřív jsem jen přilepila mašli.
Potom jsem vystřihla delší ocas. Ze zbytků papíru jsem udělala nové mašle, tentokrát stejně velké.
Když už jsem měla nůžky v ruce, připravila jsem dvě kulatá očička.
Ta původní šla sundat docela snadno.
Manžel přišel do kuchyně pro vodu.
„Co děláš?“
„Trochu jí to opravuju.“
Podíval se na draka.
„Jo, teď je hezčí.“
To mi stačilo.
Ve čtvrt na jedenáct jsem ho položila na čistou utěrku. Měl dlouhý ocas, rovné oči a všechny mašle držely. Vyfotila jsem ho.
Do rodičovské skupiny jsem fotografii neposlala. Měla jsem ale chuť.
Ráno Anička snídala a já přinesla draka ke stolu.
„Podívej, už to máš připravené.“
Přestala kousat rohlík.
„Kde je můj?“
„To je tvůj.“
Sáhla na jedno oko.
„Já jsem tohle nedělala.“
„Já vím. Jen jsem ti trochu pomohla, aby to drželo.“
Prohlížela si ocas. Pak draka otočila, jako kdyby ze zadní strany mohla poznat víc.
„Ten krátkej jsi dala kam?“
Ukázala jsem na odpadkový koš.
Neodpověděla.
Ve školce už u dveří viselo několik draků. Přesně takových, jaké jsem večer viděla na fotografiích.
Anička nesla našeho před sebou oběma rukama. Myslela jsem, že nechce pomačkat mašle.
Paní učitelka se usmála.
„Tak ty už máš taky hotovo.“
Natáhla k němu ruku.
Anička ho přitiskla k bundě.
„To jsem nedělala já.“
Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo horko.
„Dělaly jsme ho spolu,“ opravila jsem ji rychle. „Anička vystřihovala a já jsem večer jen něco přilepila.“
Dcera se na mě podívala.
„Ale ty oči ne.“
Učitelka si dřepla k ní.
„Chceš ho zatím dát do skříňky?“
Anička přikývla.
Rozloučila jsem se s ní a odešla do práce. Celou cestu jsem přemýšlela o tom, jak trapně jsem tam musela vypadat.
Ne o jejích očích.
O svém obličeji v šatně.
Kolegyni jsem u kávy řekla, že jsem večer seděla nad výrobkem do školky a dcera mi ráno oznámila, že ho nechce.
„To zamrzí,“ odpověděla.
Byla jsem ráda, že mě někdo chápe.
„Přesně. Člověk se snaží.“
Ještě po obědě jsem si připadala ukřivděně. Mohla jsem si přece večer odpočinout. Místo toho jsem vystřihovala mašle kvůli ní.
Když jsem ji vyzvedávala, drak pořád ležel ve skříňce pod její čepicí.
Paní učitelka mi řekla jen to, že ho Anička zatím nechce pověsit.
Žádné poučení. Žádná přednáška.
Vzaly jsme ho domů.
V tramvaji si ho dcera položila na kolena.
„Ty se na mě zlobíš?“ zeptala se.
„Proč?“
„Ráno ses tak dívala.“
Měla jsem připravené vysvětlení. Že mě mrzelo, jak to řekla před paní učitelkou. Že jsem jí chtěla pomoct.
Potom jsem se podívala na draka.
Zůstala na něm její pusa, nakreslená červenou pastelkou. Tu jsem večer neopravila.
„Trochu mě to ráno mrzelo,“ přiznala jsem.
Anička se odmlčela.
„Já nechci, aby visel.“
„Proč?“
„Protože ten můj koukal dolů.“
Řekla to úplně obyčejně. Jako když mi vysvětluje, že její rukavice jsou ty s kočkou, ne ty pruhované.
Vybavila jsem si ji u kuchyňského stolu. Jak nakláněla hlavu a ukazovala mi oko, které vystřihla napoprvé.
Já jsem ho vyhodila.
Doma jsem draka položila na linku.
„Promiň. Měla jsem se tě zeptat, než jsem ho předělala.“
Anička vytáhla z kapsy kamínek, který našla cestou.
„A můžu udělat dalšího?“
„Můžeš.“
„Dneska?“
Podívala jsem se na hodiny. Potřebovala jsem připravit večeři a ještě odpovědět na dva pracovní e-maily.
První, co mě napadlo, bylo, že další drak znamená další nepořádek.
Druhé, že jsem včera strávila skoro hodinu úpravou hotového výrobku.
Vytáhla jsem papíry.
Anička si vybrala zelený. Tentokrát začala ocasem. Udělala ho dlouhý, ale jedna strana se jí při stříhání postupně zužovala.
Seděla jsem naproti ní.
Když přiložila nůžky příliš blízko okraje, ruka mi sama vyjela přes stůl.
Zastavila jsem ji u krabičky s lepidlem.
„Potřebuješ něco?“
„Černej papír.“
Podala jsem jí ho.
Vystřihla dvě oči. Zase nebyly stejné. Tentokrát to menší nalepila tak blízko pusy, že se jí skoro dotýkalo.
Na jazyku jsem měla návrh, kam ho posunout.
Anička mezitím draka zvedla.
„Tenhle je legrační.“
„Je.“
Pak mě poprosila, abych podržela mašli, než přimáčkne lepidlo.
Držela jsem.
Druhý den ho v šatně podala učitelce bez zaváhání.
„Tenhle jsem dělala já. Máma držela tady.“
Ukázala na poslední mašli.
Paní učitelka ho pověsila mezi ostatní. Našeho zeleného draka bylo snadné poznat i od dveří.
Cestou ven jsem měla chuť ho vyfotit, oříznout snímek a poslat manželovi.
Tentokrát jsem zabrala celou nástěnku.
Večer mi napsal, který je náš.
Odpověděla jsem, že ten zelený s malým okem u pusy.
„Aha. Ten je dobrej.“
Ukázala jsem zprávu Aničce.
Přečetla jsem jí ji nahlas a ona se usmála.
První drak ještě několik dní ležel na lednici. Pak jsem se zeptala, co s ním uděláme.
„Ten si můžeš nechat ty,“ řekla.
A já ho nechala.
