Článek
Bylo 29. dubna 2013, půl čtvrté odpoledne, letiště Bagrám severně od Kábulu. Pro posádku to byl už druhý start toho dne. Ráno naložili letadlo v Camp Bastionu na jihu země, přeletěli do Bagrámu, doplnili palivo, zkontrolovali náklad a teď je čekala poslední noha cesty do Dubaje.
Kapitán Brad Hasler dovedl stroj plný nákladu po ranveji 03 na vzletovou rychlost, zvedl příď a ohlásil stoupání. Kola nahoru. Všechno normální, rutina, jakou měl za sebou tisíckrát. Pod ním se propadala afghánská prašná pláň, před ním byl let do Dubaje a pak cesta domů, za těhotnou ženou.
A pak se příď letadla začala zvedat. Nezastavila se tam, kde měla. Šla výš a výš, do úhlu, do jakého dopravní letadlo nikdy nesmí, až křídla ztratila vztlak a sedmdesátimetrový stroj se ve dvanácti stech stopách zastavil ve vzduchu jako kámen. Naklonil se doprava, srovnal se těsně nad zemí a explodoval v ohnivé kouli, kterou bylo vidět přes celé letiště. Od okamžiku, kdy se něco pokazilo, do dopadu uplynulo pár vteřin. Sedm lidí na palubě nemělo čas ani pochopit, co se děje.
Kluk z Trentonu
Brad Eric Hasler se narodil v květnu 1978 a vyrůstal v Trentonu v Michiganu, v tichém předměstí u Detroitu. Byl to sportovec každým coulem. Na katolické střední dělal asistenta kapitána hokejového týmu, hrál tenis, později softball, rád chodil na ryby, na lov, jezdil na lodi a nevynechal jediný zápas svých oblíbených týmů. Kdo ho znal, vzpomínal na jednu věc dřív než na cokoli jiného: na jeho úsměv.
Létání si zamiloval a šel si za ním tvrdě. V roce 2004 nastoupil k National Airlines a usedl za řízení legendárního McDonnellu Douglas DC-8. Nalétal v něm tisíce hodin, a když stará osmička dosloužila, přesedlal na obří Boeing 747 a stal se jeho kapitánem. Bylo mu čtyřiatřicet a měl skoro celý život před sebou.
A hlavně: měl se na co těšit. Čtrnáct dní před osudným letem si vzal svou dlouholetou lásku Robin. Doma na něj kromě ní čekaly dvě holčičky, dcera a nevlastní dcera, a Robin byla těhotná. Brad se měl brzy stát znovu otcem. Do dětského pokoje, který nikdy neuvidí, mířil ten den domů.
Nebyl v tom letadle sám. National Airlines na tenhle let poslala rozšířenou posádku, protože trasa byla dlouhá a lidé se za řízením obřího stroje museli střídat. Byli to skoro všichni sousedé odněkud z okolí Detroitu, lidé, kteří spolu chodili na pivo a znali se rodinami.
Prvním důstojníkem byl třiatřicetiletý Jamie Brokaw z Monroe. Narodil se v maloměstě Three Rivers, ve škole hrával v kapele na saxofon a klarinet, pak vstoupil k americkému letectvu, procestoval s ním půl světa a jako oceňovaný specialista se staral o přístroje a řízení bombardérů B-1 Lancer.
K civilnímu létání se dostal až potom. Záložním kapitánem byl sedmatřicetiletý Jeremy Lipka, záložním prvním důstojníkem dvaatřicetiletý Rinku Summan. O náklad se staral loadmaster Michael Sheets z Ypsilanti. A o samotný stroj pečovali dva mechanici, jednapadesátiletí Gary Stockdale a Tim Garrett.
Gary byl letadly posedlý odmalička. Doma měl celý sklep plný modelů, létat začal už v šestnácti, dělal na dvou detroitských letištích a rizika své práce si dobře uvědomoval. Rád s černým humorem říkával, že člověk buď umře při autonehodě, nebo jako ohnivá koule v letadle. Nikdo tehdy netušil, jak strašně proroctví zní zpětně. Tim zase nejradši ze všeho trávil čas s manželkou a dcerami, k tomu miloval sport a motorky. Sedm obyčejných lidí, kteří toho rána šli do práce jako každý jiný.
Náklad, který nikdo pořádně neuvázal
Aby člověk pochopil, proč ti lidé zemřeli, musí vědět, co vezli. V útrobách Boeingu stálo pět těžkých obrněných vozidel MRAP: tři osmnáctitunové Cougary a dvě dvanáctitunová vozidla Oshkosh M-ATV. Dohromady zhruba osmdesát tun oceli, kterou americká armáda stahovala z Afghánistánu. Byla to zakázka pro vojenské velitelství přepravy a pro National Airlines to bylo vůbec poprvé, co se pokusila naložit do jednoho letadla hned pět takových kolosů.
A tady je ten kámen úrazu, kvůli kterému je jejich smrt tak trýznivá. Vozidla byla příliš velká na standardní kontejnery, takže je museli postavit na palety a připoutat popruhy přímo k podlaze. Jenže systém, podle kterého to National dělala, byl nebezpečně nedostatečný.
Firemní postupy vynechávaly klíčové bezpečnostní pokyny Boeingu i výrobce podlahového systému Telair a místo nich obsahovaly metody, které takový náklad nedokázaly bezpečně udržet.
Varování přišlo, jen ho nikdo nebral vážně. Už na prvním úseku, cestou z Camp Bastionu do Bagrámu, se s popruhy dělo něco divného. Jeden se dokonce přetrhl a náklad se posunul o pár centimetrů dozadu. Na zemi v Bagrámu, kde stroj tankoval, si toho posádka všimla a bavila se o tom. Uvolněné popruhy dotáhli, přetržený vyměnili. Nikoho ale nenapadlo celý systém zajištění přepočítat a zásadně posílit, protože nikdo netušil, že počet a způsob použití popruhů jsou od začátku zoufale nedostatečné. Nasedli a odstartovali s rizikem za zády.
Chvíli po zvednutí přídě, když letadlo přešlo do stoupání, se stalo přesně to, čeho se nikdo nebál, protože o tom nevěděl. Nejzadnější z obrněných vozidel, M-ATV, se utrhlo z popruhů a rozjelo se dozadu. Desítky tun oceli nešlo zastavit. Vozidlo prorazilo zadní tlakovou přepážku, poškodilo hydraulické systémy číslo 1 a 2 a zničilo části mechanismu vodorovného stabilizátoru, včetně šroubového pohonu, kterým se nastavuje jeho poloha. Tedy přesně ta zařízení, díky nimž pilot dokáže ovládat sklon stroje.
V ten okamžik už Brad Hasler nemohl dělat vůbec nic. I kdyby zatlačil na řízení sebevíc, letadlo ho neposlechlo, protože mezi jeho rukama a ocasními plochami bylo porušené vedení. Zkušený pilot, který tisíckrát trénoval, jak zvládnout nejrůznější poruchy, se ocitl v situaci, na kterou žádný výcvik neexistuje, protože z ní není úniku. Náklad při té zkáze srazil i rack E8, v němž byly umístěny oba zapisovače, CVR i FDR, takže přestaly zaznamenávat hlas v kabině i letová data.
Nedaleko ranveje projíždělo vozidlo s kamerou na palubní desce a natočilo celý pád, od stoupání do nemožného úhlu až po výbuch. Záznam se během několika hodin rozletěl po celém světě a stal se jedním z nejsledovanějších leteckých videí vůbec.
Zdroje:
