Článek
„Ve čtvrtek? To zrovna nemůžu.“
Stála jsem u kuchyňské linky s telefonem mezi ramenem a uchem. Adámek mi ležel na předloktí a pozoroval světlo pod digestoří. Bylo mu třináct týdnů a já měla pocit, že už několik let nedržím hrnek oběma rukama.
„Mami, potřebuju tam být v deset. V půl dvanácté bych byla zpátky.“
„Já mám nějaké zařizování.“
„A nešlo by to odpoledne?“
Na druhém konci bylo ticho.
„To ještě nevím.“
Ten termín jsem dostala po třech týdnech čekání. Manžel měl služební cestu a ordinace byla na opačném konci města.
Nechtěla jsem si lehat do křesla s dítětem vedle sebe a čekat, jestli začne plakat právě ve chvíli, kdy budu mít otevřenou pusu.
„Tak nic,“ řekla jsem.
Máma se ještě zeptala, jestli malý dobře spí. Odpověděla jsem, že stejně jako minule, a zavěsila.
Potom jsem jí napsala omluvu. Prý jsem nechtěla být protivná.
Chtěla jsem.
Moje máma se na Adámka těšila snad ještě hlasitěji než já. Když jsem jí ukázala první snímek z ultrazvuku, rozplakala se. Fotku si dala do peněženky a ukazovala ji kolegyním.
V obchodě nedokázala projít kolem dětského oddělení. Přinesla nám tolik bodýček, že některá nestihl ani obléct.
„Jen počkej, až bude venku,“ říkala. „To si ho užiju.“
Věřila jsem tomu.
Bylo jí dvaašedesát, ještě pracovala tři dny v týdnu a jezdila na výlety s kamarádkami. Nečekala jsem, že kvůli nám přestane žít svůj život.
Ale s jednou občasnou hodinou jsem počítala.
Při první prosbě měla směnu. Při druhé čekala řemeslníka. Při třetí nebylo úplně jasné, co má, jen věděla, že to nepůjde.
Manžel mi večer řekl, ať se jí zeptám přímo.
„Na co? Jestli se jí nechce?“
„Třeba má nějaký důvod.“
„Tak mi ho snad může říct.“
Byla jsem naštvaná i na něj. Jeho služební cesta byla v kalendáři pevná věc. Můj zubař vypadal jako problém, který se nějak vyřeší.
Nakonec přijela jeho sestra. Přivezla si notebook, já jí ukázala připravenou lahvičku a odešla tak rychle, že jsem se v předsíni zapomněla podívat do zrcadla.
V ordinaci jsem zjistila, že mám na rameni zaschlou skvrnu od mléka.
Když jsem se vrátila, Adámek spal tetě na hrudi. Notebook zůstal zavřený.
„Práci jsem neudělala,“ usmála se. „Ale jinak dobrý.“
Poděkovala jsem jí snad pětkrát.
Mámě jsem už o další hlídání nepsala.
Chodila k nám dál. Nosila ovoce, obdivovala, jak malý vyrostl, a fotila si ho na dece. Když jsem jí ho dala do náruče, sedla si na gauč a zůstala tam téměř bez pohnutí.
Tehdy jsem to brala jako pohodlí.
Já mezitím přebalovala, odnášela nádobí a připravovala kávu. Máma si užívala miminko a potom odešla domů, kde ji čekalo ticho.
Jednou se mě zeptala, jestli si přes den stihnu odpočinout.
„Jak kdy,“ odpověděla jsem.
„Musíš využít, když spí.“
Podívala jsem se na hrnek v její ruce.
„To se dobře říká.“
Zarazila se. Pak začala mluvit o něčem jiném.
Při další návštěvě se mi přichytila polévka. Odběhla jsem do kuchyně a nechala Adámka u ní.
Za chvíli zavolala:
„Leni?“
„Hned.“
„Leni, pojď prosím.“
Vrátila jsem se s vařečkou v ruce. Adámek se jí kroutil na klíně a začínal plakat.
„Co je?“
„Vezmi si ho.“
Natáhla jsem ruce. Máma mi ho podala tak opatrně, až mě to zdržovalo.
„Mami, vždyť jenom potřebuje změnit polohu.“
„Já vím.“
„Tak proč na mě voláš?“
Dívala se na svoje prázdné ruce.
„Já nevím, jak ho zvednout, když sebou takhle škube.“
V první chvíli jsem se skoro zasmála.
„Vždyť jsi měla dvě děti.“
„To jsem měla.“
Řekla to tiše. A já konečně přestala vysvětlovat.
Sedla jsem si s Adámkem vedle ní. Polévka zůstala na vypnutém sporáku.
Máma mi pověděla, že kdykoliv ho drží, myslí na jeho hlavičku. Že se bojí vstát, aby nezakopla o deku nebo o hračku. A že když začne plakat, nedokáže poznat, jestli má hlad, bolí ho břicho, nebo udělala něco špatně.
„Tak se mě zeptáš.“
„Když budeš u zubaře?“
Podívala jsem se na ni.
„Proto jsi nechtěla hlídat?“
Přikývla.
„Ani jednou?“
„Ani jednou.“
Všechny ty směny a zařizování se mi najednou poskládaly jinak.
„Proč jsi mi to neřekla?“
Máma si uhladila kalhoty na kolenou.
„Protože jsi už tak unavená. Nechtěla jsem ti přidávat ještě sebe.“
Měla jsem chuť odpovědět, že mi přidala několik telefonátů, hádku s manželem a pocit, že o nás nestojí.
Nakonec jsem jí to řekla.
Ne křikem, ale řekla.
Máma se rozplakala. A já se hned cítila špatně, přestože jsem potřebovala, aby to věděla.
„Já o něj stojím,“ opakovala. „Hrozně. Jen se bojím, že mu něco udělám.“
Adámek nám do toho hlasitě říhl.
Obě jsme se lekly. Potom jsme se začaly smát, trochu nepovedeně, ještě s mokrýma očima.
Nabídla jsem jí, že si může některé věci zkusit, když budu doma.
Okamžitě souhlasila.
A já během několika minut předvedla přesně to, čeho se bála.
Ukazovala jsem jí, jak držíme lahvičku, kterou plenu bereme a kam odkládáme použité oblečení. Když sáhla po jiném bodýčku, než jsem připravila, automaticky jsem ji opravila.
„Tohle mu dávám až na noc.“
Máma ho položila zpátky.
Poznala jsem ten pohyb. Jako když člověk vrátí zboží do regálu, protože si není jistý, jestli na něj má.
Vzala jsem bodýčko do ruky.
„Vlastně je to jedno. Klidně tohle.“
Při zapínání patentek jí to trvalo déle než mně. Stála jsem vedle ní a měla chuť poslední dvě dopnout sama.
Nechala jsem ruce v kapsách.
Další týden přišla ve středu. Já si umyla vlasy, ona zůstala s Adámkem v obýváku.
Jednou zavolala přes dveře koupelny. Chtěla vědět, kde je čistá plena.
Odpověděla jsem. Sprchu jsem nevypnula.
Nebyla to hodina volna a určitě to nebylo hlídání, se kterým bych mohla plánovat pracovní schůzku. Přesto jsem si poprvé po dlouhé době vlasy také vyfoukala.
U kávy jsme si pak řekly něco, co jsme měly probrat ještě před porodem.
Máma mi zatím neslíbí pravidelné hlídání. Já s ním zatím nebudu počítat. Může ale přijít a být s malým, zatímco jsem doma. Nemusím ji u toho celou dobu hostit.
„A když se budu bát, řeknu ti to,“ dodala.
„Prosím.“
Dva týdny nato jsem potřebovala vyzvednout balík přes ulici. Zeptala jsem se, jestli můžu na chvíli odejít.
Máma se podívala na Adámka.
Potom na mě.
„Jo. Ale vezmi si telefon.“
Vrátila jsem se za dvanáct minut. Seděla na gauči, malý jí ležel v náručí a sledoval její ústa.
Vyprávěla mu, jak jsem kdysi zastrčila klíče od auta do boty a celá rodina je hledala půl dopoledne.
Nechala jsem balík v předsíni.
V kuchyni jsem nalila vodu do konvice. Tentokrát jsem se jí neptala, jestli je všechno v pořádku.
Slyšela jsem ji.
