Článek
Penál ležel na kuchyňském stole vedle nedojedeného chleba. Z růžové látky u zipu trčely bílé nitě a jezdec zůstal zaseknutý přibližně uprostřed.
„Co se tomu stalo?“
Terezka přejela prstem po utrženém kousku.
„Asi to půjde spravit.“
Neodpověděla mi. V osmi letech už dobře poznala, kdy jsem unavená a kdy bude lepší začít řešením.
Byl čtvrtek večer. Mladší Matěj právě v koupelně vysvětloval manželovi, proč si dnes nemusí čistit zuby. Na lince zůstaly dva hrnce a já potřebovala podepsat papír na školní výlet.
„Teri, ptám se, co se stalo.“
„Půjčila jsem ho Natálce. V družině. Chtěla si vzít ty fixy.“
„A ona ho roztrhla?“
Přikývla.
„Schválně?“
„Ne. Nešlo jí to zavřít.“
Sedla jsem si naproti ní. Penál dostala před třemi týdny k svátku. Vybírala ho dlouho a první večer si do něj rovnala pastelky podle barev.
„Tak jí příště půjč jen fixy.“
Terezka sklopila oči.
„Já jí ho nechtěla půjčit.“
Zvedla jsem hlavu.
„Tak proč jsi jí ho dala?“
Chvíli žmoulala rukáv. Pak se jí rozklepala brada.
„Abys neříkala, že jsem sobecká.“
V první chvíli jsem chtěla odpovědět, že jsem jí přece nic takového nikdy neřekla.
Jenže než jsem otevřela pusu, vybavila se mi sobota.
Matěj chtěl její nové samolepky. Terezka je měla připravené na sešit, který si sama vyráběla. Odmítla mu je dát a on začal brečet.
„Tak mu jednu nech,“ řekla jsem tehdy od sporáku. „Ty jich máš tolik.“
„Ale já je potřebuju.“
„Terezko, nebuď sobecká. Je to tvůj brácha.“
Stačilo to. Matěj dostal samolepku a já mohla dovařit oběd.
Teď jsem seděla nad růžovým penálem a vzpomněla si i na to, jak ho potom Terezka odnesla do pokoje. Neřekla už nic.
„Kvůli tomu jsi mi to nechtěla říct?“
Přikývla.
„Já myslela, že budeš naštvaná, že jsem ho vůbec nechtěla půjčit.“
Natáhla jsem k ní ruku. Tentokrát jsem nevěděla, jak situaci rychle spravit.
Na třídních schůzkách o dva dny dříve jsem přitom odcházela spokojená.
Paní učitelka říkala, že Terezka pomáhá ostatním, nedělá problémy a dá se na ni spolehnout. Když potřebuje někdo rozdávat sešity nebo něco donést, ochotně vstane.
„Máte moc hodnou holčičku.“
Doma jsem to vyprávěla manželovi. Terezka seděla vedle nás a usmívala se.
Dokonce jsem jí řekla, že mi dělá radost, jak je s ní všechno jednoduché.
Teď mi ta věta připadala jiná než v úterý.
Vzala jsem penál do ruky a zkusila pohnout zipem. Nepovolil.
„Mrzí mě, že jsem ti to o těch samolepkách řekla.“
Terezka na mě překvapeně koukla.
„Nemusela jsi mu je dát. A ten penál taky ne.“
„Ani když poprosí?“
„Ani když poprosí.“
Přemýšlela.
„Ale ty říkáš, že když někdo hezky poprosí…“
Větu nedokončila. Znala jsem ji celou.
Když někdo hezky poprosí, tak mu přece vyhovíme.
Používala jsem ji doma často. U hraček, u posledního kousku buchty, u pohádky, kterou si chtěl vybrat Matěj. Většinou jsem ji říkala Terezce, protože s ní bývala dohoda rychlejší.
„Říkala jsem to,“ přiznala jsem. „Ale prosba neznamená, že musíš souhlasit pokaždé.“
Z koupelny přiběhl Matěj. Zahlédl penál a okamžitě si ho chtěl vzít.
Terezka mu ho podala.
Udělala to tak rychle, že jsem se nestihla ani nadechnout.
„Počkej,“ zastavila jsem ho. „Terezka mi ho právě ukazuje.“
Matěj protestoval. Manžel ho odvedl do pokoje a já zůstala s dcerou u stolu.
„Chtěla jsi mu ho dát?“
Pokrčila rameny.
„On by jinak řval.“
To už jsem věděla taky.
V pátek jsem paní učitelce napsala, jestli bych s ní po vyučování mohla krátce mluvit.
Nechtěla jsem řešit Natálku. Její maminka se mezitím ozvala, omluvila se a nabídla, že penál nahradí. Terezka ale chtěla nechat ten svůj, takže jsme se domluvily na opravě.
Učitelce jsem řekla, co mi dcera vysvětlila doma.
Poslouchala a pak se zeptala:
„Ona vám někdy řekne, že něco nechce?“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.
Potom jsem hledala příklad.
Vzpomněla jsem si, že minulý týden nechtěla brokolici. A že se jí nechtělo ráno vstávat. Jenže kdy naposledy odmítla něco, na čem záleželo mně, to jsem si nevybavila.
Učitelka mi pověděla, že Terezku nedávno přesadila vedle chlapce, který potřeboval pomoct s orientací v učebnici.
„Ptala jsem se jí, jestli jí to nevadí. Řekla, že ne. Teď se jí raději zeptám znovu, mezi čtyřma očima.“
Byla jsem ráda. Zároveň mě bodlo, že i ve škole možná vybírají právě ji, protože nebude protestovat.
Cestou domů jsem si slíbila, že na dceru začnu dávat větší pozor.
Pochopitelně jsem to vzala moc důkladně.
„Opravdu chceš jet k babičce?“
„Jo.“
„A nechceš zůstat doma?“
„Ne.“
„Víš, že mi můžeš říct pravdu.“
Terezka se na mě podívala přes stůl.
„Mami, já chci jet k babičce.“
Zarazila jsem se. Ve snaze zjistit, co si přeje, jsem jí právě potřetí nevěřila.
Další zkouška přišla v neděli.
Přijela sestra s pětiletou Adélkou. Děvčata si obvykle hrála v Terezčině pokoji a my jsme si mohly v kuchyni vypít kávu.
Tentokrát Terezka seděla na posteli a četla. Od pátku měla rozečtenou knížku z knihovny a zbývalo jí několik posledních stránek.
Adélka se objevila ve dveřích s panenkou.
„Budeme si hrát na školku.“
„Já teď nechci,“ odpověděla Terezka.
Z kuchyně jsem slyšela obě.
„Ale já si chci hrát.“
„Tak až to dočtu.“
Adélka přiběhla za námi. Byla zklamaná, panenku držela za nohu a řekla, že si s ní Terezka nechce hrát.
Už jsem vstávala.
„Teri, vždyť přijely za námi, tak tu knížku na chvilku…“
Zůstala jsem stát mezi židlí a linkou.
Přesně takhle to doma fungovalo. Někdo byl nespokojený a já věděla, u koho dosáhnu nejrychleji klidu.
Podívala jsem se na sestru.
„Ona chce dočíst. Adélka bude muset chvíli počkat.“
Sestra přikývla a vzala si dceru na klín. Žádná velká scéna nenastala.
Mně ale bylo nepříjemně. Připadala jsem si jako neochotná hostitelka. V kuchyni jsme měly dítě, které chtělo zabavit, zatímco moje dcera vedle četla.
Musela jsem si připomenout, že právě o to jsem ji celý týden prosila. Aby řekla, co chce.
Za deset minut přišla sama.
„Už můžeme.“
Večer jsme spravovaly penál. Já přišívala látku kolem zipu, Terezka vybírala z krabičky nit, která bude nejméně vidět. Stehy zůstaly trochu křivé.
Když bylo hotovo, přitáhla si ho k sobě.
„Mami?“
„Hm?“
„Ty ses dneska trochu zlobila, že jsem si nešla hrát.“
Mohla jsem říct, že ne. Tentokrát jsem to neudělala.
„Trochu jsem byla otrávená,“ přiznala jsem. „Chtěla jsem si v klidu povídat s tetou.“
Terezka přejela prstem po opraveném místě.
„Tak jsem měla jít?“
„Ne. Mohla jsi dočíst.“
Chvíli jsme mlčely. Pak si začala rovnat pastelky.
Druhý den po večeři odnesla svůj talíř do myčky. Matěj po ní chtěl, aby odnesla i jeho.
„Odnes si ho sám,“ řekla.
Podíval se na mě.
Ještě minulý týden bych ji možná požádala, ať ho vezme, když už tam stejně jde.
Tentokrát jsem mu otevřela myčku.
