Článek
Klára nikdy nebyla dítě, které by vozilo panenky v kočárku a plánovalo vlastní rodinu.
Už na vysoké škole občas říkala, že děti nejspíš nechce. Já to tehdy příliš vážně nebrala.
Bylo jí dvacet jedna. Neměla stálého partnera a řešila zkoušky, brigády a cestování.
Říkala jsem si, že času má dost.
Dnes je jí sedmadvacet. S Tomášem jsou čtyři roky, tři roky spolu bydlí a nedávno se přestěhovali do většího bytu.
Právě proto jsem si asi automaticky začala myslet, že další krok jednou přijde.
Jenže nepřijde.
Jedna obyčejná otázka všechno změnila
Byli u nás na nedělním obědě a bavili jsme se o dceři mojí kamarádky, která právě porodila.
Úplně bez přemýšlení jsem se zeptala: „A vy to máte jak?“
Klára se podívala na Tomáše.
„My děti nechceme.“
Myslela jsem, že tím myslí zatím.
„No jo, teď. Máte čas.“
Klára zavrtěla hlavou.
„Ne, mami. My je nechceme vůbec.“
Tomáš přikývl.
Prý o tom mluvili už několikrát a shodují se. Oba mají děti rádi, ale vlastní nechtějí. Vyhovuje jim jejich život a ani jeden necítí, že by mu rodičovství chybělo.
„Takže nikdy?“ vypadlo ze mě.
Klára se na mě podívala.
„Asi nikdy.“
V tu chvíli mi bylo skutečně smutno.
Manžel mi připomněl nepříjemnou pravdu
Večer jsem o tom mluvila s Pavlem.
„Já jsem přece vždycky počítala s tím, že budeme mít vnoučata.“
„Já taky,“ řekl.
To mě překvapilo. Čekala jsem, že mě začne okamžitě přesvědčovat, že přeháním.
Jenže pak dodal: „Ale to jsme si naplánovali my. Ne Klára.“
Řekla jsem, že dítě přece nechci jen kvůli sobě.
To samozřejmě nechci.
Jen jsem si představovala Vánoce s malými dětmi, společné výlety, hlídání o prázdninách. Pavel by podle mě byl skvělý děda.
Je zvláštní truchlit nad něčím, co člověk nikdy neměl.
Pavel mi ale řekl ještě jednu věc.
„Hlavně jí neříkej pořád, že změní názor. Musí to být hrozně otravné.“
Trochu jsem se urazila.
Pak jsem si uvědomila, že přesně to dělám.
Jednou mi to ujelo
O pár dní později přijela Klára sama na kávu.
Vyprávěla mi, že s Tomášem plánují příští rok delší cestu do Japonska. A já napůl ze žertu řekla:
„Tak si to užívejte, dokud můžete.“
Klára ztichla.
„Dokud můžeme proč?“
V tu chvíli mi došlo, co jsem řekla.
Začala jsem vysvětlovat, že jsem to nemyslela nijak špatně.
„Mami, vždyť jsme ti minulý týden řekli, že děti nechceme.“
„Já vím.“
„Tak proč pořád mluvíš, jako kdyby to byla jen nějaká fáze?“
To mě zaskočilo.
Chtěla jsem jí říct, že lidé opravdu někdy názor změní. Že znám několik žen, které ještě ve třiceti tvrdily totéž.
Nakonec jsem to neřekla.
Protože jsem najednou pochopila, jak by mi bylo, kdyby mi někdo při každé příležitosti vysvětloval, že vlastně nevím, co chci.
Nečekala jsem, že mě to bude tolik bolet
Poslední dobou navíc skoro všechny moje kamarádky řeší vnoučata.
Jedna každou středu hlídá. Druhá mi při každém setkání ukazuje nové fotky. Třetí si stěžuje, že jí dvouletý vnuk zničil obývák.
Ještě před rokem jsem se tomu smála.
Teď mě občas napadne, že já nic takového možná nikdy nezažiju.
A ano, mrzí mě to.
Nechci předstírat, že ne.
Zároveň ale nechci, aby kvůli mému zklamání měla dcera pocit, že svůj život žije špatně.
Minulý týden jsme spolu znovu seděly u kávy a Klára sama řekla: „Já vím, že jsi se těšila na vnoučata.“
Tentokrát jsem nelhala.
„Těšila.“
Chvíli bylo ticho.
„A jsi na mě kvůli tomu naštvaná?“
Řekla jsem, že ne.
Jen se musím smířit s tím, že moje představa její budoucnosti a její skutečná budoucnost nemusí být totéž.
Klára mě objala a tím to skončilo.
Pořád bych chtěla být babičkou. Tohle přání ze mě jedním rozhovorem nezmizelo.
Jen už chápu, že pokud se to nikdy nestane, není to něco, co mi dcera vzala.
Je to jen život, který jsem si pro nás všechny potichu naplánovala, aniž bych se jí kdy zeptala.
